Čas je běžec dlouhým krokem, zpíval před dávným časem Jiří Popper (text V. Blažek, hudba J. Baur, V. Hála). Byla to docela populární píseň (v těch dávných časech se i v populárních písních klidně trochu filosofovalo), právě tak jako její interpret (zemřel ve Švýcarsku v roce 2013, ve své vlasti zcela zapomenut).
Vlastně je to docela příhodný dovětek k tomu „kdysišlágru“ hvězdy populárních písní (o tom, že je nějaký „showbyznys“ neměl tehdy nikdo ani ponětí): Všechna sláva polní tráva…
Čas hvězdy amorálnosti
Po pětatřiceti letech od převratu přichází sedmnáctého dopoledne na Národní třídu Petr Pavel. Muž, kterého si většinová (volby neignorující) veřejnost zvolila do čela státu. Svého času nadějný voják Československé lidové armády připravovaný jako rozvědčík (krycí jméno Pávek) proti západním imperialistům a přesvědčený komunista – byl ve straně od roku 1985 (to do převratu zbývaly ještě dlouhé čtyři roky).
Teď přichází obklopen ochrankami a policisty v uniformách i v civilu – je jich tu na jeho ochranu skoro jako tenkrát) – „poklonit se“ těm, kteří (údajně, nechme teď stranou, že to bylo jinak) celou „revoluci“ svým pochodem z Albertova přes vyšehradský hřbitov až do centra města rozpoutali. Tehdy ještě jako mladý nadějný „kádr“ pozoroval přicházející dav „dezolátů a rozvracečů“ z oken nedaleké školy pro sovětské rozvědčíky.
POJĎME SE PORADIT!
PPTV v pondělí 18. 11. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených.
Témata určují čtenáři a diváci svými dopisy, otázkami a komentáři jak k aktuálnímu dění nejen v politice, tak k obecnějším otázkám a problémům, jež určují náš (viditelný i neviditelný) svět.
Jak by ho mohlo napadnout, že díky nim se v poměrně krátkém čase (v úplně jiné uniformě) stane generálem nepřátelského paktu NATO, jemuž bude sloužit stejně oddaně a se stejným zápalem a přesvědčením jako svým současným politickým velitelům a řídícím důstojníkům. Že se stane přímo symbolem „hvězdné amorálnosti“ popřevratového režimu, což ho nakonec vynese až na Pražský hrad.
A že tak bude figurkou hrající svůj předepsaný part v pokračování zhruba stejné světovládné konspirace, jaká přivedla nicnetušící demonstranty na Národní třídu pod obušky jeho kolegů – coby křoví v představení režírovaném právě z toho zahraničí proti němuž tak nadšeně bojoval.
Kouzlo nechtěného
A hle, agent Pávek právě přichází k „pomníčku obětí“ s poněkud nesmyslně zapálenými svíčkami (jediný, kdo zde tehdy zemřel byl „student Šmíd“, jenž vzápětí ožil jako provokatér tajných služeb Zifčák – tedy Pávkův kolega). Prošedivělý symbol amorálnosti jde vážným prezidentským krokem vstříc časem stále řídnoucím skupinkám těch, pro něž je výročí na tomto místě každoročně stále ještě příležitostí k demonstraci svých pocitů a názorů na to, co převrat přinesl.
Jedna část (ta pro niž je převrat fraškou, jež nám v důsledku vzala stát, suverenitu a učinila z nás postupně další protektorát – německý, respektive bruselský, respektive americký) mu volá v ústrety „Zrádce!“ Plastový prezident je však příkladně splachovací, takže nehne ani brvou – a později naopak „moudře“ nabádá (pro korporátní média) lid k tomu, abychom si vzájemně „naslouchali“. Dobrá rada od – podle toho, kdo mu právě dává rozkazy – hluchého, slepého, beze cti a svědomí (právě tak jako ti, kdo ho do nejvyšší ústavní funkce instalovali).
Část druhá (donedávna zapřisáhle antikomunistická, která přesto překabátěného komunistu loajálně volila za prezidenta – dle instrukcí zdejších „zastupujících říšských protektorů“ německé 4. říše s příznačnou značkou SPOLU) – jej naopak vítá poněkud zaraženým a zmateným skandováním „Děkujeme!“ – aniž zjevně sama tuší, zač mu projevuje díky.
Kouzlem nechtěného vlastně za to, jak dokonale obnažil jejich občanskou a lidskou bezradnost, beznázorovost, ztrátu paměti (když se to hodí) – a současně ji svým vlastním temným příběhem „legitimizuje“. Především jako špatný dobrý příklad pro mladé generace, které ve své většině s mozky vymytými propagandou „šťastně“ nic ani netuší…
„Čas ten bere všechno hopem / za každého počasí,“ zpíval prorocky Jiří Popper v časech označených dnes zákonem (!) za dobu temna.
NEUNIKLO VÁM?
V rozhovoru Petra Hájka s významnou postavou "hnutí odporu" Markem Obrtelem jsme 9.11. otevřeli novou kapitolu vzájemné pomoci nepodvolených v pořadu Noční hlídka o základních aspektech sebeobrany nás a našich blízkých, protože na stát rozhodně nemůžeme spoléhat - chceme-li v očekávaných krizích přežít
Pětaosmdesát?
S časem je to vůbec divné. Píši tyto řádky v ulici pojmenované po německými okupanty zavražděném studentovi Janu Opletalovi před pětaosmdesáti roky. Formálně se ta doba také občas připomíná – jen ale ve vztahu k faktu, že studentská manifestace z devětaosmdesátého měla (stejně formálně) být připomínkou právě tohoto výročí. A nemluví se při tom o Němcích a protektorátu Čechy a Morava, ale jen o jakýchsi neurčitých „nacistech“. Jak také jinak, když v současném německém protektorátu číslo 2 už máme opět němčinu jako druhý úřední jazyk.
Nikoli jen mimochodem: Opletalova ulice nemá s těmi tehdejšími událostmi vůbec žádnou souvislost. Dostala své jméno po válce, respektive po prvním „sametovém“ převratu, když nastupující režim bojovných ateistů potřeboval nějak zakrýt její původní jméno „Mariánská“. Vzhledem k tomu, že ulice vychází z náměstí svatého Václava, byla souvislost s Pannou Marií logická – a její popření mělo stvrdit logiku „nových poměrů“. Pokud vím, nikdo proti tomu tehdy neprotestoval. Ale také není zaznamenáno, že by někdo skandoval: „Děkujeme!“
Jan Opletal byl postřelen při studentské demonstraci – ovšem nikoli 17. listopadu, ale už 28. října 1939. V den, kdy o pětaosmdesát let později na Pražském hradě předával komunistický agent Pávek vyznamenání někdejším „Havlovým disidentům“, kteří mu za to děkovali – právě tak, jako ta skupinka o pár týdnů později na Národní. Je to s tím naším národem a časem opravdu záhada.
NEUNIKLO VÁM JAK NA SEBEOBRANU PROTI VLÁDNÍM ZLOČINŮM?
Debatou Petra Hájka s bývalým ministrem financí Vlastimilem Tlustým a expertem na zlato Robertem Vláškem jsme 13.11. přinesli další část nového pořadu Noční hlídka, který nepodvoleným otevřel úplně nové možnosti sebeobrany před zfialovělým státem, jenž nás zotročuje a bere nám nejen základní občanské svobody (slova a projevu na čelném místě), ale bezostyšně nám různými cestami krade i naše peníze a majetky.
Mnozí naši čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé se již ke své spokojenosti s námi nalodili na "záchrannou archu", mnozí ale ještě nevědí, jak na to.
Přitom stačí napsat svůj kontakt na adresu:
[email protected]
Vražda
Studentská protiněmecká demonstrace se tehdy v den vzniku republiky (1918) valila ulicí Vodičkovou (rovněž vycházející z náměstí svatého Václava) směrem k náměstí českého krále a císaře Svaté říše římské, Karla IV. (Karlovo náměstí). A pak vzhůru ulicí Žitnou k Mezibranské.
Obě si kupodivu dodnes zachovala svá jména. Což jen dokládá, jakou životnost mají pojmenování nespojená s žádnou konkrétní postavou českých dějin – ať profánních (pozemských) či nadčasových (křesťanských) – neb obojí je u nás periodicky pronásledováno.
A právě někde na křižovatce těchto ulic z bezprostřední blízkosti vystřelili dva Německu oddaní „čeští“ fanatičtí nacisté Egon Ulrich a Robert Howora (ta jména jsou výmluvná) na Jana Opletala. Ten v první chvíli ani nevěděl, že byl postřelen (ve skutečnosti měl zranění velmi podobná těm, která utrpěl při nedávném atentátu Robert Fico). Pak se mu ale udělalo špatně a zjistil, že krvácí.
V nemocnici mu střeva sešili („lékař“ v černé uniformě SS ihned zabavil kulku, aby byl zničen důkaz), ale moc to už těžce zraněnému nepomohlo. Asi také proto, že z (důvodných) obav před otravou esesáky Jan Opletal odmítal jídlo.
Vraždy
Zemřel 11. listopadu. O čtyři dny později se jeho pohřeb proměnil v obrovskou protiněmeckou (na wikipedii ji samozřejmě nazývají neurčitě „protinacistickou“) demonstraci. Říšský protektor Konstantin von Neurath (předtím pozval oba vrahy na slavnostní oběd za „zvláštní zásluhy na tom, k čemu došlo na půdě českých vysokých škol“) nechal okamžitě všechny vysoké školy v protektorátu uzavřít.
A pak 17. listopadu – bez soudu – dal popravit 9 (!) studentských vůdců. Zná někdo z mých čtenářů alespoň jedno jejich jméno? Jana Opletala ještě zavraždili Německu oddaní civilisté, ale těch devět hrdinů už německá státní moc. Jenže čas a paměť…
Na 1200 dalších studentů odvlekli do koncentráku v Sachsenhausenu. Táta mi vyprávěl, jak je v noci vyhnali z kolejí na mráz (měl si ho pak na „buzerplace“ užít ještě tři roky) a rychle je dělili. Potřebovali jen plnoleté. Doklady jim při tom nekontrolovali. Každý musel „podle svého uvážení“ jen nahlásit věk. Nikdo z nich ovšem nevěděl, zda když řekne pravdu, dostane se do skupiny, kterou zastřelí či naopak. Šílená volba. Skončil „jen“ v koncentráku.
„Děkujeme!“ volají dnes naši pomatení spoluobčané bez paměti na současného prezidenta – agenta Berlína, respektive Bruselu, respektive Washingtonu – v „čase“, kdy protektorátní fialová vláda, která ho SPOLU s novými protektory dostala na Hrad, uzákonila opět němčinu v bývalých Sudetech jako druhý úřední jazyk.
Těžko si představit horší urážku těch devíti zavražděných 17. listopadu a oněch na dvanáct stovek odvlečených do lágru, z nějž se spousta už nikdy nevrátila.
NEUNIKLO VÁM?
Rozhovor Petra Hájka s bývalým disidentem a prvním popřevratovým policejním prezidentem Stanislavem Novotným o pozadí a skutečném smyslu listopadové "revoluce" 89 přinesla PPTV 16.11. Kdo za touto mezinárodní zpravodajskou operací skutečně stál a jaké byly další souvislosti polistopadového vývoje, které vedly až k současnému tragickému stavu naší země a krizi v celé Evropě? A jaké je - pokud je - z toho cesta?
Dluh
Otce pronásledovaly do konce života hrůzostrašné koncentráčnické sny, v nichž někteří z těch zavražděných v lágru znovu a znovu vystupovali. Říkal mi, jak je to vlastně děsivé, že je pořád vidí tak mladé – sám změněný stářím a časem. Nechápal „metafyzický“ rozměr té připomínky. Byl totiž z hlubokého přesvědčení od Sachsenhausenu na straně těch, kteří pak přejmenovali Mariánskou ulici na Opletalovu. Již je také (právě třicet roků) na Pravdě Boží – i když v Ni asi nevěřil
Dalšího „sametového“ převratu se značkou „sedmnáctý listopad“ se dožil, ale – možná pro něj naštěstí – v něm existoval jen pár let. Měl by to těžké, protože patřil mezi ty, kteří by se svého přesvědčení (ani legitimace Komunistické strany Československa) nikdy nevzdali. Nebyla by to pro něj volba. Tu učinil pod německými samopaly na „buzerplace“ před studentskými kolejemi na Strahově. Jednou provždy.
Zatímco jeden bezectný komunista Pávek pouhých pětaosmdesát roků poté napochoduje v roli prezidenta republiky (kterou chce každým svým slovem a činem zničit – ne, že by si to myslel, roboti nemají vlastní ani umělou inteligenci) dnes na Národní. „Žene vás čert, zas jdete jako ovce!“, poznamenal by k tomu asi Karel Kryl, rovněž na Věčnosti. To proto, že Pávek vedle „Zrádce!“ slyší také: „Děkujeme!“ Ve své plastové tuposti nejspíš ani netuší, co ta dvě důležitá slova znamenají.
Pro něj platí to první. To druhé patří hrdinům z 28. října, respektive 17. listopadu 1939, kteří se proti německému „řádu“ vzbouřili – a zaplatili za to životy či ztrátou svobody v německém lágru. Ostatně jako celý národ. Jen to v té chvíli ještě nevěděl. A neví – v té své „pávkovské části – opět.
„Čas je k tomu, dámy, páni, / aby se tu nepropás,“ zpívá nám dodnes i zvěčnělý Jiří Propper.
Tak se o to – my, které nezlomili – v čase, jenž nám zde zbývá, s pomocí svatého Václava a Panny Marie pokusme.
Dlužíme jim to.
