Naší dcerce Máše je už 7 let a 1. září šla do školy. Do obyčejného gymnázia v Ljubercích nedaleko Moskvy, kam jsme ji se ženou stačili zapsat už dva týdny před začátkem školního roku. Bylo to poměrně jednoduché. Přišli jsme k ředitelce, ta řekla, že to není žádný problém, i když míst v prvních ročnících není mnoho – oblast je mladá, má dost svých prvňáčků. Ale když už se na Ukrajině stalo, co se stalo, úřady prokazují emigrantům z nouze všelijakou pomoc. Nevyžadovaly hned celý balík dokumentů, které zůstaly v kyjevské škole, kam předtím chodila. Ostatně bylo nás jen v ljubereckém gymnáziu šest takových „uprchlíků“.
V Kyjevě se mlčí
Vlastně nejsme uprchlíci, ale političtí emigranti. Náš dům nebombardovali, skoro osm let jsme žili v Kyjevě, i když oba – já i žena – máme trvalé bydliště v Doněcku; oba odtud pocházíme. V dnešních dobách to v Kyjevě, který jsme opustili, představuje základ pro obvinění nebo přinejmenším garantuje potíže při jednání se státními orgány a kradmé pohledy těch, kteří se do pasu podívají – „rodilých“ Kyjevanů, Lvovanů a ostatních „uvědomělých“ Ukrajinců, kteří tvoří většinu obyvatel metropole.
Definitivně jsem přestal mluvit, když mi nejlepší přítel, skoro příbuzný, doporučil, abych mlčel, jinak bude o mých řečech informovat „Pravý sektor“
Museli jsme ujet. Nejde jen o Mášu. Žít v Kyjevě bylo v posledních měsících morálně nesnesitelné. Ze všech rozhovorů na ulicích, v dopravě, v metru čišela neustálá, špatně skrývaná a někdy i úmyslně rozněcovaná nenávist. Pamatuji si „oranžovou revoluci“, kdy se lidé v dopravních spojích mezi sebou přeli kvůli různým politickým názorům – někdo bojoval za Juščenka, někdo za Janukovyče. Teď už se nepřou, protože skoro všichni plédují za „jednotnou Ukrajinu“, a jsou schopni zabít kohokoli, kdo řekne něco proti. Proto je v Kyjevě nyní takový klid – mnozí prostě mlčí.
My jsme se v poslední době raději ani neprocházeli po ulicích: Lidé sedí na náměstí, pijí pivo, rodinky louskají semínka a debatují o podlých „vatnicích“ (hanlivý výraz pro občana ruského původu, A.M.). A děti si hrají na „banderovce“. Pokud zastáváš myšlenku „jednotné Ukrajiny“ – je to idyla, ale podle mě je to šílený a nesmyslný obraz.
Čtěte ZDE: Nacistická „romantika“ v Kyjevě: Američané bagatelizují, čeho se i německá veřejnoprávní televize děsí. Jednotky se symboly SS na přílbách! Kam směřuje „příměří“?
Nahlásíme tě Pravému sektoru
Uvědomil jsem si, že Máša dříve či později prozradí ve škole, o čem doma mluví rodiče a udělalo se mi nevolno. Kvůli ní i kvůli mně a ženě. Problém je v tom, že jsme pro toto město příliš ruští, doma máme hromadu „nesprávných“ knih, mluvíme rusky a měnit se, nebo oslovovat dceru jako Maryčku, abych se zavděčil poslanci Farionovi, jsem nehodlal. V Kyjevě nás nic nedrželo, přátelé se k nám otočili zády, pracoval jsem už výhradně pro ruské zákazníky, takže nemělo smyslu tam zůstávat. Vzali jsme všechno, co jsme mohli uvézt, a odjeli.
Mlčet jsem začal v březnu, po jejich vítězství. Do té doby jsem se pokoušel přít a vysvětlovat: Co to děláte, vždyť svými „revolučními skoky“ ničíte stát! Dívali se na mě, pokyvovali hlavami, ale jejich oči hleděly skrze mě kamsi do prázdna. Potom jsem pochopil – na Majdanu byl přece „čaj s koláčky“. Definitivně jsem přestal mluvit, když mi nejlepší přítel, skoro příbuzný, doporučil, abych mlčel, jinak bude o mých řečech informovat „Pravý sektor“. A prodavač v obchodě v našem domě, se kterým jsme kdysi mile hovořili – já rusky, on ukrajinsky –, mně začal vracet peníze s pohledem, který naznačoval, že se mu protiví mne obsluhoval a moje peníze nepotřebuje.
Dětský den na ukrajinské škole - Děti zapalte Putina
Vyučování v nenávisti
Mášu jsme nedlouho předtím zapsali do jedné z obyčejných kyjevských škol, v satelitním městečku. Školy, kde se vyučuje rusky, v Kyjevě prakticky už nezůstaly. Jediné gymnázium se smíšeným jazykovým vyučováním, které před dvěma lety slavnostně otevíral Janukovyč, se ještě před jeho svržením stalo – zcela nenápadně – „čistě“ ukrajinským. Proto jsme neměli zvláštní výběr – vybrali jsme školu nejblíže našemu domu. V květnu jsem šel na schůzku rodičovského sdružení. Všechno proběhlo jako obvykle – informace pro rodiče prvňáčků, vystoupení ředitele. Takový starší muž „ze staré školy“. Mluvil ukrajinsky, vyzýval k patriotismu. Říkal, chápete jistě, že situace ve škole je složitá a nejsou peníze, proto se připravte k její finanční podpoře.
To bychom zvládli, ale skutečný problém byl v tom, co se učí. Od první hodiny jim budou číst úryvky z Hajdamáků, z nejkrvavějšího Ševčenkova díla plného nenávisti vůči člověku. Jak mám dceři vysvětlit, že ona je právě ten „moskal“, že vyzývají, aby bili Rusy. Jeden přítel, také bývalý, aktivista Majdanu, mi telefonoval před odjezdem. Přesvědčoval mě: Nikdo tobě ani Máše nezakazuje mluvit rusky, vždyť dokonce i Dmitrij Jaroš mluví rusky. Přítel nemá děti a knihy nečte. Řekl jsem mu, že je hlupák, a položil telefon.
Ředitel školy se jevil jako normální člověk, se smutkem v očích: zdá se mi, že už tehdy v květnu cítil cosi špatného. Když došlo k té hrůze v Oděse. Nevím, ale možná, že teď bude muset také mlčet. Zůstali i takoví Ukrajinci – dobří, upřímní, mírumilovní, milující Ukrajinu, bez nenávisti k Rusku. Ale je jich strašně málo. Ani já jsem nebyl proti tomu sponzorovat školu, ale byla otázka, čemu tam budou učit mé dítě.
Původ ukrajinského neonacismu
Zakladatelé evropské civilizace
Úroveň „patriotismu“ v ukrajinských školách už vybočuje z veškerých norem. Oděským učitelům jejich nadřízení naléhavě doporučili chodit do zaměstnání v tradiční vyšívané rubašce. V Kyjevě už je to tradice. Co naděláte, když ministrem školství je Sergej Kvit, tvrdý nacionalista, autor apologetiky Stefana Bandery. Usilovně se snažil o „přeformátování“ mozků mládeže, už jako rektor Kyjevsko-Mogiljanské akademie. A zjevně se nechystá ve svém úsilí ustat. S jeho mlčenlivým souhlasem se v Ivano-Frankovsku konají hodiny nenávisti, nutí studenty skandovat „Smrt nepřátelům“ a upalovat figuríny cizích prezidentů. Čistý sektor Gaza, kde nenávisti k židům učí odmalička.
Problém je v tom, že znám historii nejen z ukrajinských učebnic, v nichž se Ukrajinci nazývají árijci a záporožská Síč je vydávána za první skutečnou evropskou demokracií. Proč bych měl potají doma dceři vysvětlovat, že demokracie je řecké slovo, stejně jako samotný pojem, a že kozáci byli od demokracie hodně daleko. A už vůbec nemám ponětí, jak jí vysvětlit, že „hrdinové“ UPA (Ukrajinské osvobozenecké armády pod vedením S. Bandery, A. M.) byli nelidské zrůdy, vraždící civilní obyvatelstvo kvůli primitivní nacionální ideji. A co se tam píše o Rusku a Rusech! To nelze nazvat jinak než krvavé pomluvy! Nechci, aby každý den mrzačili dceřinu dušičku a vnucovali jí banderovský pohled na svět.
Kyjevští jsou dnes schopni „sebrat“ Řekům demokracii a Egypťanům pyramidy. Na Ukrajině působí jistý historik – profesor Bebik, doktor politických věd, prorektor Univerzity Ukrajina. Každý týden přednáší v rádiu Echo. Tvrdí, že jistí „protoukrajinci“ – Teukrové, zmiňovaní již Hérodotem, prý založili Troju a po ní celé Řecko společně s Římem. Navíc – „první Řím“ se nachází v sumské oblasti, na soutoku řek Romen a Sula, a dnes se nazývá Romny. To znamená, že Řím, ten který se rozkládá podél Tibery, je v pořadí až druhý – ovšem i ten byl založen Ukrajinci. Bylo by to docela veselé, kdyby profesor Bebik byl žertéřem místního KVN (Zkratka pro mezinárodní humoristický klub, pozn. překl.). Bohužel není.
Bandera, nebo Puškin?
Začalo to už dávno, stejně jako nápisy „Moskaly na nože“. Zpozoroval jsem jeden takový už před třemi lety v podchodu u domu, a nikdo ho nesmyl. A přel jsem se s ukrajinskými historiky už na vysoké škole. I když jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, tahalo mě za uši, když třeba přednášející tvrdil, že v době občanské války na Ukrajině zemřelo 8 až 15 milionů lidí. Zahynulo jich jistě mnoho, ale toto je třetina obyvatel současné Ukrajiny!
Zašel jsem do knihovny, našel si statistiku – a ukázalo se, že v nejlepším případě šlo o statisíce obětí. Řekl jsem to přednášejícímu. Zametl spor pod podlahu, napsal mi zápočet a řekl, ať už na přednášky nechodím a nekalím vodu. Více se se mnou nebavil. Jistě, historie byla na vysoké technické škole druhořadým předmětem, ale chci jen vysvětlit, že ta současná noční můra se připravovala už dávno.
Jsem rád, že Máša nebude muset v první hodině zpívat „Ještě nezhynula“, že nikdy se nedoví o profesoru Bebikovi, stejně jako o Banderovi a Šuchevičovi, kteří – kdyby jim v tom Rusové nezabránili – by prý vyhráli druhou světovou válku. Ať raději poznává velké dílo milovníka života Puškina. To, že Ševčenko a Lesja Ukrajinka psali vedle statí nenávistných k člověku také nějakou lyriku, jí klidně objasním sám.
Zdroj.
Tagy článku