Stává se stále zřetelnějším, že v Církvi po koncilu zažíváme věk sloganů: prázdné, nesmyslné slogany, které ve skutečnosti nemají žádné opodstatnění a které nesdělují pravý obraz toho, co je vlastně hlásáno. Všichni ty slogany dobře známe: sliby “nového jara”, “civilizace lásky”, “nových Letnic”, a také nové směřování zvané “duch Assisi”.
Co má Assisi společného s Františkem?
Tento dříve naprosto neslýchaný pojem, který v katolických kruzích vešel do módy, vyvolává představu souvislosti se svatým Františkem z Assisi. Takže co má tento “duch Assisi” společného se svatým Františkem z Assisi? Nic! Ve skutečnosti se jedná o zcela odlišné duchy.
V rámci katolického kontextu není možné spojovat pseudonáboženský „duch Assisi“ se svatým Františkem z Assisi. Je to totiž něco, z čeho by byl svatý František z Assisi zcela jistě zděšen. Tento „duch Assisi“ založený v roce 1986 zahrnuje katolíky, protestanty, ortodoxní, židy, muslimy, animisty, hinduisty, vyznavače boha Šivy, kouzelníky a jiné nejrůznější skupiny, které se scházejí na stejném místě (obyčejně v katolickém kostele), aby se modlili za mír. Katolíci se modlí k pravému Bohu a členové falešných pohanských náboženství se modlí ke svým falešným bohům.
Může být něco vzdálenějšího duchu svatého Františka z Assisi? Postavit jediné pravé náboženství Ježíše Krista na stejnou úroveň s falešnými vyznáními?
Ohledně nekřesťanských náboženství učí Písmo Svaté, že „všichni bohové národů jsou démoni“ (Žalm 95:5). Ohledně heretických náboženství nám říká svatý Pavel, že falešná vyznání jsou „naukami ďábla“ (1 Tim. 4:1). Proto Písmo Svaté a Svatá Tradice vždy katolíkům zakazovali účastnit se shromáždění falešných náboženství.
Rytíř Církve bojující
Svatý František byl naprosto pevně oddaný pravdě, že „mimo Katolickou Církev není spásy“. Nebyl apoštolem dialogu „Gaudium et spes“. Byl apoštolem Krista, který hlásal evangelium, pro záchranu duší těch, kteří byli již katolíky, ale zanechali následování evangelia, pro záchranu ateistů a nevěřících, kterým hlásal, že budou zavrženi, pokud neobejmou Krista a Jeho jedinou pravou Katolickou Církev.
Když byl předveden před sultána, František pravil: “Byl jsem poslán nejvýše svatým Bohem, abych Tobě a tvým lidem ukázal cestu ke spáse zvěstováním pravd evangelia.” Zatímco František kázal, byl sultán velmi pohnut silou Františkových slov. A to natolik, že Františka požádal, aby s ním zůstal.
Jeho životopisec otec Cuthbert OSFC napsal v roce 1916, že Svatý František na konci svého života již ztrácel trpělivost s věčnými pochybovači neochotnými přijmout víru a s heretiky. Ve skutečnosti se svatý František vyjadřoval velmi přísně o těch, kteří nepřijali katolickou pravdu. Rozhodně nemluvil v neurčitých pojmech o „semenech pravdy nacházejících se ve všech náboženstvích“. A také nepovažoval svou slavnou cestu podniknutou pro hlásání evangelia muslimům za „pozvání k dialogu mezi velkými monoteistickými náboženstvími ve službě lidské rodině“ (Jan Pavel II.). Ani omylem. Kázal o naprosté nutnosti obrácení nekatolíků k jediné pravé Církvi Ježíše Krista, aby tak dosáhli spásy.
Nebyl stoupencem ekumeny!
V jednom ze svých nejstarších napomenutí bratřím svého řádu svatý František řekl ohledně těch, kdo nepřijímají katolickou pravdu, následující: „Všichni kdo viděli Ježíše Krista v těle, ale neviděli Ho v Duchu a v Jeho Božství a neuvěřili, že On byl skutečně Synem Božím, jsou odsouzeni. Stejně jsou odsouzeni ti, kdo vidí svátost Těla Kristova, jež byla posvěcena slovy Pána na oltáři a rukou kněze ve formě chleba a vína, a přitom zde nevidí Ducha a Božství a neuvěřili, že toto je skutečně nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista.“
Proto ti, kdo se snaží vykreslit svatého Františka z Assisi jako apoštola nového dialogu a ekumenismu druhého Vatikánského koncilu, jednoduše lžou. Zvláště od doby dnešního ekumenismu, v němž je „duch Assisi“ nejradikálnějším elementem, který vůbec neusiluje o konverzi nekatolíků k jedinému pravému náboženství, nýbrž místo toho chce spolupracovat se všemi náboženstvími ve „smířené různorodosti“ na „zdokonalení lidské rodiny“. Není zde většího kontrastu k tomuto novému, změkčilému a slabošskému ekumenismu, než souboj a setkání svatého Františka se sultánem a misionářské nadšení a zápal jeho bratří mezi muslimy.
Čtěte ZDE: Kříž: viditelné znamení a záruka legality Bohem posvěcené moci. Zbraň a štít proti nepříteli. „V tomto znamení zvítězíš!" Proč je dnes svátek Povýšení svatého Kříže?
Svatý František vs. sultán
Kolem roku 1290 po generální kapitule řádu se svatý František rozhodl podniknout misii mezi mohamedány v Egyptě, proti kterým bylo vedeno křížové tažení. Během této doby František pobýval s křesťanskými vojsky a později překročil muslimské linie. Jednou, když byl mimo území křesťanské armády, byl chycen a zajat muslimskými vojáky. František vojákům řekl, že chce sultánovi kázat o Kristu. Sultán mu dovolil vejít do tábora.
A co svatý František? Co si myslel o pěti bratřích, kteří vešli do mešity a odsuzovali Mohameda přímo na “svatém” muslimském místě? Kteří naléhali na muslimy kvůli jejich vlastní spáse, aby nenásledovali falešného proroka Mohameda? Zorganizoval snad svatý František následujícího 12. března velkou omluvu za netolerantnost svých bratří, kteří nepochopili, že “muslimové, společně s námi, uctívají stejného Boha”?
Když byl předveden před sultána, František pravil: “Byl jsem poslán nejvýše svatým Bohem, abych Tobě a tvým lidem ukázal cestu ke spáse zvěstováním pravd evangelia.” Zatímco František kázal, byl sultán velmi pohnut silou Františkových slov. A to natolik, že Františka požádal, aby s ním zůstal. “Rád,“ odpověděl František, “jestliže se Ty a tvoji lidé obrátíte ke Kristu.” Poté František pronesl k sultánovi svou slavnou výzvu. Řekl:
“Jestliže ještě stále váháš mezi Kristem a Mohamedem, poruč, ať zapálí oheň a já do něho vstoupím spolu s tvými knězi, abys pochopil a uviděl, která víra je pravá.” Sultán nechtěl tuto zkoušku ohněm povolit, a proto František požádal o dovolení odejít. Sultán poručil, aby byl František se vší poctou vypraven zpět do svého tábora.
Františkovi bratří v Egyptě
Zatímco se toto odehrávalo v Egyptě, pět františkánských mnichů “rozvířilo prach” v muslimském Maroku takovým způsobem, že byli odsouzeni k trestu smrti. Jmenovali se Bernard, Oto, Petr, Akurs a Adjut. Nejprve působili ve Špaňelsku, v muslimské Seville. Jelikož se tam pokoušeli hlásat evangelium, byli zbiti, zavřeni do vězení a nakonec vyhoštěni z království. Potom odešli do muslimského Maroka s touhou obrátit pohany na víru v Krista. Tam udělali něco více, než pouze kázali na ulicích. Vešli přímo do mešity a pranýřovali tam Mohameda.
Byli chyceni, uvězněni a potrestáni, ale tím vůbec neochabla jejich horlivost a nadšení. Ve vězení se opakovaně snažili obrátit své žalářníky. Vládci Maroka usilovali najít diplomatickou cestu k řešení této situace, a proto nařídili, aby tito neodbytní bratři byli vykázáni ze země. A jak těchto pět chudých bratří odpovědělo? Otec Cuthbert líčí: “Ale těchto pět chudých bratří nevědělo nic o diplomacii a nemělo v úmyslu žít a nechat žít. Mohamed byl v jejich očích nepřítelem Krista a duše těchto lidí bylo zákonitě nutné získat Božskému Vykupiteli Ježíši Kristu. Opustit jejich poslání by pro ně znamenalo zříci se zrádně věrnosti Spasiteli. “
Při první příležitosti tito houževnatí františkáni svým žalářníkům unikli. Okamžitě se vrátili do města a tam opět přímo před mešitou naléhali na nevěrce, aby se zřekli Mohameda a přijali Krista. Byli chyceni, uvrženi do žaláře a mučeni. Když byli na skřipci, věznitelé jim slíbili, že ušetří jejich životy a obdarují je, pokud se zřeknou Krista a přijmou Mohameda. Bratři odpověděli chválou a velebením našeho Pána a naléhali na mučitele, aby se zřekli Mohameda a přijali víru v Ježíše Krista.
Pravý duch Assisi
Odpovědí mohamedánů bylo setnutí hlav všem bratřím a pohození jejich těl psům za hradby města. Jeden portugalský hodnostář podnikl tajnou operaci na záchranu jejich těl. Byli převezeni do Portugalska a s velkou úctou uloženi v augustiniánském kostele v Coimbře. Mezi lidmi, kteří se shromáždili k modlitbě a oslavě těchto františkánských mučedníků, byl i mladý augustiniánský řeholník, který byl okouzlen zápalem a láskou ke Kristu, jež hořela v srdcích oněch bratřích.
Mladý augustinián, který se později stal františkánem, je nyní znám jako svatý Antonín Paduánský, zázračný dělník, jemuž katolíci vzdávají čest titulem “kladivo na heretiky”.
A co svatý František? Co si myslel o těchto pěti bratřích, kteří vešli do mešity a odsuzovali Mohameda přímo na “svatém” muslimském místě? Kteří naléhali na muslimy kvůli jejich vlastní spáse, aby nenásledovali falešného proroka Mohameda? Zorganizoval snad svatý František následujícího 12. března velkou omluvu za netolerantnost svých bratří, kteří nepochopili, že “muslimové, společně s námi, uctívají stejného Boha”?
Vůbec ne! František volal uchvácen s vděčností k nebesům, „nyní mohu v pravdě říci, že mám pět bratří!“
To je pravý duch Assisi!
Zdroj.
Tagy článku