Slavíme v tyto dny dva svátky, jejichž křesťanský smysl je zároveň blízký a zároveň rozdílný. Svátek Všech svatých je dnem radosti a slávy, oslavou těch, kteří - ať známí nebo neznámí - přemohli smrt a patří tváří v tvář skutečnosti v Bohu. Svátek všech věrných zemřelých je dnem pokorné modlitby za ty, kteří ještě neuviděli Boha tváří v tvář, kteří se očišťují v ohni očekávání a lásky. Ale není cílem naší dnešní úvahy, abychom rozváděli theologické aspekty této dvojí a zároveň jediné skutečnosti. Zastavíme se tak říkajíc na okraji tohoto křesťanského vesmíru, který však vyzařuje i do myšlení a cítění mnohých nevěřících, který zahrnuje i svět přirozený.
Společenství napříč dějinami
Jedním z hlavních témat poesie Otokara březiny, jeho básnického vidění světa, bylo společenství všech lidí, mrtvých, žijících a ještě nenarozených. V tomto pojetí tvoří celé lidské pokolení, v celém rozsahu svých dějin, velikou jednotu, z které se nemůže nikdo vymknout. Osudy všech jednotlivých lidí, byť byly od sebe odděleny sebenesmírnějšími vzdálenostmi v prostoru a v čase, spolu souvisí, jsou na sobě závislé a jsou spolu solidární.
V naší dnešní skutečnosti, ve skutečnosti současného světa z každého jednotlivého lidského života, jsou přítomny dávno pohřbené civilisace a zmizelé lidské životy, i když si to většina z nás neuvědomuje, nebo když si to uvědomujeme jenom v řídkých a privilegovaných okamžicích, ve chvílích zvláštního osvícení. Naší dnešní přítomnosti, přítomnosti našeho nynějšího světa a každého jednotlivého lidského osudu, jsou však do jisté míry účastni i ti, kteří přijdou po nás, kteří se teprve narodí.
Pouto
Budoucí svět vyroste z půdy nebo ze hřbitovů světa našeho, a ti, kteří přijdou po nás, nebudou moci vyloučit ani ze své krve ani ze svého ducha dědictví, které přijali od nás. To, co jim odevzdáme ze svých vnitřních vítězství nebo ze svých porážek, bude pro ně silou nebo závažím. Neříkáme, že jejich svět, ať hmotný nebo duchovní, je zcela determinován a uvězněn světem naším. Bude vždycky v jejich moci, aby obrátili běh budoucího světa a svého osobního osudu tím nebo oním směrem. Naše dědictví, to je svět, který zdědí po nás, je však bude nutit, aby se proti němu bránili, aby trpěli za nás - anebo jim dodá sílu uskutečnit to, co jsme my jenom zahlédli nad obzorem, ke kterému jsme nedoběhli.
Buď jak buď, lidská mysl tu stojí před vážnou alternativou přiznat lidským dějinám nějakou jednotu, vyčíst z nich nějaký smysl, anebo prohlásit, že nerozumíme ničemu, že osud každého z nás je jako zrnko písku v moři, beze vztahu k druhým lidským osudům, beze smyslu a bez pomoci.
Stojíme tyto dni - ať ve skutečnosti, nebo jenom v představě a ve vzpomínce - nad hroby těch, kteří kdysi zalidňovali svou každodenní přítomností náš život. Chodili jsme často okolo nich nevšímavě a zpozorovali jsme, že nám chybějí, že byli takřka částí naší bytosti, teprve ve chvíli, kdy od nás odešli, když po nich zůstalo veliké a nenahraditelné prázdno. Trvalo nějakou dobu, než se toto prázdno začalo opět vyplňovat, než se k nám začali vracet v podobě proměněné, jako pokorní prosebníci nebo jako štědří dárci, obohacení na neznámých a nepřístupných cestách.
Měli jsme s nimi za živa leckterou při; říkali jsme si v duchu - anebo jsme jim to možná řekli někdy i do očí, že je už nechceme vidět, že je mezi námi konec navždycky. Jak jsme byli bláhoví, jak málo jsme věděli, o čem mluvíme! Stačilo, že jsme jednoho dne stáli před jejich tělem strašlivě nehybným a bezbranným, tak svrchovaně a vznešeně bezbranným, abychom poznali svůj omyl, abychom se před nimi cítili hluboce zahanbeni. - „Co ještě máš proti mně?“ říkala nám jejich zatlačená víčka, jejich bezvládné paže, jejich vyvrácená hlava, vymodelovaná dlátem posledního zápasu. - „Co si teď na mně vezmeš? - Dejme tomu, že jsem se často mýlil, že jsem ti ubližoval. Ale ani tys nebyl vždycky v právu vůči mně. Á už vidím svůj omyl, já už jsem z něho souzen. Se mnou je souzeno všecko, co jsem kdy udělal špatně. Pohleď na mé rysy, poslouchej, jaké ticho se okolo mne náhle rozprostřelo. Hleď, my jsme se milovali, aniž jsme to vždycky věděli. Buď jak buď, leží-li mezi námi nějaká křivda, začíná se už proměňovat v pouto, které za chvíli sám nerozeznáš od lásky.“
Pád marxistických optimistů
Představa, že lidské pokolení tvoří jakousi jednotu, že lidské dějiny vyjadřují souvislé dějství, které má jakýsi smysl, byla a je předmětem filosofických a básnických spekulací, jejichž závěry nebyly vždy bez nebezpečí. Vezměme si na příklad marxistickou teorii dějin. Marxisté tvrdí také, že lidské dějiny tvoří souvislý celek a že jejich vyvrcholením má být racionálně organizovaná komunistická společnost.
Tvrdí, že znají zákony, podle kterých se dosud lidské dějiny vyvíjely a které jim umožní, aby dali lidské budoucnosti tvar, jejž mají na mysli. Všecky dosavadní etapy lidských dějin mají prý jenom přípravnou funkci vzhledem k tomuto poslednímu a definitivnímu stadiu lidské společnosti. Marxističtí ideologové se cítí v právu uskutečnit tuto společnost násilím, obětovat jí nesčíslné životy přítomných generací, neohlížet se na krev, na lež, na hromadná věznění a vraždy, na utrpení nevinných.
Čtěte ZDE: Ještě nežijeme v pekle: Nelze se „odkřesťanštit“, upadnout do pohanství však ano. Lidé naštěstí nehřeší jenom proti Bohu, hřeší i proti ďáblu. Západ skutečně umírá, ale...
Ti, kteří neaplikují na lidské dějiny a na celkový osud lidského pokolení zákony definitivní marxistické vědy, jsou mnohem skromnější. Vědí, že lidské civilisace jsou smrtelné, a že naše civilisace je pravděpodobně předurčena k tomu, aby se přetvořila v civilisaci jinou. Uznávají, že lze v lidských dějinách rozeznat úsilí, aby se lidský svět stával čím dál tím lidštějším, ale nezakrývají si oči před tím, že se toto úsilí daří jenom zčásti, ba že lze pozorovat ve vývoji lidské společnosti tragické pády zpět. Jsou dokonce takoví, kteří vyslovují obavy, aby zrovna naše doba nestála před nebezpečím takového zpětného pádu - a to právě zásluhou neúprosných marxistických optimistů.
Stojíme nad hroby milovaných
Buď jak buď, lidská mysl tu stojí před vážnou alternativou přiznat lidským dějinám nějakou jednotu, vyčíst z nich nějaký smysl, anebo prohlásit, že nerozumíme ničemu, že osud každého z nás je jako zrnko písku v moři, beze vztahu k druhým lidským osudům, beze smyslu a bez pomoci. Smýšlení těch, kteří přitakávají této druhé možnosti, nám zní spíše jako výkřik někoho, kdo se domnívá, že utrpěl křivdu a kdo vymáhá hlasem svého zoufalství odpověď, která by ho usvědčila z omylu.
Stojím-li v tyto dny nad hroby těch, které jsme milovali a jejichž smrt jsme ucítili jako hlubokou ránu v tkáni svého života, nemůžeme se zajisté ubránit pomyšlení na ty, jejichž hrob byl už několikrát vykopán a kosti přeneseny v bílém uzlíčku do jiného hrobu. Nemůžeme se zejména ubránit pomyšlení na ty, jejichž kosti neměly vůbec hrobu, na všecky padlé z posledních dvou světových válek, na ty, kteří byli udušeni v plynových komorách, na všechny ty, kteří byli spáleni v pecích koncentračních táborů, na všechny ty, kteří byli v posledních letech sundáni s šibenic a hozeni do neznámých děr. Lhali bychom, kdybychom tvrdili, že na ně myslíme ve všech chvílích svého života, ale zároveň si uvědomujeme, že vzduch, který denně dýcháme, by byl jiný, kdyby nebylo těchto mrtvých.
Ti, kteří věří po křesťansku, si s námi přečtou slova epištoly svatého Pavla, z první mše za všechny věrné zemřelé: „Kde jest, ó smrti, vítězství tvé, kde jest, ó smrti, osten tvůj!“
Vyšlo v samizdatovém měsíčníku Katolická cesta.
Tagy článku