Často informujeme o mnoha faktech, které současné „ateistické náboženství“ pokládá za „nevědecká, čili nemožná a neexistující. Obvykle se ze strany oficiálních „skeptiků“ setkáváme s odsudky. Ke své lítosti však musíme konstatovat, že loňský Bludný balvan takzvaného Klubu skeptiků získal náš časopis pouze za politické názory, což je krajně paradoxní vzhledem k tomu, že údajně jde o ocenění „vědecké“. Že tato „skepse“ nemá nic společného s procesem, původně pocházejícím z řeckého slova „zkoumat“, je zjevné.
I ty, vědo?!
Často také upozorňujeme na to, že v případě rozličných „nemožných“ a „světonázorově nekorektních“ informací z naší strany jde o cosi, co „oficiální vědecká místa“ neakceptují, protože o tom jednoduše věda dosud nic neví – a možná ani nikdy vědět nebude.
Jednou z takových oblastí je bezpochyby pokračující život lidské duše po tělesné smrti. „Skeptik“ nové doby – který je v hloubi duše „vyznáním“ často materialistou (ač někdy třeba navenek i proklamovaným katolíkem) – prohlásí: nic takového není, a když ano, nelze to zjistit. Natož dokázat. Konec debaty.
Těm, kteří mají oproti němu výhodu nějaké duchovní cesty, to v tomto případě většinou nevadí – vědí, že pro věroučné pravdy je důležitá právě víra. Ta nicméně nevylučuje, aby dílčí aspekty této dimenze světa, která je jinak „materialistům“ – skrze jejich víru v „božství hmoty“ – zcela uzavřena, vědecké poznání alespoň vzdáleně zahlédlo, a trochu tak „dohnalo“ skutečný stav odvěkého poznání lidstva.
Právě proto je zajímavý výzkum, který podnikla skupina vědců z anglické univerzity. Dokázali při něm nejen to, že lidské vědomí není „funkcí mozku“, a přežívá i zástavu všech životních pochodů, ale také, možná ještě zajímavěji, to, že „zážitky“ naší duše na její další pouti nemusejí být pouze příjemné, jak se často dočteme v různých popisech.
Smrt je proces
V největší studii, jaká byla na dané téma kdy provedena, našli vědci přesvědčivý důkaz, že lidské vědomí se „nevypaří“ v okamžiku, kdy ustane mozková aktivita. Doklad života po životě nabídla studie, kterou vypracoval, a posléze ve vědeckém časopise Resuscitace (Resuscitation) také publikoval, výzkumný tým z Univerzity v Southamptonu.
„Ačkoli je tak často pojímána, není smrt specifickým okamžikem, ale procesem, který je možno kdykoli přerušit a vrátit se do života, a který nastává poté, co těžká nemoc či nehoda způsobí selhání srdce, plic a mozku,“ prohlašuje vedoucí výzkumu, dr. Sam Parnia. „Pokud se někdo úspěšně pokusí proces zvrátit, nazveme ho pak ‚zástavou životních funkcí‘. Pokud ne, jde podle nás o ‚smrt‘.“
Zhruba čtyřicet procent doktorem Parniou a jeho týmem dotazovaných pacientů, kteří prodělali zástavu životních funkcí, přitom popsalo, že si byli vědomi sami sebe i poté, co jejich srdce přestalo bít a byli prohlášeni za klinicky mrtvé.
Čtěte ZDE: Ještě nežijeme v pekle: Nelze se „odkřesťanštit“, upadnout do pohanství však ano. Lidé naštěstí nehřeší jenom proti Bohu, hřeší i proti ďáblu. Západ skutečně umírá, ale...
Zážitky z předpeklí
Studie, nazvaná AWARE (zkratka ze slov AWAre – Vědomý, vnímající – during REsuscitation – během resuscitace – pozn. překl.), se pomocí vědeckých metod pokoušela zkoumat zážitky, běžně označované jako prožitek blízké smrti (Near-Death-Experience, NDE), či mimotělní zážitek (Out-of-Body-Experience, OBE). Vědci v rámci výzkumu hovořili s více než dvěma tisíci pacienty z patnácti nemocnic v Rakousku, Anglii a Spojených státech.
„Studií jsme se pokusili proniknout za hranice termínu prožitek blízké smrti, který vyvolává v lidech velké emoce, a skutečně se podívat, co se děje, když umíráme,“ říká o své práci dr. Parnia
Zážitky během procesu umírání se přitom u zkoumaných osob dramaticky lišily. Studie uvádí, že cca 39% dotázaných zažívalo po zástavě srdce pocit, že jsou „při vědomí“. Mnozí ale neměli žádné konkrétní vzpomínky na to, co se s nimi dělo.
„Tento fakt naznačuje, že mnohem více lidí, než se dříve soudilo, si po smrti uchovává mentální aktivitu, ale své vzpomínky ztratí, pokud se vrátí do života – možná kvůli účinkům mozkového či jiného traumatu nebo sedativ,“ spekuluje dr. Parnia na základě dat, která sesbíral.
Z těch, kteří měli dojem, že byli po klinické smrti stále „vzhůru“ jen asi dvě procenta osob popsala konkrétní zážitek tak, jak si běžně představíme mimotělní zážitek – například to, že viděli či slyšeli, co se děje kolem jejich těla. Devět procent pak popisovalo „prožitky blízké smrti“, které známe z literatury: pocit tepla, nebo vizi mohutného světla. Celých čtyřicet šest procent ale popsalo něco, o čem jsme se dosud dočíst nemohli – včetně různých děsivých, nebo nepříjemných zážitků.
Otvírání zabouchnutých dveří?
Pro mnoho lidí byl možná na celé studii nejzajímavější jeden případ, který je dost možná prvním klinicky potvrzeným mimotělním zážitkem. Sedmapadesátiletý sociální pracovník, který jej prožil, přesně popsal, co se dělo v místnosti poté, co už jeho mozek přestal fungovat.
„Je to velmi důležité, protože vědci často mají sklony předpokládat, že zážitky, související se smrtí, jsou halucinace, nebo iluze,“ podotýká dr. Parnia. „Tyto halucinace se údajně objevují buď ještě předtím, než srdce dotluče, nebo poté, co ho lékaři znovu nastartují, a pacient je pouze pokládá za cosi, co se dělo během doby, kdy byl klinicky mrtev, nejde tedy údajně o ‚skutečné‘ prožitky během doby, kdy srdce nebije
Jenže v tomto případě vědomí a jasné vnímání pokračovaly během tříminutového intervalu, kdy se pacientovo srdce prokazatelně zastavilo. To je paradoxní – tvrdí se totiž, že mozek přestane fungovat v klasickém slova smyslu již do dvaceti až třiceti sekund poté, co se srdeční tep zastaví a ‚nenaskočí‘, dokud srdce zase nebije. Jenže v případě tohoto muže jsou zde detailní vzpomínky, včetně vizuálních, na to, co se – opět prokazatelně – v místnosti skutečně dělo.“
Čtěte ZDE: Svátek Všech svatých: Oslava těch, kteří hledí po smrti na Boha. Dušičky jsou zase dnem pokorné modlitby. Za ty, kteří ještě Boha neuviděli. Očišťování v ohni očekávání a lásky
Pacientovy vzpomínky byly nejen přesné, ale dokonce bylo možno je přesně časově určit.
„Popisoval všechno, co se na pohotovosti odehrávalo. Dokonce si, což je důležité, všiml jednoho pípajícího přístroje. Protože vím, že slyšel minimálně dvě pípnutí a stroj vydává zvuk ve tříminutových intervalech, víme, jak dlouho byl takto při vědomí,“ říká dr. Parmia. „To, co říkal, se jevilo jako důvěryhodné. Všechno, co s ním podle jeho popisu lékaři dělali, se skutečně v tomto pořadí stalo.“
Jerry Nolan, šéfredaktor časopisu Resuscitace, o výzkumu prohlásil: „Můžeme kolegům k této fascinující práci leda pogratulovat. Rozhodně otevřela dveře extenzívnějšímu zkoumání toho, co se děje po smrti.“
Vědomí uprostřed bezvědomí
Slova šéfredaktora Resuscitace jsou sice laskavá, avšak jejich naplnění je nepravděpodobné. Copak by někdo „riskoval“ další vědecký výzkum, při kterém by se mohla ukázat tak „kontrarevoluční“ pravda, jako že lidé, kteří odcházeli z tohoto světa se „zátěží“ různých větších, či menších, špatných skutků, prožívají po smrti „děsivé či nepříjemné stavy“? Kam bychom to „měli okna“ s naším „vědeckým světovým názorem“, že?
Radši na to všichni rychle zapomeňme a pusťme si televizní zprávy. Jinak bychom se totiž mohli octnout velmi rychle v nebezpečném myšlenkovém poli: v protiproudu vědomí uprostřed společenského bezvědomí.
Zdroj.
Tagy článku