„Stačí srovnat jejich způsob vystupování a jednání s lidmi - pokornou laskavost Františkovu a arogantně a namyšleně vystrčenou bradu Klausovu. Až na rozhodujících místech bude méně Klausů a více Františků, bude na světě lépe“. Je ztrátou času rozvíjet úvahu o mravních souvislostech opakovaných hrubých útoků T. Halíka na bývalého prezidenta republiky. Navíc v situaci, kdy se Václav Klaus vyjadřuje, jako ostatně i tentokrát, zcela nekonfrontačně a věcně.
Není chudoba jako chudoba
Důležitější je zde ale něco jiného, a zdá se mi, že si T. Halík nepřeje, aby toto „něco“ bylo důkladněji promýšleno. Spolu s Václavem Klausem si i já nemohu nevšímat toho, že ohlášené orientaci papeže Františka tleskají nejvíce liberálně levicová média a na ně navázané mocenské kruhy. Je proto na místě se ptát, zda chudoba v pojetí papeže Františka odpovídá jejímu tradičnímu křesťanskému chápání.
Mají modernističtí stoupenci nového kursu na mysli chudobu dítek Božích, hromadících si poklady v nebi svojí odevzdaností do vůle Boží a rozvíjením křesťanských ctností? Volají snad po ignaciánské svaté indiferenci, nespočívající v pohrdání svěřenými či vytvořenými statky, nýbrž v tom, že na nich nemáme lpět? Taková chudoba není stoickou povýšeností nad stvořenými dobry, ale vnitřním stavem mysli, jež předem k ničemu nelne.
Tato svoboda mysli a stav vnitřní rovnováhy a nezotročenosti nejsou vztaženy jen k materiálním statkům, nýbrž i k lidskému uznání a potlesku mocných. Proto mají k této chudobě daleko nejen lidé, kteří se neobejdou bez luxusního zboží a prestižních značek, ale i ti, kteří v každém mediálním výstupu nezapomenou připomenout, kolika mezinárodních uznání a cen se jim dostalo, v kolika překladech vycházejí jeho knihy a jak velký počet světáčkovských papalášů naslouchá jeho posledním dějinotvorným myšlenkám. A ze všeho nejtrapnější je, když se jedná o osoby povolané k pokorné kněžské službě.
Papeži Františkovi tleskají i odpůrci církve
Tradiční nepřátelé církve Františkovo volání po chudé církvi vítají nikoli proto, že by mohlo osvobodit křesťany od závislosti na pomíjivých statcích, ale proto, že skrývá potenciál k autodestrukci církve samotné. Kdyby tomu bylo jinak, jen stěží by se aktivisté jako synkretik Hans Küng, svobodný zednář Odilo Štampach či jeden z nejslavnějších proponentů marxistické teologie osvobození Leonardo Boff z volby papeže Františka tak upřímně radovali.
František jim jde v mnohém vstříc. Záměrně rezignuje na užívání symbolů své papežské autority, čímž vyvolává dojem, že si přeje větší demokratizaci života církve, v níž by byl toliko prvním mezi rovnými. Hovoří-li o své službě v Církvi a budoucích úkolech, důsledně se vyhýbá výrokům o papežství a zdůrazňuje svůj úřad římského biskupa.
Oslabení papežského primátu podlamuje monarchicko-hierarchickou strukturu církve, potenciálně však ohrožuje i její jednotu v otázkách věroučných. Ostatně pražský světící biskup Malý v nedávném rozhovoru vyjádřil své přání, aby se papež v budoucnosti podroboval většinovému názorů biskupů. Kdo zná katolickou nauku, ten ví, že Václav Malý nevolá po nějaké kosmetické změně, umožňující efektivnější řízení církve, ale po revoluci, jejímž cílem je definitivní rozchod s dosavadní naukou i praxí.
Zneužití sv. Františka z Assisi
Pokrokáři, parazitující na zatím dosti mlhavé vizi papeže Františka, se přitom dovolávají Františka svatého, původem z Assisi. Chudák František, jako by nestačilo jeho zneužití environmentalisty a vegany, má nyní sloužit jako zástěra k pauperizaci života církve a jejího kultu.
Sv. František z Assisi by nikdy nepřipustil, aby se chudoba, jím zvolená jako cesta osobního posvěcení, promítla do bohopocty tím, že vznešenější bohoslužebné náčiní nahradí náčiním laciným a prostým. Své následovníky vždy nabádal k tomu, aby při výzdobě chrámu a při přípravě oltáře vždy užívali jen to nejlepší a nejdrahocennější z toho, co mají k dispozici.
Vzpomeňme v této souvislosti na slova, jimiž Kristus napomenul učedníky, pohoršené tím, když byl v Betánii pomazán drahocenným olejem z nardu, jakož i na pokrytecká slova Jidášova o prodeji oleje a rozdání výnosů chudým: „Vždyť chudé máte vždycky s sebou, mne však vždycky nemáte“ (Jan 12, 8).
Má-li se církev stát „chudou pro chudé“, znamená to snad, že má rezignovat na svoje charitativní aktivity? Že má přestat zřizovat a řídit nemocnice, hospice či školy? A pokud ne, kde vezme prostředky na tuto svoji tradiční činnost, má-li být opravdu chudá? Ani trochu se Václavu Klausovi nedivím, že nad touto představou sociálně angažované církve bez prostředků povytáhl svoje pověstné obočí.
Pokora modernistů je ve skutečnosti pýchou
Není naopak projevem opravdové chudoby a pokory to, když přijímám bez touhy cokoli měnit, neporušenou víru otců, když nepohrdám liturgickým dědictvím předchozích generací? Církev dneška je silně zasažena virem neomodernismu a proto je nanejvýš užitečné si připomenout, jak o vztahu pokrokářství a pokory uvažuje poslední svatořečený papež Pius X. v encyklice Pascendi dominici gregis, když vysvětluje příčiny modernismu.
Vedle pohrdání scholastickou filosofií a závislostí na filosofii moderní zmiňuje toto: „Mnohem účinlivěji však ducha zatemňuje a v blud strhuje pýcha. A pýcha je mezi modernisty jako doma, z jejich učení čerpá hojně potravy a v nejrozmanitější roucho se halí. Neboť z pýchy tak nemírně si důvěřují, že se takřka sami pokládají a jiným nabízejí za všeobecnou normu. Z pýchy marnivě se chlubí, jakoby sami měli všecku moudrost a říkají ješitně a nadutě: Nejsme jako jiní; aby pak k ostatním nemohli býti přirovnáni, chytají se každé novoty, třeba byla sebe zpozdilejší, a blouzní o ní."
"Z pýchy zavrhují jakoukoli poddanost a tvrdí, že autorita musí se uvésti v soulad se svobodou. Z pýchy zapomínají sami na sebe a zabývají se jediné plány o reformě jiných, i není u nich úcty k žádné hodnosti, ba ani k nejvyšší moci. Opravdu není nad pýchu kratší a pohodlnější cesty k modernismu. Nevšímá-li si některý katolík z kruhů laických, nedbá-li kněz zákona života křesťanského, který přikazuje, abychom zapřeli sami sebe, chceme-li Krista následovati a neodstraní-li pýchy ze srdce svého: věru, ten právě jest nejzpůsobilejší, aby se chopil bludů modernistův!"
"Proto, ctihodní bratři, musí býti první vaší povinností, abyste se na odpor postavili takovým pyšným lidem, svěřovali jim jen úřady nižší a méně čestné, aby tím více byli pokořováni, čím výše sami se vypínají, aby tak v podřízenějším úřadě méně mohli škoditi. Mimo to zkoumejte jak sami, tak prostřednictvím představených v seminářích, co nejbedlivěji alumny důstojného kléru, a najdete-li některé pyšné povahy, se vší rozhodností je od kněžství zamítněte. Kéž by se to bylo vždy dělo s onou bdělostí a vytrvalostí, jaké věc ta vyžadovala!“
Je to právě tato ryzí pokora a chudoba, odmítající novátorské změny, jež je trnem v oku těm, jež chtějí využít současného pontifikátu k posílení svých pozic v církvi i ve společnosti. Že si přitom nebudou brát servítky, na to jsme si už zvykli. Což ovšem neznamená, že k tomu budeme mlčet.
Tagy článku