Komu? Od koho? A proč vlastně?
Nepíší je pouze odborníci, kteří si s klimatem „tykají“, neboť se jím zaobírají profesionálně, téma provokuje i ostatní. Nemůže za to jen bývalý český prezident, kterého již před časem připravily bizarní globální ekonomické kroky, nejdůsledněji aplikované Evropskou unií, o víru v globální oteplování.
Věřte nevěřte
V globální oteplování totiž podobně jako v Pána Boha buď věříme či nikoli. Jako poslušní konzumenti informací hlavního mediálního toku bychom této teorii, navzdory občasným a množícím se nelogičnostem, které díky nevycházejícím předpovědím počasí rozpozná i laik, věřit měli, neboť prý jde o bytí a nebytí lidstva v blízkém budoucnu (podobně nezbytně máme věřit v dobro, které nám přinese zavedení Eura, navzdory současnému krachu jihoevropských euro-ekonomik...).
I v Evropě se začala šířit nedůvěra v pojmenování viníka budoucí celosvětové katastrofy.
Jenže věc má háček. Ačkoli se podařilo monolit teorie globálního oteplování úspěšně implantovat do našich vzorců uvažování, a Amerika se spoustou nikoli nevzdělaných kritiků dlouhodobě dokládajících opak této teorie se nachází daleko, přesto se i v Evropě začala šířit nedůvěra v toto tak jasné pojmenování viníka budoucí celosvětové katastrofy – chamtivou lidskou aktivitu neberoucí ohled na přírodu.
Ekologie si získala přátele na obou stranách železné opony
Mnohem dříve, ještě za komunismu, jsme s otevřenou pusou sledovali „přímé televizní přenosy“ (tehdy se ještě neříkalo reality-show) roztávání ledovců v Alpách i Antarktidě, zelenání zamrzlého Grónska či zlověstné zprávy o stoupající koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Viník všeho globálního zla na přírodě byl od hospodského stolu v začouzené české kotlině snadno k rozeznání: strana a vláda. No, kdo by tehdy nezajásal nad formujícím se novým oborem – ekologií –, který se nepříznivé globální klimatické výzvě postavil tváří v tvář.
Bojovníci proti globálnímu oteplování stanovují nové rovnice a své environmentalistické teze vkládají do politických programů.
Ekologie si rychle získala přátele na obou stranách železné opony (na té západní je měla již od 60. let dvacátého století), vládnoucí československá totalitní garnitura ji v 80. letech vedle perestrojky také bystře zařadila do slovníku povolených pojmů. Konkrétních a nákladných kroků v důsledku ochraňujících přírodu, např. Krušné hory, však již schopna nebyla. Ty následovaly až v poslední dekádě 20. století.
Klima to žádá: Globální vláda
V podobném časovém období, kdy se komíny severočeských elektráren osazovaly protiemisními filtry, dochází k celosvětové aktivizaci bojovníků proti globálnímu oteplování, kteří stanovují nové rovnice a své environmentalistické teze vkládají do politických programů. Sugestivní rétorika nositele Nobelovy ceny míru za rok 2007 Ala Gorea – mířícího až na samý vrchol americké exekutivy – nás utvrzovala ve vážnosti situace, kvůli níž rozumíme nezbytnosti vysokých světových cen potravin, protože půda přece musí místo obilí produkovat šetrné složky k výrobě bionafty.
Když už je, alespoň po zhlédnutí Goreova dokumentu Nepříjemná pravda, situace tak vážná. Zdálo se, a pro mnohé stále ještě zdá, že jen masivní celosvětový politický zásah může odvrátit blížící se klimatickou katastrofu v důsledku přehrátí planety.
Co s oteplováním, když se ochlazuje?
Jenže co s globálním oteplováním, když se již meziročně neotepluje a dokonce se začíná ochlazovat? Dobře, nebavme se tedy o planetárním oteplování, ať je řeč o „změnách klimatu“. Že nějaké probíhají, je velmi pravděpodobné. Své o tom vědí zemědělci i pojišťovny, které řádění přírodních živlů zaměstnává stále víc. Zaměstnává i prosté občany žijící v blízkosti potoků, jejichž rozvodnění během kritických přívalových srážek bývá otázkou desítek minut. Je tedy bezpečnější stavět na kopci, kam voda nemůže? I to je otázkou, protože zde potenciálně ohrožuje vítr, blesky či sesuvy půdy.
Změny a život
Počasí v České republice donedávna s železnou pravidelností ovlivňovalo západní proudění od Atlantiku, pokračující od nás dál k východu. O tom, že spolehlivost tohoto pravidla slábne, jsem se přesvědčil v září 2012 během rodinného výletu na Malou Fatru. Vycházeje ze setrvačnosti počasí, které se při západním proudění přesunuje z Čech a Moravy na Slovensko, nás během slunečného dne uprostřed babího léta zaskočily pod Malým Rozsutcem (1344 m.n.m.) prudké nárazy vichřice od jihu. V jejich pauze jsme sice ještě zdolali tuto nádhernou horu a pěkně se z ní rozhlédli po Slovensku, to horší ale následovalo během noci v Chatě na Grúni (973 m.n.m.). Neuvěřitelné poryvy větru lomcovaly s chatou až do časného jitra, takže jsme druhý den ráno s ostatními spolunocležníky nevěřícně okukovali nepoškozenou střechu, kterak obstála v těžké zkoušce.
Jednu z příčin tohoto nenadálého silného větru hledejme ve stále častěji se vyskytujícím proudění vzduchu okolo poledníků, které nahrazuje tradiční vzorec proudění ve směru rovnoběžek. Vezmeme-li toto novum na vědomí, ušetříme si při budoucích cestách na východ mnohá překvapení.
Počasí a duše
Celé to nevyzpytatelné a občas hrůzu nahánějící počasí lze nahlédnout i ze spirituálních pozic. Ekologický odsudek hmatatelných projevů lidské pýchy projevujících se znečišťováním přírody bez uzardění je jakýmsi kolektivním vysvědčením, které dostáváme všichni. Nemusí se nám to líbit, protože třeba žijeme šetrně. Přesto jsme příslušníky západní civilizace, která dláždí stopu po současné epoše konzumu tunami odpadu. Jde o nakažlivý příklad.
Každý máme svůj účet
Na tento zdvižený prst, který nám vyčítá jedy vypuštěné do vzduchu, do vody, nebo které „řízeně“ skladujeme, navazuje jiný zdvižený prst. Lze ho vyčíst z nenadálých přírodních pohrom, které přicházejí náhle a na konkrétní místa. Extrémní klimatické jevy mohou být jednou z možností, kterak s námi komunikuje Pán Bůh. Jde dál než environmentalisté. Neuplatňuje kolektivní vinu, každý máme svůj účet. Jistě je zneklidněn dopady lidské činnosti na přírodu, pravděpodobně je pro něho ale důležitější, jací jsme ve svém srdci. Zda ještě dokážeme něčemu věřit, milovat a jestli jsme neztratili naději.
Je totiž možné, že spouštěčem podobných Božích prstů v podobě přírodních pohrom může být málo lásky mezi lidmi. Vzájemná nepokora. Sobectví a závist. O absenci bázně před Stvořitelem vesmíru ani nemluvě. Čím déle na to budeme přicházet, s tím většími, ale dobře míněnými bouchanci od Pána Boha musíme počítat. Jako jednotlivci, obce, kraje, národ nebo stát.
Tagy článku