Za oponou viditelného světa: Úděl, který nezmění ani špičková medicína. Almužna, nebo sponzoring? Půst, nebo diety? Jsme jenom pohon mechanického „automatu svět“?
Redakce Protiproud přináší úvahu Stanislava Přibyla, rektora kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, který připomíná, že středa tohoto týdne není jako všechny ostatní v roce...
Středa je vedle pondělí pro většinu z nás obvykle jedním z nejnabitějších dnů v týdnu. Co se nepodaří stihnout do poloviny týdne, druhá polovina obvykle již nedožene. Pěkný stres. Povinnosti v práci (máme-li ji), povinnosti doma, nebo naopak úzkosti z toho že práci či rodinu nemáme...
A do toho mediální bombardování: Hrůzy, mordy, neštěstí, katastrofy – kompenzované tunami bezduché zábavy za každou cenu, jen abychom náhodou na chvilku nevydechli a nezastavili se či dokonce nezamysleli... Nekonečný kolotoč dní, týdnů, měsíců a roků, který jakoby měl smysl jen sám sobě.
Jenomže ne všechny dny jsou doopravdy stejné. Jsou i dny výjimečné, zvláštní, neopakovatelné – aniž se jimi média zabývají. Proto mnohým uletí, aniž si jich povšimnou. Je to velká škoda, protože za haraburdím a hlukem „automatu svět“ z nich – na ty, kteří ještě nezapomněli používat oči k vidění, uši ke slyšení a srdce pouze jako sval – vykukuje něco, co se nedá koupit ani prodat: Moudrost a Naděje.
Jedna taková středa je právě tady. Její podstatu a smysl objasňuje v úvaze napsané pro čtenáře Protiproudu Stanislav Přibyl:
Čtěte ZDE: Velký pátek: Největší zlom v dějinách světa. Kristovo utrpení a smrt na Kříži se týká všech: dobrých i zlých. Zatmění na Golgotě jako znamení i pro dnešní dobu?
Pomni, člověče, že prach jsi…
Udílení popelce na středu nazvanou právě proto popeleční, není svátostí, nýbrž svátostinou. Zatímco svátosti se slaví a udílejí z vůle samotného Krista, svátostiny zaváděla postupem času Církev, obklopila jimi slavení svátostí a posvětila nejrůznější životní situace věřících.
To platí také pro svěcení popela a označování věřících popelem. Nová římská liturgie uvádí jako první možnost slovní formule při označování věřících Kristův výrok „Čiňte pokání a věřte evangeliu“; teprve na druhém místě je jako alternativa uvedena parafráze Hospodinova napomenutí Adamovi na začátku první knihy Mojžíšovy: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“.
Okamžik smrti každého z nás je zcela zřejmým projevem nejvyšší Boží svrchovanosti
V liturgii, jež se dříve slavila po dlouhá staletí, byla dána pouze jedna možnost: „Memento homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris“, kterou – jak si dodnes pamatuji – pěstitel oné liturgie u sv. Jindřicha v Praze, P. František Xaver Juránek, vyjadřoval českou formulí „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš“.
Je zřejmé, že Ježíšova výzva k obrácení získá srdce člověka teprve tehdy, uvědomí-li si, jaký zmar a tragika doprovází lidskou existenci. Boží napomenutí, určené smrtelníku Adamovi, tak logicky předchází výzvě Krista – nového Adama – k obrácení těch, kteří ho touží následovat.
Vědomí konečnosti existence na této zemi
Kolik smělých plánů člověka přijde v okamžik smrti vniveč, kolik síly a energie, kolik tužeb a nedokončené práce, jaké veškeré lpění na zbytečnostech, veškeré obavy, starosti, ale také příjemnosti, potěšení a radosti. To vše skončí v prachu země. Okamžik smrti každého z nás je zcela zřejmým projevem nejvyšší Boží svrchovanosti – je patrné, že ani dnešní špičková medicína na tom nic nezmění a ani změnit nemůže.
A přesto nový Adam povolal svou výkupnou obětí starého smrtelného Adama k nesmrtelnosti a k věčnému společenství s ním, jednorozeným Božím synem, v jednotě Boží Trojice. Nikdo nemůže přinést před jeho trůn někdejší ambiciózní plány a představy, úspěchy, potěchy a pocty. Jediné co bude rozhodující, je láska, kterou zde na této zemi opětoval Lásce, která se za něj vydala.
Popeleční středou začíná čtyřicetidenní postní období. Není celé chmurné, je zde rovněž 4. neděle postní: „Laetare“ – Raduj se, Jeruzaléme. Je však vážné a střídmé, jak již naznačuje sám název tohoto období, totiž právě období postního. Ve svém Horském kázání Kristus vyzývá k nápravě tehdy dobové praxe tří základních činů lásky a zbožnosti: almužny, modlitby a postu.
Almužna nemá být okázale vytrubovaná, modlitba nemá být mnohomluvná, nýbrž niterná, půst nemá být stavěn na odiv. Dnes by jistě tepal náhradu klasické almužny leskem sponzoringu, výměnu srdečné modlitby za chlad východních meditací a ukázněného postu za posedlost dietami.
Křesťana však přivede i dnes ke správnému pochopení základních projevů víry právě vědomí konečnosti jeho existence na této zemi. Ježíšova napomenutí zde směřují k zniternění duchovního a vlastně celého života. Je to jeho Otec, který „odplatí ve skrytosti“. V některých chvílích tuto laskavou odplatu cítíme již na této zemi, avšak teprve za oponou pozemského života a viditelného světa se bude moci uskutečnit odplata věčná.
Zatím jsme každý jen prach a v prach se navrátíme. Pomni člověče…
Tagy článku