V loňském roce vyšly dva knižní tituly, které by si měl podle mě každý reakcionář přečíst. První publikací je kniha prezidentova vicekancléře Petra Hájka Smrt v sametu a druhým počinem je práce historika Radomíra Malého s názvem Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti a s podtitulem Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Na první pohled spolu obě knihy až tolik nesouvisejí, na závěr recenze však ukážeme, že mají společný přesah.
Málo známé informace o pronásledování křesťanů.
Radomír Malý se církevními dějinami zabývá dlouhodobě a ve svých článcích a knihách se snaží uvádět na pravou míru lži, polopravdy a mýty šířené levicovou protikřesťanskou propagandou. Nejinak je tomu i v jeho poslední knize, která na jednom místě shrnuje, jak již podtitul napovídá, málo známá fakta o pronásledování křesťanů, především katolíků.
Autor již v předmluvě avizuje, že jeho práce není „vyváženě objektivní“ ani „vědecky fundovanou“. Dodává, že tyto pojmy dnes ztratily smysl ve zmatení jazyků v rámci nového dogmatu levicové protikatolické společnosti.
Metoda
Nechci, aby to, co nyní napíši, vyznělo příliš kriticky, ale s formou, nikoli obsahem, publikace mám jistý problém. Já osobně jako vystudovaný historik (ne však historik profesí) se snažím – i když vím, že to vždy úplně nejde a že se to vždy nedaří – psát sine ira et studio. Pokud možná co nejvíce vědecky „pozitivisticky“ nezaujatě popisovat, jak se věci staly.
Fakta hovoří sama za sebe
Naprosto chápu rozhořčení Radomíra Malého ze zločinů komunistů, jakobínů, protestantů, nacistů, husitů, osvícenců, svobodných zednářů či antických pohanů a římských císařů vůči katolickým křesťanům, ale myslím si, že nejlépe je nechat mluvit fakta bez vlastních komentářů. Fakta hovoří sama za sebe. Není podle mě nutné kupříkladu mnohokrát v textu zdůrazňovat, jací to byli všichni bídáci, ničemníci a zločinci.
Pokud si čtenář přečte, že francouzští revolucionáři si nabodávali nemluvňata na bajonety, tak snad i jeho trkne, že ta Velká francouzská revoluce nebyla až tak príma, jak se píše v učebnicích.
Myslím si, že když se popravdě uvede, jakým způsobem vyvražďovala například francouzská vláda povstalce ve Vendée během Velké francouzskéé revoluce, mluví to samo za sebe, aniž by historik musel pachatelům zla připisovat mnoho negativních atributů a dále to komentovat. Pokud si i ateistický čtenář přečte, že francouzští revolucionáři si nabodávali nemluvňata na bajonety, tak snad i jeho trkne, že ta Velká francouzská revoluce nebyla až tak príma, jak se píše v učebnicích.
Žánrový rozdíl
Řekl bych, že v tom je právě žánrový rozdíl mezi knihou Petra Hájka Smrt v sametu, která je explicitně normativní, názorová a komentující, což je u takového žánru správné, a tím, jak by měla vypadat vědecká historická práce. Když to zjednoduším, u vědecké práce se má zachovávat co nejvíce rozdíl mezi zprávou a komentářem (i když to také přesně nejde a porušuje se to).
Pro příklad Josef Pekař byl autorem, který se snažil psát co nejvíce věcně. Přitom právě on vyvrátil mýty o tom, jací byli například táborité humanisté a že pobělohorská doba byla dobou temna. Prostě nechal za sebe mluvit fakta a svůj názor nechával zaznít spíše až v závěru.
Další příklad či vzor, který uvedu, se bude zdát reakcionářským čtenářům patrně dost zvláštní. Je jím Martin C. Putna. Ano, víme, že to je havlista a homosexualista. Ale i konzervativní katolíci se shodnou, že jeho vědecké práce o katolických spisovatelích nejsou naplněny nějakými homosexualistickými či havlistickými komentáři. Například jeho úvod k Torzu díla Karla VI. ze Schwarzenbergu je kvalitní. A to prostě píši, aniž bych se řadil mezi fanoušky Martina C. Putny.
Škoda, že je kniha psána jen pro katolíky
Já zde neříkám, že by se měl katolický historik stydět za svou katolickou víru, ale ve vědecké práci by se měla odrážet spíše implicitně než explicitně. Pokud je na každé straně zdůrazňován autorův bojovně katolický pohled, může to zbytečně odradit čtenáře, kteří nejsou věřící, ale kteří se chtějí něco dozvědět. A znám řadu ateistů, kteří jsou nakloněni argumentaci a faktům. Pokud ale něco na první pohled, až to bije do očí, vyznívá jako katolická „propaganda“, tak je to může odradit.
Pokud autor zamýšlel napsat knihu pouze pro tradiční katolíky, tak je to obrovská škoda, protože její informační hodnota je opravdu velká.
A myslím si, že to je právě – i když jen částečně – případ knihy Radomíra Malého. A u tak kvalitního díla, které dokázalo na jednom místě shromáždit tolik zajímavých a pro velkou část veřejnosti (a mnohdy i katolíků) neznámých informací, je to opravdu škoda. Pokud autor zamýšlel napsat knihu pouze pro tradiční katolíky, tak knize nelze potom v otázce formy nic vytknout. Pokud byla ale kniha zamýšlena pouze takto úzce, tak je to obrovská škoda, protože informační a faktografická hodnota knihy je opravdu velká.
Šířit fakta i mezi nekatolíky
Osobně zastávám názor, že bychom tato fakta měli šířit i mezi nekatolíky. Jak v zájmu pravdy, tak i z hlediska evangelizačního poslání a povinnosti každého katolíka. Je to ale nutné předkládat takovou formou, která je stravitelná a srozumitelná pro toho, koho chci informovat, přesvědčit či obrátit na víru. Rozdílně totiž vypadá katechismus pro děti, jinak vypadá odborný teologický článek, jinak vypadá text, kterým chci obrátit na víru zatvrzelé pohany atd. atd.
Ještě pár formálních výtek: je škoda, že kniha nemá rejstřík, rovněž bych preferoval poznámkový aparát dle normy Českého časopisu historického a v knize se objevilo pár chybiček. Například, že publicista Paul Johnson není katolík. Je možné, že bychom našli nějaké sporné body ohledně jeho pravověrnosti, ale praktikujícím katolíkem je.
Řím a předprotestanští heretici
Ale nyní již k obsahu samotné knihy. Hlavní tezí autora je, že „Katolická církev byla – ať už se to komu líbí nebo ne – nejpronásledovanější náboženskou skupinou v dějinách a je jí dodnes. A pokud sama se ocitla v roli pronásledovatelů, počínala si podstatně mírněji a lidštěji než její odpůrci.“ A to dokazuje na jednotlivých faktech.
Dočítáme se, jak byli křesťané pronásledováni od samého počátku: od židů a Římské říše. Malý používá pro podepření pravdivosti toho, že Ježíš byl (a je) Mesiášem, právě velmi pádný důkaz, že kdyby jím nebyl, nebylo by tolik mučedníků, kteří ho osobně znali, kteří by za svou víru položili život. Respektive, nebyla to „jenom“ „víra“, ale konkrétní hmatatelná znalost, stoprocentní jistota u těch, kteří například byli očitými svědky zmrtvýchvstalého Krista (Ostatně „martyr“ znamená i svědek).
Pro naši dobu velmi aktuální je vysvětlení, proč ona „tolerantní“ Římská říše s mnoha božstvy pronásledovala křesťany: Protože si činili nárok na univerzální pravdu a odmítli se duchovně rozplynout ve všeobjímajícím synkretismu.
V Římské říši v různých fázích docházelo k zostřování, či naopak zmírňování represí, vraždění a mučení křesťanů. Velice zajímavé je ve srovnání s filmem Pád Římské říše zjištění, že ten „moudrý“ stoický filozof na trůně Marcus Aurelius krutě pronásledoval křesťany, zatímco jeho „barbarský“ syn Commodus represi zmírnil a církev víceméně toleroval. Odhady umučených a zavražděných křesťanů v době Římské říše jdou do statisíců až milionů.
Římská říše pronásledovala křesťany
Velmi trefné a pro naši dobu aktuální je vysvětlení, proč ona „tolerantní“ Římská říše s mnoha božstvy pronásledovala křesťany: Protože si činili nárok na univerzální pravdu a odmítli se rozplynout v jakémsi všeobjímajícím multikulturním ekumenismu a synkretismu, kdy má každý tak trochu pravdu. Křesťané ale říkali: Ne, pravý je jen jediný Bůh ve své trojjedinosti.
Málo známou skutečností také je, že pravověrní křesťané byli pronásledováni i kacíři, například ariánskými Vandaly, či donatisty, ale i ikonoklasty, které chránili mnozí východořímští císaři. Ve středověku zase vraždili katolíky gnostičtí kataři. (Tyto věci Malý podrobně popisuje také ve své knize o inkvizici).
Odloučení bratři
V našich zemích zase husité vyvraždili celá města včetně žen a dětí. Malý připomíná, že i protestant František Palacký uznává, že husité zavraždili stovky tisíc katolíků. Stejně táboritské a sirotčí vraždění popisuje i umírněný kališnický kronikář Vavřinec z Březové.
Opěvovaná anglická královna Alžběta I. nechala popravit desetitisíce katolíků kvůli jejich víře.
V další kapitole Malý popisuje, že naši, řečí II. Vatikánu, „odloučení bratři“, ve vraždění katolíků také nezaostávali, ať už jde o Kalvína či Zwingliho. Nizozemští protestanté katolický kult zakázali a pronásledovali a zabíjeli katolíky. Ve Švédsku bylo násilně zavedeno luteránství a za katolickou víru byl stanoven trest smrti.
Tolik opěvovaná anglická královna Alžběta I. nechala popravit desetitisíce katolíků kvůli jejich víře. Například rozpáráním za živa či rozdrcením. Mimochodem katolíky tehdy udával známý „mučedník vědy“ Giordano Bruno, který má na svědomí několik jejich životů.
V době stavovského povstání v Čechách byl zase silně omezen katolický kult a byl zdevastován chrám sv. Víta. Celkové oběti pronásledování ze strany protestantů jsou odhadovány na 100 tisíc, a to bez obětí náboženských válek. To vše vrhá poněkud jiné světlo na tezi „liberálních konzervativců“, jako jsou Miloslav Bednář, Benjamin Kuras či Jan Zahradil, o tolerantním protestantismu a nesnášenlivém katolictví.
Svobodní zednáři, osvícenci a jakobíni
Poté přichází osvícenství a Velká francouzská revoluce se společným jmenovatelem: svobodné zednářství. Dozvídáme se, že Voltaire byl rasista. „Humanista“ Jean Jacques Rousseau psal o správné výchově cizích dětí, ale své odložil do sirotčince. „Nebudou-li pobity aspoň dva miliony zpátečníků, nelze vybudovat nový zlatý věk,“ říkal zase jakobín Camille Desmoulins.
Během revoluce bylo srovnáno se zemí dva tisíce katolických chrámů a klášterů, jenom v Paříži byly zničeny tři čtvrtiny kostelů.
V listopadu 1793 jakobíni katolický kult zakázali úplně a byl nastolen kult rozumu. Jenom oběti jakobína Josepha Fouché se odhadují na 200 tisíc. Revolucionáři na lodích topili ženy i děti. Ve Vendée nosili republikánští vojáci nemluvňata na bajonetech. Oběti vyhlazeného Vendée, které bývá označováno za první moderní genocidu, jsou odhadovány na 400 tisíc.
Během revoluce bylo srovnáno se zemí dva tisíce katolických chrámů a klášterů, jenom v Paříži byly zničeny tři čtvrtiny kostelů. Pro srovnání počet obětí inkvizice byl za 800 let 10 tisíc, za necelých 10 let bylo revolucionáři ve Francii zavražděno a umučeno 600 až 800 tisíc katolíků. Francie měla tehdy asi 26 milionů obyvatel.
Existuje i linka mezi svobodnými zednáři a komunismem. Například svobodní zednáři opěvovali pařížskou komunu. Lenin zase velebil Velkou francouzskou revoluci
Malý se v knize zabývá i misiemi, kdy se taktéž ukázalo, že buddhisté, muslimové a hinduisté, kteří nyní tak rádi jezdí na woodstocky v Assisi, nejsou úplně mírumilovní a katolické věřící a misionáře také všemožně rožnili a čtvrtili (a pokračují v tom s oblibou do současnosti).
Komunismus, nacismus, „humanismus“
Existuje i linka mezi svobodnými zednáři a komunismem. Například svobodní zednáři opěvovali pařížskou komunu. Lenin zase velebil Velkou francouzskou revoluci a její teror. Malý popisuje komunistickou perzekuci křesťanů v jednotlivých zemích od Ruska, Číny po Bulharsko či Československo. V Rusku jdou oběti pravoslavných do milionů. Komunisté též naprosto rozvolnili sexuální morálku a povolili potraty.
Svobodným zednářem byl maďarský komunista Béla Kun či komunistický diktátor v Mexiku Plutarco Callés, který měl na svědomí smrt půl milionu katolíků. Americký prezident a svobodný zednář F. D. Roosvelt odmítal ve prospěch mexických katolíků jakkoli intervenovat.
„Nebudou-li pobity aspoň dva miliony zpátečníků, nelze vybudovat nový zlatý věk,“ říkal zase jakobín Camille Desmoulins.
Malý se zabývá perzekucí katolíků i ze strany nacistů. O tom již ostatně napsal knihu Katolíci ve stínu hákového kříže stejně jako mnoho článků o nespravedlivém označování papeže Pia XII. za Hitlerova papeže. Pius XII. zachránil zhruba 800 tisíc Židů. Bylo popraveno či jinak zabito mnoho laiků i kněží, kteří pomáhali pronásledovaným Židům. Nacisté Katolickou církev nenáviděli.
Kniha Je opravdu obrovským arzenálem protiargumentů a informací proti propagandě o zlé Církvi a hodných pokrokářích a „humanistech“.
V poslední kapitole se autor knihy stručně zaobírá i současným pronásledováním křesťanů, které perzekvují a zabíjejí buddhisté, hinduisté, muslimové i komunisté. Dle odhadů 105 tisíc křesťanů položilo v roce 2012 život za svou víru. Radomír Malý připomíná ale i (zatím) „soft“ verzi pronásledování v Evropě a USA, kdy bývají křesťané perzekvováni za nošení křížku, praktikování domácí školy či kvůli odporu k sexuální revoluci a homosexualismu.
Návrat Římské říše
Abych se vrátil k úvodu své recenze a v čem kniha souvisí s publikací Petra Hájka. Malý správně připomíná, že v lecčems se dnešní civilizace dostává do situace Římské říše před konstantinovským obratem: náboženský synkretismus, sexuální revoluce, homosexualismus, útok na křesťanství, potraty, morální relativismus.
Je tedy nutné si uvědomit, že pronásledování křesťanů v dějinách je vlastně něčím poměrně běžným.
Hájek píše, podobně jako další katoličtí autoři, že podmínkou pro příchod Antikrista a Apokalypsy je obnovení pohanské bezbožné Římské říše a že v minulosti jsme již viděli mnoho antikristů, kteří se o to snažili. Pán Ježíš řekl: „Budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.“
Příchod Antikrista
Je tedy nutné si uvědomit, že pronásledování křesťanů v dějinách je vlastně něčím poměrně běžným. A jak upozorňuje například kardinál bl. John Henry Newman, bude se zostřovat a bude nejhorší právě ve chvíli příchodu Antikrista. Důležité rovněž je, že mnozí odpadnou od pravé víry, což dnes můžeme opět vidět.
Satanova taktika spočívá v našem rozdělení, chce nás postupně uvolnit od naší pevné skály
„V posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, bez citu, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milující rozkoš víc než Boha…Satanova taktika spočívá v našem rozdělení, chce nás postupně uvolnit od naší pevné skály. A má-li dojít k pronásledování, pravděpodobně k němu dojde tehdy, až budeme my všichni křesťané velice rozdělení, tolik nás ubude, budeme plni rozkolů a budeme mít blízko ke kacířství,“ píše Newman o tom, co bezprostředně předchází Apokalypsu.
Nejhorší nepřítel Církve je uvnitř
Radomír Malý také upozorňuje, že nejhorší je nepřítel Církve uvnitř. Z knihy bychom si měli vzít povzbuzení i odvahu čelit pronásledování podobně jako naši předchůdci. Protože pronásledování křesťanů je poměrně běžná věc a před druhým příchodem Krista to bude ještě o dost brutálnější.
Přes veškeré své kritické připomínky v úvodu považuji knihu Radomíra Malého za velmi zdařilou a potřebnou a rád z ní osobně budu čerpat. Je opravdu obrovským arzenálem protiargumentů a informací proti propagandě o zlé Církvi a hodných pokrokářích a „humanistech“.
Tagy článku