Blahoslavení ti, kteří bojovali dobrý boj. Svoji pozemskou pouť ukončil nenápadný rytíř vojska Kristova. Kněz, básník a vydavatel. Nepřestane ani v nebi vydávat svůj Řád?
Radomír Malý přináší osobní vzpomínku na nedávno zemřelého katolického kněze, signatáře Manifestu D.O.S.T. a vydavatele časopisu Řád Karla Dachovského
Náhlá úmrtí bývají často opravdovým požehnáním pro lidi žijící v milosti posvěcující, protože netrpí fyzickými bolestmi a jdou buď přímo, nebo po pobytu v očistci do nebe, zato však těžkou ranou pro pozůstalé – a nejen pro ně. Též pro ty, kteří je měli rádi a kteří s nimi s láskou spolupracovali na dobrém díle. Přesně toto byl případ kněze, básníka a vydavatele P. Karla Dachovského z Prahy.
Vydavatelství a revue Řád
Narodil se r. 1949, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, jako mladý inženýr ekonomie se stal řeholníkem františkánského řádu, který za komunismu – tak jako všechny řehole – byl zakázaný. Spolupracoval s opravdovým hrdinou neoficiálního řeholního života P. Janem Bártou, jehož životopis později napsal. V ilegalitě byl vysvěcen na kněze mým dlouholetým duchovním vůdcem a vězněm 50. let P. Václavem Razikem, tajným biskupem. P. Karel neušel pronásledování StB, nakonec se mu podařilo emigrovat do Velké Británie. Po listopadu r. 1989 se vrátil a založil vydavatelství Řád, které od r. 1994 vydávalo samostatné periodikum téhož názvu, vycházející třikrát do roka.
P. Karel Dachovský
Velkou láskou P. Karla už od mladých let byla duchovní poezie. Sám psal zdařilé básně s hlubokým náboženským obsahem, v Řádu pak dával prostor řadě jiných katolíků, pokoušejících se o totéž. Řád byl snad jediným katolickým periodikem, které se tomu věnovalo a tím navazovalo na prvorepublikovou revui téhož názvu, kterou nejdříve zakázali nacisté a poté r. 1948 komunisté. V tomto starém Řádu publikovali své básně Václav Renč, Jan Zahradníček a vůbec celá plejáda katolických mistrů slova. P. Karel chtěl právě na tuto tradici navázat.
Ochrana nenarozeného života
Řád však nebyl pod jeho redakcí pouze literárním časopisem. Věnoval se i ochraně nenarozeného života a měl to napsáno i v tiráži. Přinášel četné články a informace o zločinech potratů a vůbec o dění v Církvi se zaměřením na ochranu nenarozeného života. P. Karel také vydal ve svém nakladatelství publikaci „7 statečných bojovníků proti interrupcím v USA“, kde demaskoval tzv. demokracii a svobodu západního světa, který posílá do vězení lidi jen proto, že měli odvahu nazvat zločin zločinem. Psal také životopisy svatých brožurkovou formou. Byly u zbožných katolíků oblíbené a četly se.
Čtěte ZDE: Muž naděje: Co měl Josef Vlček společného se zakladatelem jezuitského řádu? Opakovaně vězněn pro pravdu. Nenáviděn komunisty i modernisty. Odešla ikona Církve bojující
Bojoval dobrý boj
Zdravotní stav přinutil P. Karla k odchodu do invalidního důchodu. Vypomáhal jako kněz v několika pražských farnostech, nejdéle v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí. Ve svých kázáních se zaměřoval na obranu katolické morálky, zejména nenarozeného života. Kostel sv. Rocha býval při jeho mších plný, pod vlivem kázání P. Karla došlo i k několika konverzím. To ovšem nenalezlo pochopení u pražských modernistů, zastávajících pokoncilní teologii přizpůsobování se tomuto světu. P. Karel byl z kostela sv. Rocha vytlačen. Je signifikantní, že dnes se tam žádná liturgie neslouží, zatímco v době, kdy tam celebroval P. Karel, býval chrám plný. V posledních letech vykonával P. Dachovský duchovní službu u sester boromejek v Praze.
Jak znám P. Karla, nepřestane ani v nebi vydávat Řád
Zemřel náhle 11. srpna krátce poté, když mu sdělili v nemocnici úmrtí jeho hospitalizované sestry Dagmar, která mu vedla domácnost. Pohřeb obou sourozenců současně se konal 21. srpna v kostele sv. Anny v Praze na Žižkově. Obřady vedl pomocný biskup mons. Václav Malý. Mnozí účastníci pohřbu včetně mne však byli zklamáni tím, že v kázání vůbec nepadla zmínka o časopisu Řád, o aktivitě zesnulého na obranu nenarozených (P. Karel se také modlíval před porodnicí a rozdával protipotratové brožury a letáky), o jeho duchovní poezii a o požehnaném pastoračním působení u sv. Rocha. Je zřejmé, že právě tyto aktivity P. Karla byly někomu i po jeho smrti nepohodlné.
Nikoli na pozemskou adresu
Na závěr mi snad čtenáři odpustí něco poněkud osobního. P. Karel byl mým přítelem a spolupracovníkem, na jeho časopisu Řád jsem se spolupodílel svými články a informacemi ze světových médií o dění v Církvi. Velmi dobře jsme spolu vycházeli a perfektně se mi s ním spolupracovalo. Přiznám se, že jeho smrt mne velice zarmoutila. Ještě pár dní před svým úmrtím se se mnou P. Karel domlouval na termínu 10. září, do kdy bych mu měl dodat své články do dalšího čísla Řádu. Už mu je nedodám. Jenže pardon, co to plácám. Vlastně ano, dodám, jenže nikoli na pozemskou adresu.
De facto své příspěvky nemusím ani psát, stačí jen myšlenka, protože na věčnosti je všechno jinak. A jak znám P. Karla, nepřestane ani v nebi vydávat Řád. Nikoli písemnou formou, ale jinou, duchovní a nám těžko pochopitelnou. Vždyť v nebi – jak napsal sv. Bernard – je všechno to dobré, co na zemi takto právem vnímáme – mnohonásobně větší a dokonalejší. Takže, drahý Otče Karle, přijměte tuto moji víru jako mé rozloučení s Vámi a ujištění, že naše spolupráce, které jsem si tolik vážil, nekončí. A díky za všechno.
Zdroj.
Tagy článku