Výzva papeže Františka, aby každá farnost v Evropě ubytovala alespoň jednu přistěhovaleckou rodinu, vyvolala dojem, že jediný způsob, jak v praxi aplikovat evangelní příběh o milosrdném Samaritánovi, je otevřít všem, jež chtějí žít v Evropě, brány dokořán. I když o tom naše média nepíší, i v křesťanských kruzích se šíří přesvědčení, že přistěhovalecká vlna posledních týdnů nemá se skutečným uprchlictvím, spojeným s válkami, přírodními pohromami či nepřekonatelnou bídou, nic společného.
Příkladem je i článek ředitele českého vysílání Rádio Vatikán Milana Glasera S.J., který jsme zde před několika dny zveřejnili. Podobných hlasů však den ode dne přibývá. „To nejsou žádní uprchlíci, toto je invaze. Přejdou nepovoleně hranice do naší země a křičí, že Alláh je veliký. Budou nám chtít jednou vládnout“.
To nejsou slova Marine Le Penové, ale maďarského biskupa László Kiss-Rigóa z hraničního města Szeged. Tento šedesátiletý biskup plně podporuje kroky maďarského premiéra Orbána a dodává: „Papež naši situaci nezná. Muslimští běženci představují hrozbu. Nezaslouží si pomoc, vždyť peníze mají. Navíc za sebou zanechávají nepořádek a chovají se arogantně“. Jeho postoj vyvolal v "progresivně" smýšlejících církevních kruzích takové pozdvižení, že situaci musel žehlit samotný maďarský primas kardinál Erdö. Otázkou je, zda výrokem „Výzvu papeže Františka jsme všichni přijali s radostí i ochotou“, je ještě schopen někdy někoho přesvědčit o upřímnosti svých slov.
Také v italském tisku se čím dál tím častěji objevují články, jež tento "merkelovský" krok papeže Františka kritizují. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o texty autorů, o jejich katolické víře a lásce k církvi či úctě k autoritě papeže nemůže být sebemenších pochyb. Patří mezi ně i jeden z nejznámějších „vatikanistů“ Antonio Socci (známý i u nás svoji knihou o záhadných okolnostech třetího fatimského tajemství), autor článku v deníku Libero „Zničující populismus papeže Františka v otázce imigrace kontrastuje s moudrostí katolické církve“.
Antonio Socci: Řečnění hladové nenasytí
Katolická církev a “bergogliovci“ se v mnohém neshodnou. A to ani v otázce imigrace.
Papež tvrdí, že existují početné skupiny lidí, mající z důvodu hladu absolutní a ničím neomezené právo emigrovat do zemí, jež obýváme. Jestli je však současný příliv uprchlíků skutečně způsoben hladomorem, měl by se problém nedostatku potravin řešit v jejich vlastní zemi. Nikoli tím, že lidé opustí své domovy, v nichž mají své kořeny a vydají se na milost a nemilost pašerákům a obchodníkům se smrtí.
Církev o migračních otázkách vždy smýšlela jinak, než jak smýšlí Bergoglio. Tak například Jan Pavel II. prohlásil: “Primární právo každého člověka je, aby žil ve vlastní zemi. Toto právo se ovšem může uplatnit jen tehdy, jsou-li faktory, jež imigraci podmiňují, neustále sledovány.”
Čtěte ZDE: Dnes jako tehdy: Pravý „turek“ z Ukrajiny a zdvižený prst Boží. Zachrání nás zázrak? Hejno slepic místo armády. Svoboda a duchovní prázdnota se vylučují
A Benedikt XVI. zopakoval: “V současném sociálně-politickém kontextu… musí mít právo neimigrovat přednost před právem imigrovat - je tedy zapotřebí, aby bylo zachováno právo setrvat ve vlastní zemi.”
Totožná jsou vyjádření představitelů církve v Africe, kteří v souladu s trvale platným učitelským úřadem církve až do Wojtyly a Ratzingera, hovoří o “povinnosti neimigrovat”.
“Zůstaňte doma.”
Před několika dny vydali afričtí biskupové výzvu vlastní mládeži: “Nenechte se oklamat iluzí, jež vás vede k tomu, abyste opustili vlastní zemi a vydali se za přeludem zaměstnání v Evropě či Americe.” Přečetl ji biskup Nicloas Djomo, předseda Biskupské konference Konga, ve své inaugurační řeči na Panafrickém setkání katolických křesťanů. Fórum zahájil tím, že vyzval mladé Afričany, „aby se varovali nových forem, jež vedou k destrukci kultury života a morálních a duchovních hodnot. Pouze nihilisticky založený globalismus může na lidi a národy pohlížet jako na nějaké zobchodovatelné předměty, jež lze vyrvat z kořenů a přesadit do nové půdy.“
Poté Djomo apeloval na mladé Afričany, aby nehledali iluzorní zkratky na cestě k prosperitě tím, že prchnou z vlastní země: “Využijte svá nadání a další zdroje, jež máte k dispozici, abyste obnovili a přetvořili náš kontinent a podpořili spravedlnost, mír a trvalé smíření mezi národy a lidmi v Africe. Vy jste naším pokladem. Církev na vás spoléhá, váš světadíl vás potřebuje.”
Bergogliova Říše divů
Takováto slova v Bergogliových intervencích ve věci migrantů scházejí. Ještě ani jednou neřekl, že migrace současně znamená ekonomické i sociální zbídačení samotných afrických národů. Také dosud africkou mládež nevyzval k tomu, aby se angažovala v rozvoji vlastních zemí. Zatím činí přesný opak.
Evropu popisuje jako zemi hojnosti, opulentní a nasycenou pohádkovou Říši divů, v níž je prosperita k mání pro všechny. Na druhé straně vysvětluje, jak jsou Evropané sobečtí, když toto vše odpírají milionům hladových Afričanů (prý jsme morálně zodpovědní i za ty, jenž po cestě přes moře ztroskotají - ačkoli ve skutečnosti jsme vždycky ztroskotané zachraňovali).
Kromě iluze “země dostatku” táhne mladé Afričany pryč nejistota ohledně budoucnosti africké společnosti
Toto zkázonosné poselství pronesl poprvé při své návštěvě Lampedusy v říjnu 2013. Znělo tehdy jako rozkaz ke stržení všech bariér na hranicích Itálie i Evropy (nikoli však Vatikánu) a jako implicitní pozvání pro statisíce Afričanů, kteří by o opuštění vlastní země v tu chvíli možná ještě ani neuvažovali.
Bohatí a utopení
Nešlo přitom o nic jiného, než o jeden z výstřelků levicové “imigracionistické” ideologie, jež má na Západě stále ještě dominantní postavení. Najdou se však tací, jež jsou toho názoru, že právě tato falešná “lidumilnost”, pro Evropskou unii tak typická (Itálii dostala do problému, jen aby ji v něm vzápětí nechala), ony masy imigrantů teprve přitáhla. Ti navíc často přicházejí ze zemí, v nichž chaos vládne v důsledku války, rozpoutané Evropou a Amerikou.
Jediné, čeho se podobným přístupem dosáhlo, je, že mafiáni a teroristé bohatnou na obchodu s lidmi, a množství nešťastníků se na moři utopí. A že narůstá riziko destabilizaci evropských společností.
Čtěte ZDE: Šok z přelomu tisíciletí: Poselství z Fatimy prý patří minulosti. Polorozbořené město a umírající „biskup v bílém“. Rozpory se vrší. Kdo a proč cenzuruje výroky Panny Marie?
Není to o hladu
Moudrost afrických biskupů stojí v přímém kontrastu ke kolosálnímu ideologickému podvodu, spáchanému abstraktním “humanitarismem.” Důvody, jež biskupové uvádějí, navíc potvrzuje i Anna Bono, uznávaná odbornice na africká studia.
Podle jejích slov totiž neemigrují vyhladovělé masy, ale vzdělaná mládež: “Motivací obvykle není ohrožení života či extrémní chudoba. Imigranti z Afriky neumírali v domovské zemi hlady, ani nežili ve stínu bombardování či teroru kruté diktatury. Pravdou je, že málokterý z nich by měl v cílové zemi obdržet statut uprchlíka.” Mezi takzvaným uprchlíky navíc “podstatně převládají mladí, vzdělaní muži z městských aglomerací, v nichž by mohli žít stejně dobře, jako jejich vrstevníci, kteří zůstali doma”. Tito přistěhovalci ovšem kráčejí za iluzorním snem snadno dostupného blahobytu.
Skutečná ztráta solidarity
Nejen že tímto jednáním sami sebe odsuzují k chudobě a ožebračují vlastní země odlivem finančních i lidských zdrojů, nejen, že riskují násilí na vlastní osobě či svou smrt, ale k tomu ještě nechávají bohatnout z jejich neštěstí profitující zločinecké mafie.
Kromě iluze “země dostatku” táhne mladé Afričany pryč z vlastní země také nejistota ohledně budoucnosti africké společnosti. Ta byla donedávna “postavena na komunitně orientovaném přístupu”, který garantoval určitou míru mezigenerační solidarity. Jenže dnes, po mizerně provedené “modernizaci” společnosti, jsou mladí lidé ponecháni vlastnímu osudu.
Proto se africká církev v současnosti snaží vybudovat nová pouta solidarity, jež by pomohla rozvoji kontinentu, přičemž “mládež je nejdůležitější částí africké populace, na níž se církev spoléhá.“ A masová imigrace jí v tomto vpravdě humánním poslání brání.
Co říká katechismus?
Církev sice brání právo člověka se ze své vlasti vystěhovat, přesto tuto praxi nepodporuje. Chápe totiž, že cena migrace je vysoká a že ten, kdo ji v konečném důsledku musí zaplatit, je samotný vystěhovalec.
Při svých cestách do Střední a Jižní Ameriky Benedikt XVI. na vlastní oči viděl, jak migrace přispívá k rozpadu rodin a uvedl, že se jedná o “nebezpečí pro sociální, morální a lidské předivo, z něhož jsou všechny zdejší společnosti utkány…Skutečným řešením problému je vytvoření stavu, v němž nebude emigrace zapotřebí, protože v zemi původu bude dostatečná zaměstnanost a dostatečná sociální síť pro to, aby se již nikdo nikam stěhovat nemusel.“
A co se týče imigrace, Katechismus katolické církve říká, že prosperující národy „mají podle možností přijímat cizince,” ale pouze „do té míry, do jaké jsou toho schopny”… Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady (2241).
Výroky papeže Bergoglia tedy v katechismu oporu nemají. Opak platí pro památný proslov kardinála Biffiho, přednesený v roce 2000 v Nadaci pro migranty. V něm kardinál připomenul obří problém integrace migrantů, způsobený především jejich islámským vyznáním: „Pomineme-li základní princip pohostinnosti, pak nelze vycházet z názoru – chcete-li zachovat stát jako skutečně ‘sekulární’ – že vláda nemá právo regulovat příliv cizinců. Stát není povinen otevřít své hranice komukoli.”
Tagy článku