Minulou středu - případně již v sobotu při Orelské pouti na Tetín - si někteří z nás připomněli život i smrt první české křesťanky, kněžny Ludmily. Ženy, o níž si většinou již ze školy pamatujeme, že byla manželkou knížete Bořivoje a babičkou sv. Václava. Pokud jsme si uprostřed pracovního týdne na tuto velevýznamnou osobnost našich národních dějin nevzpomněli, můžeme to při dnešní sváteční neděli napravit.
Svatoludmilské dědictví ohroženo
Kdo stojí jen o Ludmilin životopis, nechť si jej vygůgluje jinde. Zde se chceme zaměřit na to, čím je tato světice, první v řadě českých mučedníků pro víru v Krista, významná dnes. Co znamená pro naši národní a kulturní identitu ve chvíli, kdy je vystavena dosud největšímu ohrožení od časů okupace naší země předmerkelovskými nácky.
Při posledním soudu uvidíme, co všechno vybojovaly "drmolící babičky", kolika duším pomohly do nebe, a jak moc jim někteří křivdili.
Kněžna Ludmila je nejen první ženou přemyslovských Čech, jež přijala křest, ale i první českou „státnicí“, jíž se tohoto duchovního daru dostalo. Spolu se svým chotěm Bořivojem tak stojí u kolébky našich křesťanských dějin, z nichž je naše národní a státní idea utkaná. A protože již zanedlouho budeme slavit i svátek sv. Václava, jehož v křesťanské víře vychovala, je druhá polovina září výjimečnou příležitostí si uvědomit, o co vše můžeme imigrační politikou „Globalistů v tísni“ přijít. Nechceme zde moralizovat, přesto se odvažujeme tvrdit, že kdo je lhostejný ke křesťanskému charakteru naší kultury a civilizačních obyčejů, ten si nakonec nic jiného než multikulturní obohacení přistěhovaleckými gangy či „mírumilovným“ Koránem vlastně ani nezaslouží.
Potřeba moudrých babiček
Výdobytky „lidskoprávního pokroku“ však ohrožují další hodnotu, ztělesněnou touto moudrou ženou z doby raného středověku – mezigenerační rodinu. Rodinu, v níž prarodiče hrají v životě svých vnoučat podstatně větší roli, než jak je tomu dnes. Nelze si dost dobře představit babičku ducha sv. Ludmily, jak tráví svůj podzim života častými zájezdy do exotických zemí či stylizací do mentality teenagerů. Přitom mnozí z nás ještě vyrostli s představou, že babičky a dědy máme od toho, abychom u nich čerpali životní moudrost a zkušenosti. Dnes, kdy je jim odkudsi sugerováno, že si mají užívat „aktivního seniorského života“ - a kdy navíc děti tráví většinu svého volného času u počítačů - se ona tradiční babičkovsko-dědečkovská role, ke škodě dětí i prarodičů, pomalu ale jistě z našich každodenních životů vytrácí.
Jistě jsou i mezi „protiprouďáky“ čtenáři, vděční svým babičkám za to, že je v době, kdy rodiče čučeli na nějaký přiblblý nedělní seriál, vzali občas do kostela. Chtěli jim předat něco z hodnot, jež považovaly za svaté. Asi tak, jako babička Ludmila svému vnoučeti Václavovi. Hodnoty, jichž se dnešní sekularizované postmoderní post-elity štítí natolik, že jsou jim milejší cizí nekřesťanské kulty, vnášené do našeho hodnotově čím dál tím vyprahlejšího prostředí vřele vítanými dobyvateli.
Krásný příklad významu „ludmilovských babiček“ pro život jedince i celého lidstva podává svědectví šéfredaktora časopisu Te Deum Martina R. Čejky, nazvané Obrana drmolících babiček:
Povýšené „spolčo“
Bylo to krátce po mé konverzi, kdy jsem se jistému známému, mimochodem stoupenci tzv. charismatické obnovy, svěřil, že mi dělá velké potíže modlitba k Panně Marii. U bývalých protestantů se jedná o jev poměrně rozšířený, neboť protestantismus považuje mariánskou úctu (navzdory tomu, „co nás spojuje“) za ďábelskou modloslužbu. A i přes rozumové přijetí pravé křesťanské víry, tj. víry katolické, zůstávají v člověku podivné skryté pocity, jako by se úctou Matky Boží dopouštěl něčeho nedovoleného, či přinejmenším přepjatého. Můj známý mi ochotně nabídl pomoc, pozval mě do „spolča“ a s výrazem svobodného zednáře, který adeptovi nabízí povýšení do lóže, dodal: „U nás je to jiné. U nás se nemodlíme jako drmolící babičky v kostele.“
Čtěte ZDE: Několik vět 2015: "Běda vám, hlasatelé vymyšlených pravd a bezbřehé svobody!" Ztýraná tvář českého národa. Treblinka, páter Toufar a rány pěstí. Co dělat, abychom se vyhnuli zkáze?
Čtěte ZDE: Zázrak v Chrámu: Jsem běloch, muž, Čech a křesťan. Nejsem PIN, ale člověk. Naše kultura se rozpadá a vymíráme. Hovoříme o míru, vyvážíme válku. Vládnou nám hráči rulety
Duchovní pýcha od Karlova mostu
Musím přiznat, že mě ta slova z úst katolíka překvapila, neboť podobné věty jsem slýchával ve „spolču“ protestantském. Záhy jsem zjistil, že můj známý není se svým názorem na „drmolící babičky“ v Církvi osamocen. Také ze slov některých kněží jsem nabyl dojmu, že babičky tvoří jistou zvláštní skupinu vyznačující se vírou nižšího řádu, která si sice zaslouží blahosklonný úsměv osvícenců, avšak s ohledem na dobro mládeže je nutné poukázat na její temnější středověký ráz. A tak když jeden nejmenovaný kněz, dnes již monsignore, psal s intelektuálním znechucením o „příšerných nasládlých soškách, pobožných časopisech a brožurkách, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti“ nebo když označil časopis Světlo za Temno, již jsem dobře věděl, jaký svět popisuje… svět „drmolících babiček“. Pokorně přiznávám, že jsem se tímto po jistý čas nechal klamat, v čemž mi vydatně pomáhala i má pýcha a ješitnost. Své rozpoložení bych vyjádřil parafrází studentského pokřiku ze 17. listopadu: „Nejsem jako oni!“ Jinými slovy: „Jsem lepší!“
Nositelky tradice
Někteří moderní kněží se patrně domnívají, že haněním zbožnosti starých žen dosáhnou pastoračních úspěchů u mladých. Jako by říkali: „Podívejte, chlapci a děvčata, já jdu s dobou, víra babiček je mi cizí.“ Byl jsem několikrát svědkem toho, jak se dole v kostele před mší babičky a jejich přívrženci modlili růženec, zatímco mládežnická úderka ladila kytary a chystala bubny na rockový doprovod zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti. A když nebyl rock, mladé jsem v kostele nepotkal, jen opět ty staré (doslova) tváře. O pevnosti víry mnoha mladých, kteří pohrdají vírou babiček, mám jisté pochybnosti. Už jen proto, že pevnost jejich víry není, na rozdíl od těch druhých, dějinně vyzkoušená.
V porevoluční Francii se tradovalo, a do velké míry právem, že muži dělají revoluce a ženy uchovávají víru. Jistě ne náhodou si známý francouzský liberál a antiklerikál Jules Michelet stěžoval: „Našim ženám vládnou naši nepřátelé.“ V mnoha rodinách byla právě díky babičkám, často navzdory nelibosti osvíceného otce, předávána víra novému pokolení. Konec konců, nemusíme chodit tak daleko. Vždyť i u nás za komunistického režimu hrály babičky nezřídka roli prvních katechetek a „předávaček“ tradice. A jejich modlitby zcela jistě přispěly k tomu, že náš národ byl uchráněn větších pohrom, než jaké na něj z Božího dopuštění dopadly. Jsem přesvědčen, že také dnes jejich „drmolení růžence“ podpírá hroutící se zdi naší církve, aby nespadly zcela a nepohřbily duše dětí.
Čtěte ZDE: Princezna ducha Anežka Česká: Inspirována svatou Ludmilou. Obě světice spojuje láska k Bohu a vlasti. Chudoba a odříkání snoubenky Pána Ježíše Krista
Čtěte ZDE: O nepřátelích koruny Svatováclavské: „Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.“
Děkuji Ti, babičko
Dostalo se mi té milosti, že jsem měl možnost takovou babičku poznat zblízka. Bylo to má babička. A když na ni teď vzpomínám, zdá se mi, že jedním ze strůjců mého pozdějšího obrácení byl právě její příklad. Často vyprávěla o svém životě, a já si bezděky povšiml, jak vždy v souvislosti s nějakou těžkou zkouškou zmínila také modlitbu, jíž se utíkala pod ochranu Pána Ježíše a Panny Marie. Když jí na Haliči coby dvacetileté polské učitelce vyhrožovali místní Ukrajinci smrtí a jí se podařilo uniknout (její přítelkyni svázali do kozelce a hodili na rozpálenou plotnu). Když ruští bolševici odvezli skoro celou vesnici na východ, její rodinu však ušetřili, neboť se v chalupě ubytovali armádní důstojníci, kteří patrně chtěli ukázat lidštější tvář. Když na práh chalupy dopadla letecká puma a nevybuchla. Když se modlila za mého dědečka, aby se vrátil živ z odboje. Když se modlila za mého dědečka, který vyhodil důstojníka NKVD z jedoucí tramvaje, aby ho komunisté nechytili a aby se vrátil živ z dalšího odboje. Když prosila Pannu Marii Čenstochovskou o pomoc s výchovou a uživením svých dvou dcer, zatímco byl můj dědeček pryč. Když se zlobila na mého dědečka…
Drmolící bojovnice
Vzpomínám si na její večerní tiché, „drmolivé“ modlitby před usnutím. Otčenáš, modlitbu k Čenstochovské Královně… Jedna mi však zvlášť utkvěla v paměti. Jakožto bezvěrci, byť v dětství pokřtěnému, se mi zdálo, že se k babičkám vůbec nehodí. Byl to chvalozpěv krále Davida – žalm 90:
Pod záštitou Nejvyššího přebývá,
ve stínu Boha nebes odpočívá,
kdo říká Pánu: „Tys ochrana má a hrad můj,
Bůh můj, v něhož naději svou skládám.“
Neboť on vysvobodí tě z osidla lovců,
od slova, které přináší zkázu.
Perutěmi svými zastíní tě,
pod křídly jeho najdeš útočiště,
štítem obestře tě věrnost jeho.
Nebudeš se báti hrůzy noční,
ani střely létající ve dne,
ani moru, co se plíží za tmy,
ani útoku zloducha o polednách.
Padne jich po boku tvém tisíc,
deset tisíc po pravici,
ale k tobě se nepřiblíží.
Ty na oči své to spatříš,
na odplatu hříšníků budeš hledět.
Protožes řekl: „Pán naděje má jest,“
učiniv Hospodina svým útočištěm:
nepřihodí se ti nic zlého,
rána se nepřiblíží k tvému stánku.
Neboť andělům svým přikázal,
aby tě ostříhali na všech tvých cestách.
Na rukou budou tě nosit,
abys o kámen nohou svou nezavadil.
Po zmiji a bazilišku chodit,
po lvu i draku šlapat budeš.
„Protože lne ke mně, vysvobozuji ho,
budu mu hradem, neboť zná mé jméno.
Vzývá mne, a vyslyším ho; jsem při něm v tísni,
ubráním ho a obdařím slávou.
Dlouhého věku dosyta mu dávám,
a ukážu mu svou spásu.“
Dnes už mi je jasné, že výše uvedený mužný a bojovný žalm není duchu „drmolících babiček“ cizí. A ačkoli nesplňují „obnovené charismatické“ normy, ani nevyhovují standardům vkusu postmoderních teologů, tak při posledním soudu uvidíme, co všechno vybojovaly, kolika duším pomohly do nebe, a jak moc jim někteří křivdili.
Tagy článku