Potřebujeme kontrarevoluci, ne konservatismus.
Ten krásně postihují slova Gilberta Keitha Chestertona: „Celý moderní svět se dělí na konservativní a progresivní. Úlohou pokrokáře je pokračovat v dělání chyb. Úlohou konservativce je zabránit tomu, aby chyby byly napraveny.“
Zkažené nelze konzervovat
Takže být v něčem konservativní je dobré, když se jedná o něco dobrého. Když už je něco zkaženo a ve společnosti zafixováno, tak to má být změněno k lepšímu. To však konservativec nemůže s ohledem na ten svůj konservativní postoj, ledaže by se chtěl vrátit k něčemu, co tomuto pokažení předcházelo, což může někdy být hodně dávno.
To lze aplikovat např. na situaci v církvi po více než 40 létech od II. vatikánského koncilu. Konservativci v ní a její hierarchie mohou sice být lepší než progresisté, kteří usilují o to, aby církev pokračovala ve svém odvratu od tradice, řeči o „konservativních biskupech“ jsou však matoucí. Jsou to lidé, kteří úpadek nanejvýš brzdí, ale nezastavují, a hlavně nepůsobí proti němu. V zásadě již jen zakonservují dosažené zlo.
Vzhledem k tomu, že dějiny se neopakují, uskutečněním kontrarevoluce nedojde k pouhému návratu k předchozímu bodu v dějinném cyklu, ale k realisaci starých idejí v podmínkách pozměněného světa.
To, co tedy potřebujeme, je působení proti revoluci s cílem návratu k převládajícím ideám existujícím ve společnosti před ní.
Revoluce začala minimálně reformací
Revoluce v našem evropském prostoru začala již minimálně tzv. reformací. Ta by se ovšem spíše měla nazývat „deformací“ pravého křesťanství. Nešlo v ní o nové zformování křesťanských idejí a návrat ke křesťanským mravům, jak by naznačovala etymologie slova „reformace“, ale o zkreslení neboli deformaci Kristovy nauky a o otevření se subjektivismu v náboženství.Vzhledem k tomu, že dějiny se neopakují, uskutečněním kontrarevoluce nedojde k pouhému návratu k předchozímu bodu v dějinném cyklu, ale k realisaci starých idejí v nových podmínkách pozměněného světa.
Vpřed, zpátky ni krok
Reformace a po ní následující jevy jako je osvícenectví, uvolnění vazby mezi státem a církví a rozšíření marxistických a jiných pohanských idejí nepřestavuje pokrok. Slova „pokrok“ či „progres“ nabyla v běžném užívání významu něčeho žádoucího a zdokonalujícího předchozí stav. Jistě, že lze v tomto smyslu hovořit o pokroku v matematice, přírodních vědách a v technických dovednostech. Ale slovo „pokrok“ spíše znamená jen krok vpřed; zda tam vepředu je ráj či propast, to je nepodstatné.
Když je pokrok úpadkem
V duchovní oblasti (filosofie, morálka, theologie) se v současné společnosti ono slovo používá spíše pro myšlenkové směry či působení, které představují odvrat od křesťanské tradice a morálky. Pokrok je pak zpravidla úpadkem.
Pokrok je vlastně jen pohybem či změnou a teprve později lze rozpoznat, zda onen pohyb je k dobrému či zlému.
Ostatně kdo se dnes zamýšlí nad významem slov, v běžném užívání namnoze, a to mnohdy záměrně, deformovaným? Kdo si uvědomí, že tzv. pokrok je vlastně jen pohybem či změnou, mající svůj výchozí a cílový bod a že teprve porovnáním hodnoty těchto bodů lze rozpoznat, zda onen pohyb je k dobrému či zlému?
Věčná hmota
Klasičtí marxisté považují ekonomickou základnu společnosti za rozhodující; ona určuje to, co oni nazývají „nadstavbou“ (kultura, filosofie, náboženství). Jsou to však ideje, které v dlouhodobé perspektivě určují vývoj společnosti, jakkoli je nutné připustit, že člověk jako duchovně-tělesná bytost je ovlivňován hmotnými podmínkami své existence a dále pak především svou neuspořádanou smyslovou žádostivostí.
Ideje a jejich plody
Ze zvrácených osvíceneckých myšlenek vzešla francouzská revoluce, z marxistické ideologie revoluce bolševická a novopohanství a rasistická ideologie nacistů vydaly své ovoce v hrůzách druhé světové války. Neomarxisté (převážně židovského původu) frankfurtské školy na rozdíl od svých předchůdců usilovali o předělání společnosti ke svému obrazu ne už revolucí socialistickou, ale kulturní. Základem kontrarevoluce, kterou tolik potřebujeme, musí tedy být boj o ideje.
Boj idejí
Samozřejmě ne boj hmotnými zbraněmi, pro který s ohledem na malý počet odpůrců současné demoliberální společnosti a jejich možnosti ani nejsou podmínky. (Otázku mravní přípustnosti násilí proti tyranu – jímž tentokrát není jednotlivec, ale vzájemně provázané seskupení prorostlé téměř do všech struktur společnosti- ponechávám stranou). Půjde výhradně o „boj idejí“.
Strach přemýšlet
Kromě našich odpůrců, kteří mají své postoje uvědomované, je tu velká masa lidé nepřemýšlejících, někdy dokonce obávajících se přemýšlet, duševně pohodlných, manipulovaných primárně médii a školským systémem a sekundárně též míněními rozšířenými ve společnosti. Takové je někdy třeba popostrčit k tomu, aby se vůbec o něco zajímali. K tomu mohou sloužit i některé vnější, spíše spektakulární akce či pro ně šokující vyjádření.
Dílčím úspěchem je už to, aby lidé začali být kritičtí k mínění většinové společnosti a názorům vyslovovaným v médiích.
Nelze očekávat rychlý úspěch v získávání přívrženců. Nevylučuje se politická angažovanost, ale nemůže být hlavní v dnešní činnosti kontrarevolucionářů. Dílčím úspěchem je už to, aby lidé začali mít pochybnosti o správnosti názorů našich odpůrců, byli kritičtí k mínění většinové společnosti, k názorům explicitně i implicitně vyslovovaným v médiích.
Pochybnosti vedou k otázkám
Pochybnosti pak vedou k tázání se, přemýšlení a hledání odpovědi na otázky, o kterých si uvědomí, že v nich jde o pro život důležité věci. S částí odpůrců je také možný dialog; totiž s těmi, kteří jsou spíše pomýlení a mají vůli poznat pravdu a necouvnou zbaběle před důsledky jim vynořujícího se poznání majícího dopad na jejich společenské postavení a výhody, kterým se dosud těšili.
Hierarchie idejí
Ideje mají svou hierarchii (a existují závislosti mezi nimi). Na prvním místě jsou to ty, kterými se zabývá filosofie, případně, pokud přesahují síly přirozeného rozumu, také theologie.
Z metafysického pojetí bytí pak vyplývá, v čem je dobro, a tedy i mravnost, politické postoje či hodnocení dějin. Dopady filosofie, a to nejen hlásané filosofy, ale i vlastní životní často nereflektované filosofie (jakési nekriticky přijaté axiomy vlastního myšlení), jsou pak nejen do praktického jednání, ale i do umění, literatury, dějepisectví, psychologie, sociologie, právních teorií aj., dokonce i do některých přírodních věd (např. otázka možnosti a meze evoluce).
Například z toho, že duše je vyšší složka člověka než tělo, plyne, že na prvém místě je třeba věnovat péči o duši a o její dobro, kterým je poznávání pravdy, než péči o tělo, jakkoli je obvykle zapotřebí, aby člověk nebyl rušen hmotnými nepohodlím a starostmi o věci opravdu potřebné pro tělo.
Kontrarevoluce a škola
To se pak ovšem musí obrazit ve školském systému, který nemůže být hlavně zaměřen na to, aby žáka vybavil schopnostmi potřebnými pro jeho hladké fungování v tomto světě (znát pravidla silniční dopravy, umět používat mapy, získat potřebné profesní znalosti atd.). Důležité je, aby si žák zamiloval poznání pro něj samé, ne tedy pouze pro výhody, které mu přináší, a oceňoval tak i mnohé „nepraktické“ poznatky.
Mezi ně patří znalost historie; pokrokáři si ji moc necení (pokud jim nedává podporu pro jejich ideologii a látku ke kritice minulosti), protože jsou zaměřeni na to, co bude resp. co podle nich býti má. Znalost dějin (které se sice neopakují, ale mnohé již uplynulé je inspirací pro přítomnost) ukazuje také, že to, co je nyní, takovým být nemusí, že je jen něčím nenutným, možná až nahodilým. To pochopitelně usnadňuje kritický odstup od přítomnosti.
Hledání pravdy ideozločinem
Dnes je svým způsobem kontrarevoluční již kladení důrazu na pravdu, na její objektivitu a jedinost¸ na logiku (proti obnovené sofistice), na definování jednotlivých pojmů či na požadavek kritičnosti dějinného zkoumání spojený s opíráním se o původní prameny.
Filosofie byla pro Řeky učitelem, jako jím byl pro Židy zákon.
Řecká filosofie, zejména platónská a aristotelská (třebaže pohanská), byla po určitých nezbytných korekcích přijata v rámci křesťanství. Důraz na potřebu rozumu ve vztahu k víře není až záležitostí středověké scholastiky, ale již počátkem 3. století Klement Alexandrijský píše (Stromata I, 5), že filosofie byla pro Řeky učitelem, aby je přivedla ke Kristu, jako jím byl pro Židy zákon. Rovněž mnoho dalších církevních otců si váží filosofie a ve svých úvahách se o ní (pochopitelně spolu s Božím zjevením) opírají.
Zatímco Platón spatřuje původ zla v nedostatku poznání, starozákonní Židé a později křesťané vědí, že jeho zdrojem je především zlá vůle. Sv. Augustin klade proti sobě Boží a pozemskou obec, sv. Ignác z Loyoly píše o dvou praporech, pod které chtějí Kristus i Lucifer shromáždit veškeré lidstvo. Boj, o který tu jde, je boj o lidské duše: předně boj za záchranu své vlastní duše, ale také boj o spásu duší druhých.
Kristův příkaz „Jděte a učte všechny národy“ ukazuje, že křesťané se nemají jen uzavírat do privátní sféry (pokud to vůbec jde) chránící jejich víru a společenství, ale angažovat se ve světě pro spásu duší a blaho lidské společnosti. Že to nebylo a nebude bez protivenství, je jasné ze slov Kristových i z dějin církve a v předkřesťanské společnosti z osudu Sokrata.
Tagy článku