Minulou neděli jsem se zde zamýšlel nad některými okolnostmi probíhající biskupské synody o rodině. Upozornil jsem na to, že jedním z hlavních cílů liberálního džihádu v církvi je podkopání Kristova učení o nerozlučitelnosti manželství. Modernisté, jimž není svaté nic - s nečestnou výjimkou své vlastní důležitosti - volají po tom, aby lidé, žijící v nelegitimních svazcích, směli přistupovat ke svatému přijímání. Taková praxe - dnes již contra lege provozovaná v některých pokrokem zmítaných německých diecézích - však odporuje pojetí manželství, jak je Bůh zamýšlel.
Čtěte ZDE: Rýn se opět vlévá do Tibery. Církevní bezvěrci manipulují s biskupskou synodou. Vynoří se nad Vatikánem duha? Církevní rozkol v přímém přenosu. Bombardujme nebesa
Je proto dobré připomínat si životní příklady těch, kteří věrnost manželskému slibu zachovali i tehdy, když se jim manželství pro lidskou slabost či hříchy partnera rozpadlo. Patří mezi ně i moudrá a statečná žena, která, ač cizinka, pomáhala pronásledované církvi v naší vlasti. Nejen v manželském životě, ale i v této své službě Bohu musela přinést nemalou oběť – více než rok kriminálu na Mírově. Zde je ve zkratce její životní pouť, jak ji pro nás zaznamenala Cristina Siccardi:
Kateřina Tangari - oběť za manželskou věrnost
Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj‘. Tak zněla Ježíšova odpověď na otázku farizeů, zda se muž smí se ženou rozvést.
Na těchto Kristových slovech, jimž v průběhu křesťanských dějin uvěřily miliardy lidí po celém světě, je založena svátost manželství. Mnozí, i když z důvodu nevěry jednoho z partnerů zůstali sami, na této cestě vytrvali a o nerozlučnosti manželství svědčili s velkou důstojností a hrdinstvím. Patří mezi ně i žena pevné víry a nezlomného charakteru Kateřina Hassligerová, později známá jako madame Tangari.
Narodila se 10. března 1906 ve Vídni v rodině, jež byla po několik generací ve službách armády své vlasti. V roce 1936 se přestěhovala do Neapole, kde poznala svého budoucího manžela, chirurga Corrado Tangariho, s nímž uzavřela sňatek čtyřiadvacet dní před uzavřením příměří, 16. srpna 1943.
Manželova zrada
Během svatebního obřadu se obětovala za posvěcení svátosti manželství. V tu chvíli nejspíš nečekala, jak velkou oběť nakonec přinese. Její manžel ji opustil kvůli jiné ženě a ona zůstala sama, věrná až do posledního dne svého života svému manželskému slibu. Kateřina svého manžela i nadále informovala o událostech svého života, o místech svého pobytu, o svých aktivitách. Psala mu často velmi dlouhé dopisy plné duchovní moudrosti a vnímavosti pro věčná dobra.
Většina lidí dnes nechápe trpělivost, snášenlivost ani oběti manželského života, a právě proto se smysl pro manželství nezadržitelně hroutí. Kateřina Tangari v něm pokračovala s vírou, a Pán ji za to odměnil velmi bohatým životem zasvěceným Božímu království. Neboť nic není většího než pracovat pro Něho, pravou a věčnou Lásku.
Poprvé odsouzena
Již tři měsíce po sňatku byla spojenci zatčena jako špionka. Vojenský soud ji 9. března 1944 odsoudil k smrti. Ona se však zcela odevzdala do rukou Božích. Jako velmi inteligentní žena, která znala sedm jazyků, hájila se devět hodin před vojenským tribunálem složeným z třiceti důstojníků. Výsledek? Trest smrti byl změněn na deset měsíců vězení.
Kateřina Tangari přeložila do němčiny Dějiny italské literatury Giovanni Papiniho pro nakladatelství Pustet v Salcburku. Studovala též medicínu a zasloužila se o to, že jejímu nevěrnému muži vyšlo na čtyřicet vědeckých studií. S odvoláním na manželský slib mu nepřestávala být věrná a svůj snubní prsten nikdy nesňala, ani ve vězení, ani na svobodě.
Čtěte ZDE: S kněžnou Ludmilou proti „globalistům v tísni“: Kdo je lhostejný k našemu duchovnímu dědictví, zaslouží si žít pod bičem Mohamedovým. Proč mizí vícegenerační rodiny? Obrana drmolících babiček
Jejím duchovním vůdcem byl legendární světec Padre Pio
V padesátých letech učinila nečekaný objev: objevila otce Pia, který ji svou spiritualitou doslova uchvátil. Zanechala svědectví o tom, co pocítila, když slyšela poprvé jméno toho, jenž se jí stal duchovním vůdcem:
O postní době v roce 1949 jsem uslyšela poprvé o OTCI PIOVI. Bylo to během mé cesty, když jsem se vracela z Rakouska do Říma. V Benátkách přistoupili nějací námořní důstojníci a posadili do mého kupé. Jeden z nich se mě zeptal: Paní, vy jste cizinka? A aniž by čekal na odpověď, pokračoval: V cizině je mnoho pěkných věcí, ale my zde máme něco, co cizinci nemají. My máme otce Pia!
OTCE PIA? Nikdy dříve jsem to jméno neslyšela. Zeptala jsem se ho, kdo to je. Odpověděl mi: Je to jeden kapucín, který nosí Ježíšova stigmata. A pak mi vyprávěl několik zázračných událostí z jeho života.
Kateřina Tangari
Důstojníci v Boloni vystoupili. Nebyl ani čas se jich zeptat na adresu otce Pia. Ten důstojník, který mi připravil toto překvapení, řekl: »Toho najdete, určitě ho najdete!« (K. Tangari, Il messaggio di Padre Pio. Nakl. Armis de saint François de Sales, s. 7)
Na prvním místě modlitba
A tak se i stalo. Setkala se s ním celkem šedesátkrát. Dobro, které jsem získala od otce Pia, nenáleží pouze mně. Mám totiž za to, že dobro, které přijímáme, není nikdy určeno pouze nám, ale přijímáme je, abychom je předali také druhým. Život otce Pia, tak plný obětí, odříkání a utrpení, je živým zdrojem dobrodiní pro nás, dobrodiní duchovních, tělesných i materiálních, podle našich potřeb. Kromě toho je život otce Pia výzvou, často přísnou a vzhledem k podmínkám našeho života spásnou.
Od prvního okamžiku mi San Giovanni Rotondo připadalo jako zvláštní katedra, ze které nám otec Pio - tvrdý a prostý, nemnoha slovy, ale velkým příkladem - nabízí svou nauku, která je realistickým pozváním k prostotě, povzbuzením k řešení našich problémů prostředky, které nabízí víra. Na prvním místě jde o modlitbu a důvěra v její účinnost, naléhavou výzvu následovat Ježíše v jeho přikázáních a svátostech. Milovat Ježíše a žít vždy v milosti Boží - to je to, co od nás požaduje otec Pio, když ho přicházíme navštívit do San Giovanni Rotondo. A pokaždé, když se nám podaří žít podle jeho nauky, zjišťujeme, jak je mimořádně účinná. Tak jsou setkání s otcem Piem blahodárné etapy, které nás činí spokojenějšími, horlivějšími, schopnějšími řešit všechny své životní záležitosti (tamtéž s. 8 – 9).
Zatčena podruhé
V roce 1951 se navrátila do Vídně, aby vykonala pouť do mariánské svatyně v Mariazell v srdci Střední Evropy, situované v zelené hornaté krajině výběžku východních Alp. Prosila zde nejsvětější Pannu za svou vlast, okupovanou cizími vojsky. Byla zatčena vojáky sovětského kontrolního stanoviště a pak zázračně vysvobozena. Za tuto milost slíbila, že každou první sobotu v listopadu vykoná pouť do Mariazell, přičemž ujde bosa sedm kilometrů z místa, kde k zázraku došlo.
Otec Pio pochopil, že jeho duchovní dcera může být nástrojem zázračného apoštolátu a posilou těch, kteří jsou pronásledováni za železnou oponou, kde žije umlčená církev. Tento velmi riskantní apoštolát započala v roce 1964. Více než 100x překročila hranice se zavazadly plnými růženců a svatých obrázků. Svůj apoštolát zasvětila Pražskému Jezulátku.
Zatčena potřetí, tentokrát na Mírově
15. dubna 1971 byla zatčena na hranici s Československem. Po šedesáti šesti dnech výslechů byla odsouzena k 15 měsícům vězení.
Její neúnavná apoštolská aktivita dospěla do svého konce. Byl jí na deset let zakázán vstup do komunistických států. Tehdy učinila překvapující objev: I na Západě jsou kněží pronásledovaní za to, že celebrují tridentskou mši svatou a vyznávají víru všech věků. Že si navzdory probíhající revoluci v církvi, opojené sekularismem a relativismem, zachovávají smysl pro nadpřirozený život. Kateřině, jako mnoha jiným, zaznívala v duši Ježíšova slova: Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa (Jan 17,14).
V roce 1974 začala navštěvovat seminář v Ecône, první seminář Kněžského bratrstva sv. Pia X., založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem. Odtud čerpala podněty k neúnavné aktivitě pomoci a podpory kněžím FSSPX. Po dobu 15 let se starala o to, aby rostoucí počet tradičních kaplí měl vše, co je třeba k důstojné liturgii: kalichy, pixidy, monstrance, paramenta, svícny, pro každého novokněze albu, ornát, potřeby pro svaté přijímání nemocných, mešní „kufry“ a mnoho jiného. Skrze tuto službu objevila Kateřina Tangari ten nejcennější poklad, poklad katolické tradice.
Žila v chudobě, ale v důvěře v Boží Prozřetelnost se jí dařilo opatřit si vše, co k životu opravdu potřebovala. Pán uzavřel Kateřininy dny v den, kdy padla Berlínská zeď. Pro tento okamžik si sama nachystala pohřební obrázek s těmito slovy:
»Všechno, co dobrého jsem mohla ve svém životě vykonat, bylo jen díky nezasloužené Boží milosti. Že jsi mi, nejsladší Matko Boží, darovala tolik lásky k Tobě, byla ta nejkrásnější odměna, jakou jsem mohla dostat. «
Tagy článku