Jsme proto odkázáni k opakování stále téhož; vždyť ani dnes neprožíváme nic nového, co by se už dávno neodehrálo pod Sluncem v mnoha variacích. Kdo nachází podobnost Západu s Římskou říší a Evropské unie s Babylónem, ten neobjevuje jen paralelu, nýbrž skutečný Řím i Babylón současnosti. A znova si naše generace prožijí svůj morální, hospodářský, kulturní i politický úpadek a zánik.
Kdo má kotvu, plave proti proudu
Když Francie na sklonku 18. století procházela brutální revolucí, jen málo lidí nalezlo odvahu čelit teroru, který vyvrcholil Všeobecnou deklarací lidských práv. Dnešní idealismus v hodnocení této epizody nemá nic společného s tehdejší realitou. Jedná se o dějinný podvod, který se mohl uskutečnit díky našemu nulovému potenciálu historické paměti.
Obyvatelé Vendée, jako spousta dalších Francouzů, měli svou kotvu. Proto se nehodili do nového řádu a museli za to zaplatit životem nebo ztrátou svobody.
Náš lidský věk znemožňuje historickou paměť, a tak jsme odkázáni na zprostředkovanou interpretaci dějin. Nevíme tak prakticky nic o genocidě obyvatel Vendée, kteří se tehdy postavili novým pořádkům a odmítli zavrhnout Boha, tradice a selský rozum. Nevíme nic o dětech nabodávaných na bajonety a o velitelích, kteří začali nenávidět nové humanisty na trůnu pro jejich odporná zadání. Obyvatelé Vendée, jako spousta dalších Francouzů, měli svou kotvu. Proto se nehodili do nového řádu a museli za to zaplatit životem nebo ztrátou svobody.
O (ne)svobodu lidí jde vždy v první řadě
Nesvobodný člověk představuje zdroj všeho ostatního: peněz, práce a dětí. Neexistuje snazší způsob, jak zbavit člověka svobody, než vymyslet lež, že „Bůh zemřel“ a nahradit ho ideologií lidských práv. Těch práv, nad kterými rozhodují už jen lidé - tzv. vyvolení.
Rok 1789 představuje ve skutečnosti milník propasti, kam se většina vydala s přesvědčením, že stoupá na vrchol.
V každém koutě světa bychom ale našli nějaké „Vendée“- lidi, kteří nepropadají manipulativní iluzi, že střídání dnů v kalendáři znamená automaticky pokrok, že minulost představuje temnotu a zítřek (neustále posouvaný do budoucna) netrpělivě očekávané světlo. Světlo, pro které se musíme vzdát osobní svobody (máme přece kolektivní práva), rodiny (homosexuálové to zvládnou za nás) či národa.
Unie pozemšťanů?
Jako dnes představuje pojem „národ“ téměř zakázanou hodnotu, totéž se zítra stane se státem. Pouze zpátečník a podezřelý živel se odváží hájit státní svrchovanost tváří v tvář zářné budoucnosti deklarované moderní inkarnací Světlonoše- dnešní Unií Evropanů, a zítřejší Unií pozemšťanů.
Vzhůru do propasti
Rok 1789 představuje ve skutečnosti milník propasti, kam se většina vydala pod vyleštěnými hesly o humanitě a spravedlnosti s přesvědčením, že stoupá na vrchol. Od té doby je vše obráceně- ideologicky, politicky a mediálně. Dobro se vydává za zlo, zlo za dobro, porobující lidská práva se vydávají za svobodu, právní pozitivismus se tváří jako spravedlnost a války se vedou pro mír, jak jinak.
Svět po roce 1789 se stal novopohanskou říší se všemi jejími atributy až po nevyhnutelný pád a zotročení člověka.
Nastolení bolševismu roku 1917, nástup nacistů k moci, studená válka bipolárního světa, předem připravený „triumf“ kapitalismu nad komunismem či založení EU jsou jen články v řetězu, který započal Francouzskou revolucí. Nebýt jí, nic z toho by se nestalo, žádná Evropská unie by nikdy nevznikla!
Ve skutečnosti žijeme přes dvě stě let v nikdy nepřerušené revoluci.
Svět před rokem 1789 byl světem antiřímským a antibabylónským. Svět po něm se stal novopohanskou říší se všemi atributy od údajného vzepjetí člověka až po jeho nevyhnutelný pád a zotročení. Bez roku 1789 by neexistoval komunismus jako reálná síla, ale krčil by se jako intelektuální rekvizita mezi ostatními utopiemi. Bez roku 1789 by nenastala druhá světová válka, protože ideologie nacismu a fašismu jsou důsledkem násilného zavržení Boha. (Nacismus ostatně nebyl nic jiného než krajní forma New Age).
Období klidu střídají genocidy
Ve skutečnosti žijeme přes dvě stě let v nikdy nepřerušené revoluci. Zdánlivá období klidu střídají všelijaké genocidy národů a genocidy jsou střídány slavnostně vyhlašovanými zhoubnými ideologiemi. Tím nemyslím jen komunismus a nacismus, ale především humanismus, multikulturalismus či pluralismus, jejichž zákeřnost spočívá v tom, že málokdo identifikuje jejich pravou povahu a důsledky.
Bez kotvy není hodnot
Čím hlubší je marasmus Západu, tím větší záplavu „hodnot“ zažíváme. Pahodnoty jako úspěch, nařizovaná solidarita, šíření demokracie, enviromentalismus, „lidstvo“, HDP se tváří navýsost důležitě, v podstatě však jen vyplňují prázdnotu ze ztráty kotvy.
Co je tou kotvou? Kotva bezesporu musí přesahovat subjekt, aby byla pravou kotvou. Je jí Bůh. Odhlédneme-li od slabosti a selhání jednotlivců, přes které se racionalista snaží falešně vyvracet sílu transcendence, je to právě kotva Boha, jež vede ke kotvě národa, ke společenství a nevyhnutelné sounáležitosti, ke kotvě rodiny a mezigenerační solidarity, a nakonec ke kotvě celoživotního partnera.
Iluzorní svoboda vede k bytostnému zotročení
Novodobí vykořeněnci humanismu, neboli profánního okultismu, nevyznávají nic a všechno. V Boha věřit nepotřebují, věří v sebe. Národ pro ně neexistuje, místo toho se klaní všeobecnému lidství, které na ně neklade vůbec žádné nároky.(A pokud zrovna chtějí dobrý pocit, mohou si jej zakoupit příspěvkem nějaké bohulibé organizaci).
Ani rodina už není hodnotou a ani být nemůže, i kdyby se tím humanisté zaklínali od rána do večera.
Vedle toho tolerují vše, kromě toho, co není dogmatem tolerance. Rodinu považují spíše za biogický důsledek náhodného potkávání a děti za pudovou záležitost, kterou lze odložit na neurčito, když zrovna jiná hodnota - jako „úspěch“- převáží. To, zda rodinu budou tvořit dvě osoby téhož pohlaví nebo dokonce několik dospělých osob, je jim jedno. Rodina už není hodnotou a ani být nemůže, i kdyby se tím zaklínali od rána do večera.
Amputace přesahu
Fluktuace partnerů podmíněná povrchní mantrou „přitažlivosti“, která skáče jako blecha z jednoho objektu zájmu na druhý, tvoří jen důsledek amputace přesahu, který humanista s radostí provedl a vysvětlil si to „svobodou“. Že taková iluzorní svoboda vede nakonec jen k zotročení nejen smyslovému, ale přímo bytostnému, odmítá vidět, neboť už ani nemá s čím porovnávat.
Vendée v nás?
Možná, že navzdory tomu všemu má každý z nás své vendée v sobě jako tenkou linii, která odděluje plný život od virtuálního světa. Jestliže toto vendée přestane být latentní a stane se principem smýšlení a rozhodování, nalezneme kotvu. V ten moment přestaneme žít revolucí, přestaneme být její nicotnou nevědomou obětí, ale obrátíme se proti proudu, proti zdánlivému toku času. Teprve tehdy jsme objevili pokrok!
Teprve reintegrace skutečných hodnot způsobí, že se celý řetěz zhroutí jako slepá cesta a my se staneme pány svého osudu.
Člověk, který toto pochopí, se nevyhnutelně stane součástí kontrarevoluce. Kontrarevoluce však ani v nejmenším neznamená se vymezit proti vládě, sociálním škrtům nebo naopak jen proti vysokým daním a EU. Kdo takto smýšlí a jedná, může se považovat , zcela oprávněně, za revolucionáře. Takový člověk pouze doplňuje šiky více než dvousetleté revoluce a působí jako její zakořeněná součást. V podstatě jí slouží, i když si myslí, že přispívá ke zborcení čehosi. Nikoliv, nestačí změnit jednu část řetězu, protože řetěz není u konce a on sám se měnit chce do podoby mu dávno předurčené a využije k tomu i tyto revolucionáře. Teprve reintegrace skutečných hodnot způsobí, že se celý řetěz zhroutí jako slepá cesta a my se staneme pány svého osudu.
Tagy článku