Není tedy hříčkou nálad nadpřirozených, mimopřirozených či nepřirozených sil [1]. V pověření, aby si podmanil zemi a panoval nad ní [Gen 1, 26–29], které dostal od Boha člověk před svým pádem, byla logicky obsažena i schopnost poznávat přírodu včetně zákonitosti, která se v ní uplatňuje; psát o tom, že v tom bylo obsaženo i hluboké poznání závislosti stvořené přírody na Stvořiteli, je snad zbytečné.
Následek pádu
Následek pádu, totiž prokletí spočívající v práci v potu tváře [Gen 3, 17–19], se patřičně promítá i do poznávání přírody, a to např. těžkostmi při objevování i těch elementárních přírodních zákonitostí a zejména obtížným zvládáním faktu, že stav věcí v přírodě se mění, takže ty přírodní zákony se projevují v každém okamžiku jinak, a dokonce i v jednom a tomtéž okamžiku jsou aplikovány na tak obrovské množství jevů, že lidský intelekt není schopen je všechny důsledně reflektovat a v mysli zpracovat.
A tak i pro ono poznávání přírody a její závislosti na Bohu člověku prostor zůstává, byť je to prostor, v němž se lze pohybovat obtížně
Následek pádu se ovšem projevuje i v zamlžení souvislostí mezi přírodou a Tvůrcem vesmíru. Je to podobné jako s tím získáváním obživy: potíže při něm přece nejsou absolutní a nechávají místo nejen pro možnost, ale i pro povinnost obživu si získávat, i když se zdá často, že potíže jsou tak velké, že vedou k bolestem a beznaději. A tak i pro ono poznávání přírody a její závislosti na Bohu člověku prostor zůstává, byť je to prostor, v němž se lze pohybovat obtížně, často s bolestí a nezřídka i se zrodem beznaděje a rezignace; i přes to všechno je poznávání přírody a její závislosti na svém Stvořiteli pro člověka možné a často i nutné.
Náhradní zákonitosti
Lidé i společnost řeší tyto potíže vyslovením a aplikací náhradních zákonitostí, které vlastně ani zákonitostmi nejsou, neboť to jsou jen přiblížení a často odhady důsledků lavin kauzálních procesů, probíhajících závratnou rychlostí u obrovských kvant věcí; jsou to tedy přiblížení a odhady více či méně kvalitní, resp. nekvalitní. Mezi takové zákonitosti patří i ty, které se uplatňují v tzv. operační vědě a které ve svých formulacích vůbec s Bohem nepočítají – bez nich by nemohly existovat ani inženýrské, ani přírodní a společenské vědy a jako takové nejen nejsou nějakým projevem nevěry, ale jeví se jako velmi praktické (vzpomeňme např. na zákon volného pádu nebo na zákon růstu paměťové kapacity počítačů s jejich vývojem).
A připomeňme, že nejde jen o „zákonitosti“, jejichž neurčitost a nespolehlivost si každý uvědomuje (např. vztah mezi nemocí, léčbou a uzdravením, vztah mezi předpovědí počasí a jejím vyplněním), ale i o vztahy dlouhou zkušeností ověřené a případně (zdánlivě odborně) zpracované a dlouhodobě považované za naprosto zákonité. I ty mohou překvapit tím, že jsou mnohem složitější, než jak si myslíme.
Asi devadesátiletý duchovní správce se zařekl, že takový „ďáblův vynález“ jako elektřinu do kostela nikdy nevpustí.
Kdekdo například ví, že chceme-li zmenšit intenzitu zabarvení nějakého roztoku, ať jde o čaj, džus nebo vodovou barvu, zředíme ho vodou. Je jednoduché zaměnit v uvažování vodu za jakoukoliv bezbarvou kapalinu a zmenšení intenzity zabarvení podobným způsobem se tak zdá být absolutně platným „zákonem“; avšak někteří čtenáři si snad vzpomenou na chvíle, kdy jim na střední škole v první hodině chemie demonstroval vyučující zajímavost tohoto předmětu tím, že do nádoby s bezbarvou kapalinou (vodním roztokem fenolftaleinu) lil bezbarvou kapalinu (zásaditý roztok), a ejhle, směs se proti všem předpokladům zbarvila do karmínova!
„Absolutní zkušenost“
Nebyla to ani magie, ani podvod, jen ilustrace toho, že barevný projev je složitější jev, než jak předpokládáme. Příkladů, kdy selhává naše „absolutní zkušenost“, je a bylo mnoho. Dnes už je všeobecně známo, že „dotýkat se drátů i na zem spadlých“ může být životu nebezpečné, a tak se musíme poněkud soustředit, abychom se vcítili do lidí žijících před více než sto lety, pro které bylo v té době nebezpečí spojené s dotykem obyčejného drátu šokem a kolizí s dosavadní zkušeností, podle které pro poznání nebezpečnosti drátu existoval jasný zákon, že rozhodující je nanejvýš jím vydávané světlo a teplota v jeho nejbližším okolí (pamatuji se, když jsem byl ještě v roce 1951 požádán, abych vypomohl s hudbou na půlnoční v chrámu sv. Bartoloměje v Kyjích u Prahy, že jsem se divil, že hrajeme při svíčkách a měchy varhan jsou na šlapání – kolega, který tam bydlel, mi sdělil, že tamější asi devadesátiletý duchovní správce se zařekl, že takový „ďáblův vynález“ jako elektřinu do kostela nikdy nevpustí).
No a což třeba Luigi Galvani, kterému samovolně cukala pověstná žabí stehýnka při dotyku kovovým předmětem a zdánlivě tak porušovala zákon, že co je mrtvé, to se samo nehýbe. To bylo koncem osmnáctého století a od té doby už dávno nejen víme, že jde o velmi precizní důsledek přírodních zákonů, ba ani nás nepřekvapí, že něco dost podobného je aplikováno v bateriích, které máme v mobilech, svítilnách, přenosných počítačích a automobilech.
Takových překvapení bylo v dějinách mnoho a vždy se vysvětlila. Je důležité si uvědomit, že k vysvětlení bylo třeba jisté odborné erudice, pro jejíž načerpání nemá ovšem běžný člověk, pozorující překvapivý jev jako laik, ani příležitost, ani dostatek času. Ve starších dobách, kdy nebyla televize ani bulvární časopisy a kdy cosi jako „bulvár“ existovalo mezi drbnami na pavlačích a mezi „osvícenou“ společenskou smetánkou v salónech učených společností, mohlo tvrzení o zdánlivě nevysvětlitelném chování pokusných objektů přivést jejich autory do potíží a kvalifikovat je jako čaroděje a ďáblovy spojence, nebo alespoň jako podvodníky.
O ďáblovi se nemluví
Dnes, kdy je „společensky korektní“ o ďáblovi nemluvit a kdy je podvodník často „s tolerancí“ chápán jako člověk, který žije podle jedné z mnoha možných pravd a svých osobních morálních zásad, by podobná argumentace neuspěla. Bulvár však přece jen je, a to dokonce se silnou technickou i společenskou podporou, a tak se jeho odborné polopravdy aplikují „na úrovni moderní doby“: ačkoliv se ví, a je to dokonce společensky vyžadované, že v přírodě lze všechny překvapivé jevy vysvětlit, využije se toho, kde je vysvětlení tak obtížné, že není možno je sdělit běžným lidem (a to i těm, kdo bulvár nesledují), a buď se překvapivý jev zamlčí, nebo se naopak využije k propagaci; je módní pohrdat křesťanstvím, a tak se jevů, které jsou pro veřejnost nesnadno vysvětlitelné, využije k propagaci ateismu nebo alespoň nesprávných představ o „vyšší moci“ či o Písmu svatém.
Čtenáři časopisu Te Deum sice už vědí, jak s takovouto propagací povšechně naložit, přece však by bylo vhodné, aby věděli o jistých – lze říci technických – detailech této propagace. Znalost o nich může nejen pomáhat v apoštolátu, ale – překvapivě – i způsobit potěšení, jak moderní věda harmonicky koexistuje s katolickou vírou a jak svými výsledky dokonce doplňuje biblické výroky zcela novým porozuměním. Všimněme si zde dvou výsledků vědy, které mají právě popsané rysy; týkají se šesti dnů stvoření a vývojových přístupů.
Šest dní stvoření
O Einsteinově teorii relativity bylo vysloveno několik anekdot, které se spíše vztahují k nepříliš výstižnému termínu „relativita“ než k náplni samotné teorie (ve skutečnosti totiž rozeznáváme Einsteinovy teorie relativity dvě, a nadto i třetí, starší a snadno pochopitelnou teorii relativity, kterou znal už Galileo, ale ta není tak „tajemná“). Je fakt, že to, co rozpracoval A. Einstein, je obtížné pro porozumění, vyžaduje vysokou schopnost abstrakce a matematickou erudici, ale jeho teorie obsahuje mimo jiné i fakt, že na plynutí času působí pohyb a gravitace, takže – řečeno popularizačně – v přírodě existuje velmi mnoho časů.
Ty miliardy let, kterými měříme my zde na Zemi stáří vesmíru, mohly být šesti dny, které by mohly být naměřeny v blízkosti nějaké extrémní koncentrace hmoty.
Nás, lidí, se to týká jen teoreticky, protože v našem prostředí a možnostech pro pohyb a působení gravitace jsou odchylky mezi časy zanedbatelné, a abychom nějaké významně odlišné časové průběhy na sobě opravdu zažili, museli bychom se buď dostat do obrovsky rychlého pohybu nebo někam do vzdálených oblastí vesmíru; a na to nemáme ani dost dlouhý život, ani dost pevné tělo, ani dost finančních a energetických prostředků.
Odpovídající výpočty
Pro odborníka je poměrně snadné provádět odpovídající výpočty na papíře, avšak asi jen několik málo géniů si svět s mnoha časy dokáže opravdu a do hloubky představit; a tak je nasnadě mnohost časů ignorovat. Když čteme první věty z knihy Genesis, nejprve se těžko ubráníme představám, že v ní popisovaných šest dnů musí být šest dnů v čase běžícím na naší Zemi, a bulvár, který těchto představ využije (a může to být i křesťanský bulvár [2]) se chopí možnosti namítat, že těch šest dní je ve sporu s poznatky přírodovědy o stáří v miliardách let. Jistě, biblické dny lze chápat jako symbolické vyjádření svatopisce, který neměl k dispozici ani atomové hodiny, ani normu UTC (mezinárodního času) či pojem siderického dne jako my, avšak pokud opravdu respektujeme poznatky vědy, pak můžeme odkázat na fakt, že ty miliardy let, kterými měříme my zde na Zemi stáří vesmíru, mohly být šesti dny, které by mohly být naměřeny v blízkosti nějaké extrémní koncentrace hmoty.
Bůh dokáže „proletět“ tisíci léty, jako by to „pro něho“ byl jeden den
Pozemský člověk se sice přirozenými silami do takové blízkosti nedostane, ale – a to už zcela necháváme prostor fantazii, aniž porušujeme víru nebo poznatky přírodních věd – kdyby byl autor prvních vět Genese na příklad v duchu přenesen [3] do blízkosti některého z objektů, které astronomové znají pod názvem černé díry, mohl opravdu ty miliardy let existence vesmíru pozorovat a sám na sobě zakusit jako jediný týden.
Křesťanství a ateismus
Dinesh d‘Souza ve své knize Křesťanství a ateismus trochu jinak [4] upozorňuje, že je nedůsledné přijímat biblický výrok o stvoření v šesti dnech a ignorovat při tom jiný biblický výrok, konkrétně ten z listu sv. Petra, že pro Boha je jeden den jako tisíc let, a že tedy těch šest dní, chápaných jako dny identifikované Bohem (a proč ne, když člověk ještě nebyl?), lze snadno promítnout do „pozemských“ miliard let. Je to pravda, avšak navíc můžeme s radostí přijmout možnost moderní interpretace citovaného výroku sv. Petra: ten lze sice interpretovat tak, že Bůh dokáže „proletět“ tisíci léty, jako by to „pro něho“ byl jeden den, ale moderní věda nabízí i interpretaci, že tisíc let probíhajících v jednom místě tohoto vesmíru je stejně jako jeden den prošlý v místě jiném, a tak to je zachyceno i v mysli Boha, který celý vesmír včetně mnoha jeho časových toků udržuje (vezmeme-li prostorovou vzdálenost jako metaforu vzdálenosti v čase, pak to lze nedokonale připodobnit k vnímání člověka, který vidí pět metrů výšky zdi po své pravici a kilometry volné krajiny po své levici – jeho zrak není vázán ani jedním směrem).
Náhody v přírodě
Nechť si čtenář představí, že si vymyslí zcela náhodně dvě čísla, „střelí je od boku“, a dá je k dispozici matematikovi. I laik připustí (a má pravdu), že matematik je schopen najít výraz („vzoreček“, podobný těm známým ze školy, dejme tomu pro výpočet délky úhlopříčky čtverce), do kterého když dosadí nulu, dostane první z čísel, která jste náhodně vymysleli, a když dosadí jedničku, dostane číslo druhé. Matematik tedy ukáže, že ta vaše dvě náhodně zvolená čísla mohou být i důsledkem jistého pevného zákona. A mohu potvrdit, že kdybyste náhodně „střelili od boku“ tři čísla, najde i pro ně matematik podobně fungující vzoreček; a v principu to lze rozšiřovat na sebevětší počty takových čísel. Takže když se naměří o něčem kvanta dat, která se zdají být náhodná i renomovaným pozorovatelům, matematika upozorňuje na to, že lze připustit jejich kauzální původ. A ve své preciznosti je schopna nabízet pouze jisté výpočetní postupy nabízející cosi jako „sázku na náhodnost“; takové postupy naměřená data zpracují a jako výsledek dají stupeň pravděpodobnosti (nikdy ne ovšem jistotu!), že data jsou náhodná.
Prokletí člověka po jeho pádu se projevuje i v tom, že jeho poznání Boha jako Vládce světa je zamlženo oponou jevů, jež se zdají být náhodné.
To potvrzuje i výpočetní technika. Pro dnešní osobní počítače, téměř každému dostupné, byly vypracovány tzv. generátory pseudonáhodných čísel, totiž programy (až neuvěřitelně jednoduché), které jsou schopny generovat rychlostí desítek milionů za sekundu čísla, pro jejichž větší soubory by každý z výše uvedených postupů radil „vypočítal“ radu [5] ve smyslu „vsaďte raději na náhodnost“ (a stejně by se asi rozhodoval člověk, který by ta čísla viděl, ale nevěděl, jak vznikla). Že ta čísla nejsou náhodná, sice plyne už z toho, že je generoval automat, ale každý, kdo má doma počítač a zmíněný program, se o tom může přesvědčit třeba následujícím způsobem. Necháme program pracovat několik sekund a tak generovat mnoho milionů čísel, která ovšem v té chvilce unikají naší pozornosti, pak na čísle o zvoleném pořadí (např. na čísle vytvořeném jako třiatřicetimilionté) zastavit a poslední vytvořené číslo vystoupit tak, abychom je mohli vidět a poznamenat si je.
A později (třeba za minutu nebo za měsíc či rok) spustíme na stejném počítači za stejných podmínek tentýž program a zjistíme, že číslo o daném pořadí je stejné jako při minulém spuštění. Kdybychom nechali těch vytvořených dejme tomu třiatřicet milionů čísel zpracovat jakýmkoliv z výše zmíněných matematických testů na náhodnost, obdrželi bychom od něho doporučení, ať vsadíme na to, že testovaná čísla vznikla náhodně, ale jak vidíme, sázka na náhodnost by se nám nevyplatila – zákonitost může být skryta, ale existuje.
Zkoumání hmotné přírody nás může překvapit novými výsledky, podobně jako překvapily ty, které vedly k Einsteinovým teoriím relativity.
V praxi mnoha vědních i technických oborů se nemožnost sledování vztahů v obrovských množstvích živých i neživých objektů nahrazuje náhodností. To nám často umožní vypomoci si s řadou experimentálních, výpočetních i popisných metod, ale – jak ukazují generátory pseudonáhodných čísel – vždy lze v chování takové „náhodnosti“ připustit zákonitost, a tedy i do detailů realizovaný Boží plán. Někdo může namítnout, že ten zde připouštíme jako něco sice možného ale málo pravděpodobného. Ano, z pohledu matematiky a přírodních věd je tomu tak, ale to souvisí s tím, co jsme uvedli hned v prvním odstavci – prokletí člověka po jeho pádu se projevuje i v tom, že jeho poznání Boha jako Vládce světa je zamlženo oponou jevů, jež se zdají být náhodné.
Trochu kritiky
Není obtížné vyslovit námitku, že i ty překvapivé poznatky, na nichž spočívají „einsteinovské“ výpočty odlišných časů ve vesmíru, budou v budoucnosti korigovány a výpočty se změní. To je třeba připustit, avšak všechny dosavadní zkušenosti nás poučují, že revize dosavadních poznatků vedou vždy k poznatkům složitějším. Takové revize nás těžko vrátí k „tradičnímu“ pojetí času ve smyslu čehosi, co plyne všude stejně a nezávisle na pohybu i gravitaci. Ať tomu bude jakkoliv, pro všechny případy jsme dnes už poučeni, že jsme schopni přijmout převratnou a pro představy mnohých nepříjemnou, nezvyklou a snad i protivnou možnost, že čas nemusí plynout všude stejně, a že tedy nemusíme ani těch biblických šest dní chápat jako periodu absolutní pro celý svět.
Když ve čtyřicátých letech dvacátého století existovala na obecných školách ještě solidní výuka náboženství, museli jsme zpaměti umět vyjmenovat, co se stalo v jednotlivých dnech stvoření.
Zkoumání hmotné přírody nás může překvapit novými výsledky, podobně jako překvapily ty, které vedly k Einsteinovým teoriím relativity. Logika jako taková však panuje i v hmotné přírodě, a tedy očekávat, že bude nalezena metoda, která určí zcela jednoznačně, že nějaké experimentální hodnoty jsou opravdu náhodné, je stejně zpozdilé jako očekávat, že jednoho dne bude objeveno, že pět krav a pět ovcí je šest domácích zvířat. Fakt, že za vším, i za tím, na co se z metodických důvodů studia přírody vsází jako na náhodné, je ten, kdo to stvořil a udržuje, je tedy s přírodními vědami ve stejné harmonii jako fakt, že pět a pět není šest.
Závěr
Výsledky vědy, i ty nejnovější, nás přesvědčují o harmonii mezi vírou na jedné straně a přirozeným rozumovým a smyslovým poznáním na straně druhé, pokud pravdy víry a pravdy přirozeného poznání nedeformujeme, ale opravdu respektujeme. V tomto ohledu mohou přírodní vědy upozornit i na některá ne zrovna přesná a tedy i poněkud nebezpečná zjednodušení pravd víry (ta zjednodušení mohou vzniknout z pedagogických důvodů při výuce náboženství pro menší děti, které mají ještě daleko k pochopení některých přírodních jevů). Uveďme zde dva příklady.
Když ve čtyřicátých letech dvacátého století existovala na obecných školách ještě solidní výuka náboženství, museli jsme zpaměti umět vyjmenovat, co se stalo v jednotlivých dnech stvoření. A tak jsme museli memorovat větu „čtvrtého dne stvořil Bůh nebeská tělesa“. Tak to i dnes slyším od některých – zcela dospělých – přátel, kterým trochu vrtá hlavou, že světlo vzniklo prvního dne, ale jeho zdroj, Slunce, až čtvrtého dne.
Ono sice to světlo prvního dne může znamenat i záření existující ve světě od okamžiku velkého třesku, takže žádný spor v pořadí dnů stvoření neexistuje, avšak všimněme si, jak jemně a opatrně je čtvrtý den stvoření popsán v Genesi. V Hegerově překladu čteme: „Ať jsou svítilny [5] na nebeské klenbě […] A budou svítilnami, aby svítily na zemi […] Bůh udělal dvě veliké svítilny […] Bůh je umístil na nebeské klenbě…“ Nepíše se tedy o tělesech, která totiž mohla už být stvořena spolu se světlem, ale o funkcích těchto těles, a to přece odpovídá tomu, co nás učí geologie – až po dlouhém čase se z mraků různého složení, které pokrývaly zemi v době, kdy byla v žhavém stavu a později pokryta mořem, vynořila čistá obloha a na ní „svítilny“.
Lze tedy vřele doporučit, aby rodiče i vyučující náboženství sledovali přírodovědné znalosti svých svěřenců
Stejně jsme se museli biflovat větu „pátého dne řekl Bůh: Ať jsou ptáci ve vzduchu a ryby ve vodě“. A jeden spolužák, známý rejpal, katechetku přivedl skoro do mdlob, když se zeptal, kdy tedy Bůh stvořil motýly. Avšak všimněme si opět té jemnosti, s jakou se o tom píše v Písmu svatém (opět citujeme z Hegerova překladu): „Bůh stvořil veliká mořská zvířata a všelijaké živé bytosti, které se tu hýbají, kterými se voda hemží […] a všechno okřídlené tvorstvo. [6]“
Lze tedy vřele doporučit, aby rodiče i vyučující náboženství sledovali přírodovědné znalosti svých svěřenců a primární informace o stvoření, které jim dali v dětství, postupně doplňovali ve shodě s tím, jak jsou jejich svěřencům doplňovány a precizovány informace o přírodě, a to až k radostnému poznání o bohaté harmonii mezi tím, co se učili o stvoření, a tím, co vědí o přírodě.
[1] Viz poznámka v první části recenze o knize Křesťanství a ateismus trochu jinak v čísle 5. ročníku 2009 časopisu Te Deum.
[2] Viz např. článek Co věděl Bůh od ředitele vatikánské observatoře G. W. Coyna, vytištěný původně v německém časopise Spiegel a přeložený do češtiny v zimním čísle r. 2001 časopisu Universum, vydávaného Křesťanskou akademií, v němž autor, mimochodem člen jezuitského řádu, informuje, že dle nejnovějších poznatků vědy nemusel Bůh vědět, kdy a zda vůbec někdy ve vesmíru vznikne člověk.
[3] Například podobně, jako byl sv. Pavel přenesen do třetího nebe, ale určitě ne v těle, protože to by gravitační slapy v blízkosti černé díry roztrhaly na kusy.
[4] Viz poznámka 1.
[5] Vulgáta používá slova luminare (plurár luminaria), které původně značilo „okenice“ a v pozdní latině „světlo“; v Schallerově misálku je to dost volně přeloženo jako „světelné těleso“ a při opakování už jen jako „těleso“, což však lze vysvětlit tím, že pojmenování „svítilna“ mohlo P. Schallerovi znít příliš hovorově a pojmenování „světlo“ příliš povšechně.
[6] Ve Vulgátě je pro okřídlené tvorstvo použito slovo volatiles, což znamená i v latině nejen cokoliv, co létá, ale i to, co může vyprchat, a až přeneseně ptáky (v Schallerově misálku je to přeloženo jednou jako „létavci“ a jednou jako „ptáci“). A pro vodní zvířata je použito pozdně latinského termínu reptiles, což bylo sice v moderní vědě použito za základ termínu reptilia pro plazy, ale jazykovědci to poměrně obecně překládají jako „plazící se“ (nejen po povrchu pevné země), „prolézající“ apod.
Tagy článku