Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Šílenec z Ohia se údajně mstil ženám za to, že ho exmanželka připravila o čtyři děti. Může se něco takového stát i u nás?
Popisek: Dětská revoluce | Autor: Ondřej Höppner

Šílenec z Ohia se údajně mstil ženám za to, že ho exmanželka připravila o čtyři děti. Může se něco takového stát i u nás?

10. 5. 2013

Tisk článku

Ondřej Höppner Arial Castro (52) z Ohia, který držel v zajetí deset let tři unesené dívky, přišel krátce před prvním únosem o čtyři děti. Připravila ho o ně jeho bývalá manželka tak, že od něj odešla a děti vzala s sebou.

Castrova manželka navíc vysoudila pro sebe a děti tučné výživné, které nadosmrti poslalo Ariala Castra pod hranici existenčního minima.

O děsivém případu věznitele tří unesených žen informují média celého světa. Dosud nikdo se však nepodíval na Castra, bývalého řidiče školního autobusu, oblíbeného souseda a muzikanta (basová kytara) jako na potenciální OBĚŤ.

Porozumět motivaci zvrhlíka, který držel ve sklepě v řetězech tři unesené spoluobčanky, jistě není lehké. Pokusme se jej hledat trochu jinak než ostatní - i když to může působit jakkoli kontroverzně. Týká se totiž také naší reality.

Děti

Castrova exmanželka Figueroa získala před 15 lety u rozvodového a opatrovnického soudu  jejich čtyři děti (jmenovaly se Anthony, Angie, Emily a Arlene) na základě tvrzení, že ji manžel bil. Obvinění z domácího násilí bylo později staženo a nebylo nikdy prokázáno.

Není tedy vyloučeno, že si paní Castrová všechno vymyslela, aby získala děti do výhradní péče. Castro měl nicméně trvale zakázáno se ke své bývalé rodině přiblížit, což znamenalo jejich absolutní ztrátu.

Děti se ocitly plně v područí matky a její účelové verze příběhu. Na jeho konci byla nenávist k otci a následné úplné odcizení.

Podle dostupných informací však nemusel být ovládán jen touhou ženy ponižovat a trýznit.

Samozřejmě nevíme, co se v rodině manželů Castrových odehrávalo, zda a kdo koho bil a ponižoval, kdo se víc hádal, vypil víc piva a tak dále. Je ovšem zřejmé, že Castro musel po odchodu manželky s dětmi cítit obrovskou ztrátu, křivdu a ponížení. Ztráta tak velké rodiny je devastující zásah do psychiky, který zásadním způsobem ovlivní jeho další jednání.

Únos

Krátce poté Castro unesl první dívku, pak druhou a třetí. Všechny držel doma v řetězech a zřejmě mu sloužily jako sexuální otrokyně. Podle dostupných informací však nemusel být ovládán touhou ženy ponižovat a trýznit, ale potřebou mít děti, které by mu nahradily ty, o které přišel.

Jedna z žen mu skutečně porodila dceru, které je nyní šest let. Castro je obviněn z trojnásobného znásilnění a zřejmě nezůstane jen u toho. Jeho exanželka Figueroa nedávno zemřela, jejich čtyři děti jsou již dospělé a s otcem se nestýkají, jelikož ho nenávidí.

Zbraň

Křivé obvinění z domácího násilí a nařčení ze zneužívání dětí je čím dál častější zbraň žen při sporech o děti. Drtivá většina těchto tvrzení se později ukáže jako zcela smyšlená. Ženy však získají děti do výlučné péče, s nimi i alimenty, které je často zabezpečí do zletilosti dětí a navíc za svá smyšlená obvinění nebývají nijak potrestány.

Viz též: ČR je už blízko tomu, stát se první zemí na světě, kde počet rozvodů převýší počet svateb

Na tomto systému "presumpce viny" parazitují při rozvodových řízeních ženy v celém "civilizovaném" světě. Před opatrovnickým sporem je běžně nahlíženo na muže-otce, jako na potencionálního úchyla, jehož jediným životním motivem je sexuálně zneužít vše, co mu přijde do cesty.

Rozvod

Zatímco například v Praze připadal před 100 lety na 100 svadeb 1 rozvod, dnes je to takřka 70 rozvodů.  Ženich, který se dnes těší, jak to dnes pěkně oslaví, přijde na 70% během krátké doby přijde o ženu a děti, ale i o značnou sumu peněz.

Počet organizací, zabývajících se prevencí domácího násilí se v Praze blíží počtu benzínových pump. 

Počítejme: Na výživném muž-otec zaplatí za jedno dítě (než toto dostuduje a dospěje) běžně přes milion korun. Když si uvědomíme, že ročně dochází v ČR k přibližně 30 tisícům rozvodů, dojdeme k ohromující částce 30 miliard. 

Podle statistik získávají v ČR matky děti do péče v 92 % případů. Tedy: Z 10 soudních sporů 9 krát uspěje žena-matka na úkor muže-otce. I když se muž-otec odhodlá jít do sporu (náklady činí až 250 tisíc korun) má pouze šanci 1:9 že uspěje.

Pro mnohé to bude znít neuvěřitelně, ale je to fakt: V počtu svěřených dětí do péče matek drží ČR smutný primát nejhorší země světa (až daleko za námi jsou bývalé země Sovětského svazu).

Prohra

Je stále běžnější, že muž raději dobrovolně odevzdá ženě děti a všechen majetek a odejde s prázdnými kapsami, než aby riskoval  obrovskou psychickou zátěž, a především ztrátu pověsti – v případě obvinění z domácího násilí či zneužívání dětí. Stručně řečeno: Raději to zabalí a bude doufat, že ho žena u dětí nepomluví tak, aby ho nenáviděly.

V České republice působí tisíce organizací, věnujících se prevenci domácího násilí, přestože za rok je na policii hlášeno zhruba tisíc případů. Jen v Praze se počet těchto "preventivních" zařízení blíží počtu benzínových pump.

Viz též: Mapa organizací, zabývajících se prevencí domácího násilí

Jde o osvědčený postup, který zájemkyni ráda poradí každá advokátka nebo kamarádky, které si tím už prošly: Žena obviní muže z domácího násilí nebo sexuálního zneužívání vlastních dětí bez ohledu na to, zda na důkazy.

Než se vše vyšetří, zůstanou děti u matky. Když pak policie po dlouhých měsících vyšetřování případ uzavře s tím, že je muž nevinný, soud svěří děti natrvalo do péče matky, protože si prý už u ní zvyklo.

Na muži tak zůstane skvrna na celý život (není šprochu), přijde o děti, o peníze a žena zůstane bez potrestání.

Nic se neděje, ale mohlo by

Většina těchto organizací, zabývajících se problémem „Sice se nic neděje, ale mohlo by“, je plně dotována státem roční částkou v řádech stovek milionů korun.

Když nahlédneme do statistik zjistíme, že za rok je skutečných prokázaných případů domácího násilí mnohanásobně méně než třeba krádeží jízdních kol. V celé zemi přitom není jediná organizace, zabývající se prevencí proti ukradení kola.

Na jedno hlášené domácí násilí (není známo, kolik z toho je smyšlených za účelem uspět u opatrovnického soudu) přitom připadají přibližně dvě organizace, zabývajících se jejich řešením. Tedy například: pro paní XY, které možná někdy dá manžel při hádce facku, jsou celoročně připraveny dvě organizace, kterým stát platí nebo dotuje kancelář a zaměstnance.

Cena

Na otázku, jakou vlastně tyto buňky vyvíjejí činnost, odpovídají, že značnou a velmi potřebnou - právě proto je prý počet hlášení o domácím násilí tak nízký. A právě proto chtějí ještě vyšší dotace.

Proti tomuto důkazu do kruhu neobstojí ani argument, že i před existencí těchto buňek (jejich boom u nás nastal po roce 1989) byl počet hlášených domácího násilí přibližně stejný. Tedy že výsledky jejich „působení“ jsou zcela neprůkazné.

Na to je odpověď, že domácí násilí bylo dříve mnohem větší, pouze o tom nikdo nevěděl. Prý se odehrávalo (a dosud odehrává) kdesi ve skrytu za záclonami bytů, v příšeří komůrek a převržených gaučů. Mizivý počet hlášení je prý jen špičkou ledovce, protože se mlácené ženy (a muži) stydí. Tedy:

Ocitáme se v oblasti, která stojí stát miliardy ročně (nabalující se advokátky, lékaři, psychologové, poradci, soudci atd.) a proti které je zdravý rozum zcela bezmocný. Ocitáme se v psychosomatickém iracionálním světě pseudomorálky, ve kterém se proti minulým dobám sice nic zvláštního neděje, ale „mohlo by“.

Kasa

Opatrovnický průmysl stojí státní kasu odhadem tří miliardy ročně, přičemž by se stačilo držet věty „Dítě má právo na oba rodiče“ a bylo by to takřka zadarmo.

Pokud chce mít žena jistotu, že ve sporu o děti uspěje, není nic snažšího než se obrátit na "preventivní organizaci" a nejlépe ještě před započetím soudního sporu hlásit domácí násilí - i když k němu třeba nedochází. Říká se, že žena, která chce získat děti a tučné výživné, hlásí násilí ještě v době, kdy nic netušící muž leží doma na gauči a čte si sportovní zprávy.

Ženy už dávno ovládly tři pilíře, které rozhodují války o děti: Soudnictví, školství a pediatrii.

Za neplacení výživného stát přitvrdil a neplatičům kromě vězení již hrozí  i ztrátou řidičského průkazu. Není proto divu, že žádost o rozvod podávají dvakrát tolik ženy než muži a jako důvod uvádějí mužovo „nevhodné chování“ (přičemž jsou to ony, kdo určuje, co je vhodné a co nevhodné). 

Nejčastěji podávají ženy žádost o rozvod podle statistik v době, kdy je společné dítě mladší tří let: Tehdy má matka takřka stoprocentní jistotu, že soud dítě svěří jí (tzv. nezastupitelná role matky).

Ledovec

Případ Ariela Castra z Ohia si bezpochyby zaslouží jednoznačné odsouzení. Je šílené a neobhajitelné držet bezmocné a zoufalé ženy ve sklepě a nutit je, aby mu rodily. Existují však i jiné šílenosti - často podporované či přímo organizované státem - které mohou přivést původně normálního člověka na pokraj šílenství. Nebo i za něj.

Z tohoto složitého problému občas spatříme jen špičky ledovce. Jednou z nich může být i hrůza v Ohiu. Nechceme-li zažít něco podobného také u nás, je třeba si na začátek položit otázku, proč je Česká republika nejhorší na světě, pokud jde o právo dětí na oba rodiče. Proč je u nás nejmenší počet svateb a na ně připadající největší počet rozvodů?

Proč je tak obtížné dohledat statistiky, které tento stav dokumentují? Co to před sebou vlastně tajíme?

Viz též: Ohromující statistiky války o děti

Pak možná lépe porozumíme otázce zcela zásadní, která má na svědomí tisíce rodinných tragédií. Nevíme o nich. Nejsou tak "holywoodské" jako v Ohiu: Proč se u nás věta zákona „Dítě má právo na oba rodiče“ proměnila v praxi ve skutečnost, že dítě "vybojuje" takřka automaticky matka?

Proč se tak často děje bez ohledu na to, zda  muž-otec má o dítě zájem, miluje ho a chtěl by se  na jeho výchově opravdu podílet?

Pokud jsou děti smyslem našich životů, pak feministická válka o tzv. rovnoprávnost už dávno skončila. Mír ji však nenahradil. Jen častá bezmoc a zoufalství "druhé poloviny lidstva", kterou se potichu ale jistě nalévají nebezpečné "hrozny hněvu".

pp




Tagy článku

Doporučujeme

Postní naděje: Skutečnost nebo klam? Už i vědci souhlasí, že všechno vzniklo z ničeho. Víra v Něj je cesta zdravého rozumu. Stovky proroctví a stovky vzkříšení. Ateismus je rovněž víra - bez Víry. On žije a je přítomen mezi námi!

Postní naděje: Skutečnost nebo klam? Už i vědci souhlasí, že všechno vzniklo z ničeho....

Velké zatmění v USA: Přesně za měsíc to začne. Znamení biblických rozměrů? Vzkaz z Ninive pro celý Západ? Kříž nad Amerikou. Ze země vylezou miliardová mračna cikád. Varování? Příležitost? Jednou za 32 000 000 let. Porozumíme?

Velké zatmění v USA: Přesně za měsíc to začne. Znamení biblických rozměrů? Vzkaz z Ninive...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky