Popisek: Šohajcko
|
Autor: Michal Dvouletý
V záplavě špatných zpráv jedna dobrá: Byl jsem u toho, když vzniklo Šohajcko!
Michal Dvouletý „Jsme Šohaji, mluvíme šohajcky a žijeme v Šohajcku,“ řekl zničehonic můj pětiletý syn.
Ač zvyklý na jeho mnohé řečnické kousky, chvilku jsem lapal po dechu a dlouho přemýšlel, kde na to přišel. Až později mi došlo, jakou hloubku měla v sobě ta dětská průpovídka a na jak vzácném místě a v jak vzácné době žijeme…
Modrožlutý svět
V tomto šedivém, nebo chcete-li modrožlutém světě, v blátě každodenních průšvihů, skandálů a mediálních kauz to byl opravdu silný impuls pozitivní energie, kterou vykouzlila nezatížená dětská mysl. Jako vždy: V dětech vyrůstají lidé, kteří se budou na svět dívat zase úplně jinak než generace mých vrstevníků, rodičů, prarodičů i mladších sourozenců.
Uvědomit si svou identitu, individuální svobodu i odlišnost postavenou na tradicích a zděděných kulturních kořenech.
Mají velkou šanci se odlepit od masového proudu papouškování mediálního hluku. Poctivě nalézt především svou vlastní identitu, svoji individuální svobodu. To nelze bez vědomí domova v malém i velkém. Pojem vlasti, má-li být pravdivý, je zakotven v lokální příslušnosti, v místní odlišnosti postavené na tradicích, na kulturních kořenech přirozeně zděděných po rodičích, prarodičích i prarodičích jejich prarodičů. To je vlast v nás.
Lze jen spekulovat, kde se v pětiletém dítěti bere to, že svoje „kořeny“ vnímá. Možná jsou to geny, možná výchova, možná něco mezi nebem a zemí, možná je to vzduchem, který v srdci Slovácka dýcháme.
Je co nasávat (a nejen víno)
Možná šlo jen o reflexi, nepromyšlenou průpovídku, při kterém můj syn spojil to, co ze všech stran nasává. Ať už doma, ve školce, ve folklorním souboru, při hodině houslí, při výletech na historií protkaná místa nebo na nejrůznější národopisné slavnosti, případně díky občasné účasti na stále udržovaných lidových obyčejích v malých vesnicích při hranicích se Slovenskem.
Pochopí to ten, kdo si alespoň jednou v životě opravdu niterně prožil to vnitřní kouzlo, které nám zanechaly po staletí udržované vesnické lidové obřady, písničky i gastronomie.
Je co nasávat. Kdo někdy alespoň trochu přivoněl k bohatství skutečně živých tradic jihovýchodní Moravy, moc dobře ví, o čem mluvím. A zdaleka to nejsou jenom kroje a temperamentní tance na pódiu či cimbálová muzika vyhrávající již hodně „ovíněným“ hostům ve vinném sklepě. Je to mnohem víc.
Vnímejme všemi smysly
Pochopí to ten, kdo si alespoň jednou v životě opravdu niterně prožil to vnitřní kouzlo, které nám zanechaly po staletí udržované vesnické lidové obřady, rituály, písně i gastronomie. Ostatní budou možná jen nevěřícně ohrnovat nos a mluvit o archaickém přežitku. Všem těmto radím: Přijeďte druhý zářijový víkend do Uherského Hradiště, zavítejte do tamní Vinohradské ulice a vše, co je kolem vás, vnímejte všemi smysly. Pak si povíme …
Chci mít vlastní identitu a být na ni náležitě hrdý. I to bude generovat moji svobodu.
Co z toho všeho stihl vnímat můj syn, nedokážu odhadnout. Z něčeho však musel vytvořit krásnou legendu o Šohajcku, ve kterém žijí Šohaji a mluví se šohajcky. Dětskou legendu o hrdosti a patriotismus pro nezamýšlené jemné upozornění nás dospělých. Porozuměl jsem.
Nepotřebuji Evropskou unii, aby mi diktovala, nepotřebuji Evropskou unii, aby mi poskytovala dotace, kterou si z druhé strany zaplatím a ještě třikrát přeplatím, potřebuji mít domov, ve kterém budu vnímat odkaz svých rodičů i rodičů jejich rodičů.
Budu myšlenku Šohajcka podporovat. Nemyslím tím státotvornou iniciativu k odtržení Šohajcka od České republiky. Myslím tím ještě nedávno tak samozřejmou věc, která se stále více vytrácí: Vědomí místní příslušnosti, hrdosti na region, ve kterém žiji, na tradice, které jsme dostali do dočasné správy, abychom je obohacené, nikoliv pokřivené, předali opět našim dětem.
Jsem patriot a vím proč
Poté, co můj syn „vyhlásil“ Šohajcko, vím ještě lépe než předtím: Nepotřebuji Evropskou unii, aby mi diktovala, jak velkou roličku záchodového papíru mám mít na veřejných toaletách. Nepotřebuji Evropskou unii, aby mi poskytovala rádoby dotace, kterou si z druhé strany sami zaplatíme a ještě třikrát přeplatíme. Nepotřebuji tisíce nesmyslných zákonů vymyšlených u bruselských stolů. Potřebuji domov, na který budu hrdý.
Který mi umožní být patriot a vědět proč. Postava příběhu dětské průpovídky. Legendární Šohaj, který se nebude bát mluvit šohajcky a hlásit se k Šohajcku. K té legendě o tradici a budoucnosti. O našich synech.
Tagy článku