Popisek: Česká pravedlnost
|
Autor: Žertovná koláž Ondřej Höppner
Homosexuálové a jeden odborový předák pod gilotinou politické korektnosti
Petr Hájek Případ »Dušek a homosexuálové« má několik úrovní. Mediální lavina, kterou na sebe odborový předák strhl, se převážně týká otázky, zda se vůbec smí ve veřejném prostoru vyslovit, že některé osoby, zastávající významné funkce ve státní správě, respektive ve vládě, jsou sexuálně deviantní.
Politicky korektní je přece opak. Tváříme se, že homosexualita je normální. Pojem normální je však od slova norma. Normu definuje většinové chování. Homosexuálů jsou ona pověstná čtyři procenta. Normální tedy není, jen se o tom nesmí mluvit. Musí se »pokrokově« lhát. To je podstata politické korektnosti a v tomto smyslu je pan Dušek obětí běsnícího mediálního molocha, jenž sám sebe pokládá za normotvůrce.
Homosexuálů jsou ona pověstná čtyři procenta. Normální tedy není, jen se o tom nesmí mluvit. Musí se »pokrokově« lhát. To je podstata politické korektnosti
Jinou věcí, a podle mne jedinou podstatnou, však je, zda má pan Dušek ve svých tvrzeních pravdu. Zda opravdu homosexuální úředníci prosazují na vlivné posty stejně sexuálně orientované druhy. Je-li pro ně homosexualita »kvalifikačním předpokladem«.
Pokrytecká volba
To neumím posoudit, ale kdyby se to potvrdilo, teprve pak by to bylo vážné. Fakticky, protože mediálně by i to bylo jistě v pořádku. Vždyť by šlo vlastně o druh »pozitivní diskriminace«, další nedotknutelnou pravdu světa politické korektnosti. Asi jako kdybychom za slovo homosexuál dosadili (v Americe) černoch nebo (třeba v Česku) cikán.
Já však toto pokrytectví nesdílím. Odmítám, že by barva pleti, pohlaví, náboženské vyznání nebo sexuální orientace měly mít přednost před individuálními schopnostmi a předpoklady pro nějaké zaměstnání či funkce. Zvlášť pokud (mnozí) homosexuálové trvají na tom, že jsou determinováni osudem, nikoli volbou.
»Zrovnoprávnění« homosexuálů (sňatky, adopce dětí a podobně) je krokem, který staví na hlavu jak smysl klasické rodiny, tak její státem garantovanou ochranu.
Přiznám se, že mi pan Dušek není právě dvakrát sympatický. Avšak způsob, jakým po něm vystartovala média (a médií se obávající vzorně politicky korektní politici), pokládám za další exemplární příklad pokrytecké mediální reality. A budu se do krve bít, řečeno s klasikem, aby všichni Duškové mohli svobodně vyjadřovat své názory a nebyli za to postihováni (jako se stalo).
Ničivá neomalenost
Opakuji - jinou věcí je, zda svá tvrzení umí Jaromír Dušek obhájit, nebo jde pouze o nactiutrhačný výrok. Důkazní břemeno musí nést on.
V každém případě je dobře, že svou »neomaleností« alespoň na okamžik pootevřel dveře normálního světa. Homosexualita patří totiž k »posvátným« pilířům implicitního politického hnutí, pokoušejícího se destruovat základní principy a hodnoty, na nichž dosud společnost spočívala. »Zrovnoprávnění« homosexuálů (sňatky, adopce dětí a podobně) je krokem, který staví na hlavu jak smysl klasické rodiny, tak její státem garantovanou ochranu.
V tomto smyslu jde o věc nebezpečnou. Přinejmenším stejně ničivou, jako kdyby byl někdo za svou nenormální sexuální orientaci - a veřejné přihlášení se k ní - postihován. A pokud ještě k tomu vytváříme prostředí, v němž každý než ten »jediný správný« názor a pohled je označen za protispolečenský, za »fobní« (xeno, homo a tak dále), jsme zpátky tam, odkud jsme před dvaceti lety vyšli.
Měl pan Dušek právo veřejně promluvit, jak promluvil? Určitě ano. Podstatu svého tvrzení musí dokázat, jinak jde o pomluvu. Kam jsme se však dostali, že otázku zda ano, nebo ne musíme vůbec zkoumat?
Tagy článku