V naší “moderní” době míváme sklony myslet si, že všemu rozumíme, a že takzvané “zázraky” jsou prostě jen dosud nevysvětlená hříčka přírody (například její dosud málo prozkoumané “energetické” stránky) - případně že nás Bůh nějakým zvláštním způsobem opustil a co bylo možné v biblických časech, dnes už možné není.
Vstal by dnes Lazar?
Ať už věříme, nebo nevěříme v Ježíše Krista a to, že vzkřísil Lazara, který tou dobou již třetí den ležel v hrobě, občas máme sklony si myslet, že dnes už “to funguje” jinak. Opak je ale pravdou. Funguje to pořád stejně. Jen my jsme “pozapomněli”.
Připomíná nám “to” však velké množství svědectví o zázracích - a nikde nejsou průkaznější, než právě v okamžicích na předělu života a smrti. Nikoli přesto, ale právě proto, že má moderní medicína tyto krizové chvíle tak dobře prozkoumané, máme o nich svědectví mnohem důkladnější a jistější (a jistěji nevysvětlitelná jinými příčinami, než “staromódní” přímou intervencí Boží) než mnohá jiná.
Samozřejmě, že nepopiratelná “technická” převaha moderní medicíny mnohé vede současně ke skutečně trestuhodné pýše: pokud nás ovládne, máme sklony si myslet, že víme a můžeme určit, kdy lidský život začíná a především končí, ba že to dokonce můžeme o své vůli určovat (například eutanázií).
Čtěte ZDE: Tajemná eucharistie: Stovky zázraků napříč dějinami. Vědecky doložená realita Božího Těla a Krve. Minulost a současnost křesťanských svátků. Krev v ulicích i na stropě chrámu. Kristus je stále s námi
Když mrtvá, tak mrtvá
Dobrým příkladem tohoto fatálního (a jak mnozí věříme, hříšného) “zakopnutí” je tři roky starý editorial stránky mercurynews.com, píšící o případu devítileté dívenky Jahi McMath. Tu po strašidelně zpackané operaci mandlí, při níž se cosi “pokazilo”, lékaři prohlásili za osobu v “mozkové smrti” a tudíž prakticky mrtvou, ačkoli přístroje uchovávaly její základní životní funkce netknuté.
Editorial o ní psal, že je samozřejmě její případ příšerný, zvláště také proto, že se odehrál přímo před Vánoci, v době, která je pro mnohé obdobím čekání na naději, leč “nezávislý expert” ji prohlásil za mozkově mrtvou, a tudíž je prostě mrtvá!
“Lidé se probouzejí z kómatu, vzácněji z perzistentního vegetativního stavu. Někdy se tak stane i poté, co jejich milovaní ztratili veškerou naději - a pak to může vypadat jako zázrak. Ale z mozkové smrti se lidé nezotaví. Nikdy,” konstatuje článek, který dále dodává, že se to sice může zdát kruté, ale doufající matka by měla pěkně sklapnout podpatky, nechat dcerku zemřít a uvolnit tak místo na jednotce intenzívní péče těm, kteří ji “skutečně potřebují”.
Rozumný a střízlivý přístup? Autor či autoři dotyčného editorialu evidentně neslyšeli o řadě případů, kdy se lidé z mozkové smrti zotavili a dnes vedou normální životy. Nebo je záměrně ignorují. Všechny zdokumentované případy totiž mají jedno společné: stalo se tak - naprostým zázrakem. A obvykle také za přispění jednoznačně vyjádřené křesťanské modlitby.
Zázraky se stále dějí
Nejde jen o čínské miminko, které nedávno vzbudilo světovou seznaci poté, co se “vzbudilo” po 15 hodinách v mrazáku márnice, kde bylo evidentně bez pulzu i známek života. Zřízenci, kteří jej přišli ráno připravit ke kremaci, ho ke svému zděšení našli naživu a plačící. Případů je více - a jsou snad ještě spektakulárnější.
Společné mají tři věci. Za prvé: stav, kteří lékaři považují za prakticky beznadějný, se náhle a podle závěrů lékařské vědy naprosto nesmyslně, začne lepšit. Za druhé: zlepšení následuje bezprostředně po vroucné a nehledané modlitbě blízkých. Za třetí: stav se zlepší natolik, že nemocný (mrtvý), který by toho po různou dobu trvajícím “výletu” do mozkové smrti již neměl být schopen, se velmi rychle zotaví a nadále vede docela normální život. Tedy - nenormální jen v jedné věci: “něco” se s ním stane.
Tak třeba Zack Dunlap. V roce 2008 se tento americký mladík vyboural po neopatrné jízdě na čtyřkolce tak, že mu lékaři dávali mizivou šanci na přežití. Zlomil si klíční kost, zpřelámal lebku na kousky a stav jeho mozku byl lékaři popsán jako “absolutně katastrofický” (laik by asi použil srovnání s kaší). Kromě toho neměl žádný přítok krve do mozku ani mozkového kmene a lékaři tedy rozhodli, že splňuje medicínské i právní předpoklady pro to, aby byl prohlášen za mrtvého. Jeho rodina se rozhodla odpojit ho od přístrojů. Lékaři se připravovali na to, že mu odeberou orgány pro darování. Příbuzní se přišli rozloučit.
Babiččina modlitba
Jeho babička Naomi se šla k vnukovi pomodlit. Později vyprávěla, že Boha prosila “prostě o zázrak. Kluk byl moc mladý, aby si ho Bůh vzal. Nebyl jeho čas.” Dunlapova sestřenice s příhodným jménem Christie Coffin (rakev), která je zdravotní sestrou, vzpomíná: “Seděla jsem u něj a prostě jsem mu řekla: Zacku, jestli tam někde jsi, popros Boha o pomoc. Asi o deset minut později jsem začala mít takový divný pocit v kostech a říkám si: ten nechce odejít."
Zackův bratranec, pro změnu zdravotní bratr, měl pocit, že se něco děje na monitoru životních funkcí - vytáhl tedy kapesní nůž a řízl Zacka do nohy. Ten ucukl, což by člověk v mozkové smrti udělat neměl. Ale lékař to označil za reflex. Jenže bratranec se nevzdával: když Zackovi vrazil nehet pod nehet, dočkal se odpovědi, která mohla znamenat jedině mozkovou aktivitu.
Zack Dunlap se zcela zotavil a z nemocnice se vrátil. Jako dárek ho prý doma čekal kapesní nůž, který ho zachránil před “rozmontováním” na orgány. Sám říká, že si nepamatuje svoji nehodu, ale papatuje si, jak ho lékař prohlásil za mrtvého. “Hrozně jsem zuřil,” říká. Také prohlásil, že se bude nadále věnovat místo čtyřkolek rybaření - jednou mu to prý stačilo.
Čtěte ZDE: Neurochirurg z Harvardu: Existují jiné světy, kde je život mnohem krásnější. Výlet do nejtajemnějších zákoutí lidského nitra. Setkání s andělskými bytostmi. Zážitky z kómatu mění pohled na svět
Chlapec pod ledem
Podobný případ prožil i čtrnáctiletý John Smith, který se minulý rok v zimě utopil pod ledem v Lake St. Louise v americkém Missouri. Jeho dva kamarády, s nimiž se také prolomil led, lékaři zachránili: byli schopní se z vody vyškrábat a bylo jim možné poskytnout první pomoc. John ale nebyl nikde k zahlédnutí.
Nakonec ho našli a vytáhli z ledové vody - po patnácti minutách. Nedýchal a byl bez pulsu. Záchranáři ho okamžitě začali oživovat, pokračovali v tom i při převozu, ale nic se nedělo. Když se dostali do nemocnice, byl pacient mrtev již 45 minut. Ošetřující lékař dr. Kent Sutterer popsal později situaci slovy: “V takovém případě jsou vyhlídky velmi špatné a situace v zásadě beznadějná. Debatovali jsme o tom, jak dlouho pokračovat s oživováním. Byl mrtev už tři čtvrtě hodiny.”
Tu ovšem do místnosti vběhla Johnova matka a začala se u syna spontánně modlit. Vzpomíná si, že říkala: “Svatý Bože, prosím, sešli svého Svatého Ducha a zachraň mého syna. Chci svého syna zpátky. Prosím, zachraň ho.”
Téměř okažitě si jeden ze záchranářů všiml, že chlapci naskočil puls. Dr. Sutterer, kterého celý zážitek nesmírně zasáhl, napsal do lékařské zprávy později to, že “Johnovo srdce naskočilo poté, co zasáhl jako 'startovací kabel' Duch Svatý, který vyslyšel prosby jeho matky.”
Koneckonců - co jiného mohl taky říci?
Zmrtvýchvstalá Connie
Snad nejzajímavější je ale případ Connie Davisové, která měla na začátku situaci snad nejhorší ze všech tří zmíněných: prodělala plicní tromboembolii a zástavu srdce, a když ji lékaři dopravili do nemocnice, byla v klinické smrti. Nedýchala, byla bez pulsu. Lékaři, včetně plicního a srdečního specialisty, ji oživovali dvě hodiny, zkoušeli všechny dostupné léky na tlak a další vymoženosti moderní přístrojové medicíny, ale nic se nedělo. Kromě toho měla aspirační pneumonii, tedy plíce zahlcené obsahem žaludku, jejž vdechla, nefunkční ledviny, krvácení do zažívacího traktu z důvodu nedostatečného přívodu kyslíku a při oživovacích pokusech jí zlámali žebra. Nejhorší však byla mozková smrt. Po dvou hodinách se lékaři rozhodli prohlásit ji za mrtvou.
Co lékaři nedocenili ale bylo to, že byla neděle ráno. Conniina farnost přerušila normální průběh bohoslužby a vyzvala přítomné, aby se za ni modlili. Poté se farníci odebrali do nemocnice. Když mu lékaři přišli sdělit smutnou zprávu, Conniin muž Tommy se pouze zeptal, zda by se mohli u mrtvé pomodlit.
Ošetřující lékař dr. Ford popsal následující události jednoznačně: “Její rodina vešla do místnosti, a poté, co vyšli, se vrátily sestry. A ona měla puls, stoupal jí tlak a začínala spontánně dýchat.”
Pořád ovšem nic nevypadalo růžově: Connie byla stále v mozkové smrti, stále jí nefungovaly plíce ani ledviny a další orgány. Rodina a farnost pokračovala v intenzívních modlitbách. A děly se věci.
Ošetřující sestra vzpomíná: “Seděla jsem u ní, byly asi čtyři odpoledne, a respirační terapeutka, která seděla z druhé strany, najednou povídá: Joyce, 'já myslím, že na mě vyplazuje jazyk'. Já na to: 'Donno, to těžko, je v mozkové smrti'. Jenže v tom okamžiku začala Connie pokyvovat hlavou. Přišla jsem k ní a ptám se: 'Jste vzhůru?' A ona přikývla. Říkala jsem si: Tohle se nemůže stát, to je nějaký omyl. Když ji přivezli, byla studená. Už byla prostě na odchodu, tělo začínalo stydnout. Jenže to tak bylo. Byla zpět. Celá. Mohla hýbat končetinami a neměla žádné neurologické poškození.”
Od té chvíle už lékaři věděli, co dělat. Ošetřující sestra popisuje: “Ať se stalo cokoli, vyběhla jsem do čekárny, a tam bylo moře obličejů - celý Conniin kostel nacpaný v jedné místnosti. Musela jsem se prodírat k jejímu muži a pastorovi. Když jsem je našla, říkám: Musíte se všichni modlit. Krvácí a my to nemůžeme zastavit. A oni to udělali.”
Po třiceti dnech byla Connie bez jakéhokoli většího poškození organismu propuštěna do domácího ošetřování. Dnes normálně pečuje o malého synka, kvůli kterému se zřejmě také “vrátila” - dokonce s ním hrává basketbal. Spontánně si vybavuje větší část svého zážitku, včetně věcí, které by neměla vědět (popsala například, že “zvracela takovou divnou pěnu”). “Neslyšela jsem je říkat: je mrtvá, ale slyšela jsem, jak říkají ‘Tohle vypadá špatně, ona to nezvládne.’. Když jsem to slyšela, pomyslela jsem si: Tak to teda nejspíš asi umřu. Moje první myšlenka platila tomu, abych tedy umřela s Pánembohem. Tak jsem se modlila modlitbu hříšnice: Hospodin je můj pastýř’ a říkám: 'Otče, jestli mě tam u sebe vážně hodně nepotřebuješ, byla bych tu ještě ráda. Chci vychovávat svého syna.'”
Čtěte ZDE: Stigmata: Ani záhada, ani senzace. Krvavé rány jsou vzácným znamením. Přirozené vysvětlení selhává. Spojení se Stvořitelem. Obžaloba povrchnosti. Nevýslovné štěstí obdarovaných. Jak číst Boží zprávu?
Vysvětlení?
Connie si část událostí vybavuje zvnějšku svého těla, ale říká, že sama neví, zda měla “mimotělní zážitek”. “Dost jsem se třásla a něco ze mě teklo - to jsem viděla a ověřila si později s lékaři, že to tak vážně bylo, že jsem si to nevymyslela,” říká. Pamatuje si dokonce to, jak se snažila s lékaři žertovat, a když jí nadzvedávali víčka, říkala jim: Víte, já vás vidím i tak. Vybavuje si do detailů, co který lékař říkal jinému - a sami zúčastnění její slova potvrzují. Kromě toho zůstává “nevysvětlitelný” fakt jejího uzdravení:
“Neexistuje způsob, jak fyziologicky vysvětlit, jak může být někdo dvě hodiny v klinické smrti, bez přívodu krve k mozku a ledvinám, a vrátit se z tohoto stavu do normálu, kdy má nulové neurologické poškození,” říká dr. Ford.“Nikdy jsem to neviděl. Je to jednoduše zázrak.”
Sama pacientka si je docela jistá: “Snažím se od té doby říkat každému, koho potkám, aby přijali Pána, dokud ještě dýchají,” říká. “Lidé se musejí rozhodnout pro Krista, tady a teď, protože věčnost ‘někde’ strávíte - to je mi teď naprosto jasné. Může to být nebe, nebo peklo. Ale budete všechno slyšet. Budete mít pořád svoji vlastní osobnost. Takže by za to stálo chovat se správně.”
Říká se jí to “jednoduše”, řekl by někdo - jako na novodobém Lazarovi se na ní zjevila Boží sláva. Nám ostatním nezbývá, než věřit.
Jenže to je také jediný podstatný rozdíl mezi dobou Lazarovou a naší. Možná máme dnes místo balzamovacích olejů a pláten přístroje, léky a hejblátka. Ale pořád se hraje tak či onak o jediné.
Nevěříte?
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde