Mravnost dnes fanatismem: Za čistotu na smrt. Pojem hříchu se vytratil. Útok na křesťanství není novinkou. Máme naději na morální nápravu? Trestní oznámení věčný život nezajistí
Radomír Malý na příkladu svaté Marie Goretti ukazuje, co vše by se mělo podřídit hlavnímu cíli křesťanského života a jak je toto konání dnešní době již zcela cizí
Útoky liberálních médií proti Katolické církvi při každé příležitosti snad už překvapí jenom naivku. Často si k tomu vybírají též světce, kteří jsou věřícím obzvlášť sympatičtí a jejichž příklad a životní osud zasahují svědomí jako řízená střela. Právě oni jsou obzvlášť nebezpeční. V nedávných letech se západní média rozepisovala o „fanatismu“ sv. Marie Goretti, 12leté dívky, která nechtěla být po vůli násilníkovi.
Příběh je známý. Mladík Alessandro Serenelli, který spolu se starým otcem bydlel v domě Gorettiových v italském Farriere di Conca u Nettuna, se ji pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Když odmítla, začal ji bodat nožem. Nepovolila a neustále volala: „Alessandro, to je přece hřích!“ Následujícího dne v nemocnici zemřela (5. 7. 1902). Podle dnešních liberálů prý šlo o „typickou ukázku katolického antisexuálního fanatismu“, jak jsem četl v několika vlivných západních periodikách.
Leccos bylo ještě v pořádku
Ze svého úhlu pohledu mají pravdu. Tam, kde se vytratil pojem hříchu, je jakýkoliv odpor proti zlu „fanatismem“, „bigotností“ apod. Světice se prý raději měla nechat Serenellim znásilnit a potom podat trestní oznámení (resp. za nezletilou její matka). Lpění na panenské čistotě – to současný sekularizovaný svět nechápe.
Jenže vžijme se poněkud do toho jiného světa, do něhož se sv. Maria Goretti narodila. Pocházela z těch nejchudších vrstev venkovského obyvatelstva, její otec byl pachtýřem, nájemcem půdy od velkých vlastníků. Bylo to v kraji močálů, odkud komáři přenášeli zhoubné nemoci. Jedna z nich zasáhla Mariina otce, který r. 1900 zemřel. Marie se musela starat o mladší sourozence, zatímco matka pracovala na poli. Byli tak chudí, že si musela šaty k prvnímu sv. přijímání půjčit, rodina na ně neměla.
Itálie byla v té době jednotným královstvím. Církevní stát padl r. 1870 za oběť Garibaldiho vojskům, papež bl. Pius IX. se stal „vatikánským vězněm“. Vládli svobodní zednáři, proti Katolické církvi byly organizovány neustálé provokace – v divadlech a na náměstích se recitovala Carducciho báseň „Hymnus k poctě satana“ apod. Vláda podporovala zejména města a rozvoj průmyslu, venkov ale čím dál více zaostával a propadal se do bídy. Zatímco papež bl. Pius IX. kladl v Církevním státě důraz právě na zvelebení života na vsi, italští liberálové nikoliv. Vesnická hospodářství krachovala a půda se koncentrovala v rukou bohatých vlastníků, kteří často na orné půdě stavěli továrny. Zkrachovalým zemědělcům nezbývalo, než si půdu pronajmout za lichvářský peníz a dřít bídu s nouzí, což byl případ manželů Gorettiových.
Čtěte ZDE: Podivuhodná Kateřina Tangari: Věrná i svému nevěrnému muži až do smrti. Třikrát za mřížemi. Pomoc potřeboval Východ i Západ. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Co na to biskupská synoda?
Svět je proti spáse
Naštěstí katolická víra byla u prostého lidu tak silně zafixována, že si vláda nedovolila zahájit vůči Církvi tvrdé administrativní pronásledování jako ve Francii nebo později v Portugalsku. Venkov byl Církvi upřímně oddán. Děti chodily do náboženství, které se vyučovalo pravověrně, jsme v éře papežů Lva XIII. a později sv. Pia X., velkých obránců ortodoxie a bojovníků proti modernismu. Odtud sv. Marie čerpala své poznání, co je to hřích. Ačkoliv absolvovala pouze jednu třídu obecné školy (do níž kvůli povinnostem doma spíše nechodila než chodila), měla díky solidní katechezi lepší náboženské vzdělání než leckteří dnešní mladí „moderní“ katolíci, pro něž je slovo hřích neznámým pojmem. Věděla, že těžkým hříchem se ztrácí posvěcující milost, již si cenila nade vše.
Z tohoto zorného úhlu je potom její jednání naprosto normální a přirozené. Aby neztratila věčný život, raději obětovala ten pozemský. Samozřejmě by se nedopustila hříchu, kdyby pod hrozbou zavraždění Serenellimu podlehla, jenže po ztrátě panenství by pokušení k těžkému hříchu proti 6. přikázání bylo mnohem silnější. Krom toho panenství považovaly tehdejší věřící dívky za úžasný poklad, který jednou dají svému manželovi po uzavření sňatku. K tomu je Církev vedla, tak byly vychovávány. Za tyto hodnoty stálo za to obětovat tento pozemský život.
A ještě zbývá poslední otázka. Je známo, že Serenelli, jemuž světice na smrtelné posteli odpustila, se obrátil a po odpykání trestu začal nový život jako pomocník v jednom kapucínském klášteře. Obrátil by se, kdyby mu Marie podlehla? Z psychologického hlediska asi těžko. Marie snad podvědomě a z nadpřirozené inspirace vycítila, že aby zachránila duši Alessandrovu pro nebe, musí obětovat svůj vlastní život. Jinak on těžko pochopí, že „toto je hřích“, jak mu neustále připomínala. Dodejme, že mladý Serenelli měl doma pochybnou literaturu a kdykoliv světici potkával, zesměšňoval Krista a Jeho Církev. Patřil k té části mládeže, která podléhala tehdejší liberální propagandě. Teprve Mariino hrdinství, s jakým bránila své panenství, mu otevřelo oči.
Kolik bude třeba současných Marií Goretti, aby se dnešní mládež – často i ta katolická – odvrátila od života ve hříchu? Na to zná odpověď jenom Bůh. Jenže sv. Maria Goretti, světice panenské čistoty až k prolití krve, zajisté zmůže mnoho svojí přímluvou.
Proto tedy: Sv. Maria Goretti, oroduj za nás!
Zdroj.
Tagy článku