Nu, alespoň je to důkazem, že ona drobná karikatura, zveřejněná na webu Institutu Václava Klause zamířila rovnou do středu výbušného problému, byť nad tím leckdo máchne rukou. Připomenu jen, že karikatura, kterou Václav Klaus dostal od jednoho amatérského kreslíře, vyobrazuje dva homosexuální páry, jichž se děti, které tyto páry vychovávají, ptají, kdo je vlastně jejich maminkou a kdo tatínkem.
Stačilo tedy málo, a okamžitě se strhla mediální lavina, kde se bleskurychle vyrojila armáda známých bojovníků za lepší zítřky. Mezi nejudatnější v tomto šiku se zařadila i Džamila Stehlíková, bývalá ministryně pro lidská práva za Stranu zelených, která obohatila internetový server aktuálně.cz svým protestním blogem se sugestivním titulkem Pane Klausi, neubližujte alespoň dětem!
Džamila to vzala od podlahy
Paní Džamila to zkrátka vzala rovnou od podlahy a namířila svůj úder do nejcitlivějšího místa, neboť co může více kritizovaného člověka poškodit, než falešná pomluva, že záměrně škodí a vysmívá se těm nejslabším a nejmenším, tedy dětem. Kdo ubližuje dětem, ten je přeci všemi slušnými lidmi považován za morální odpad, a tak hurá do akce!
Ve skutečnosti je tomu tak, že nejenom Václav Klaus, ale jistě i sám autor této karikatury se nevysmívají ani dětem, ani homosexuálním párům, které tyto děti společně vychovávají. Pokud se vůbec někomu vysmívají, tak leda fanatickým obhájcům a falešným humanistům, snažícím se obrátit svět vzhůru nohama.
Leč myslím, si, že nejde ani tak o výsměch, jako spíše o snahu upoutat pozornost k ožehavému tématu adopcí malých dětí homosexuálními, nebo jak to originálně a nelogicky nazývá paní Stehlíková, stejnopohlavními páry. Karikatura tudíž splnila svůj osvětový účel, a navíc nyní vidíme, s jakými kartami kdo hraje.
Paní Džamila Stehlíková nás ve svém blogu ujišťuje, že pokud „stejnopohlavní páry“, tedy dvě lesbičky nebo dva gayové, vychovávají svěřené děti s nekonečnou láskou, k čemuž dle paní Džamily v naprosté většině homopárů dochází, pak z těchto dětí vyrostou harmonické a šťastné osobnosti, které jsou pro život připraveny stejně dobře, ne-li ještě lépe, než děti z klasických rodin, kde tradičně funguje matka a otec.
Pochybná studie
Pro své kategorické a suverénní tvrzení však nemá paní Džamila v ruce nic jiného, nežli planoucí nadšení, a pak také jakousi studii dvou amerických badatelek, které došly ve svých výzkumech k údajně vědeckému závěru, že lesbičky jsou přímo ideální k výchově malých dětí a že jejich výchovné výsledky jsou vzorové a hodné příkladu.
Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že bych jistě uvítal skutečně objektivní a ideově nijak nezatížené výzkumy v této oblasti, a pakliže se do nich někdo u nás pustí, budu první, kdo mu zatleská. Zatím si však musím vystačit s vlastními zkušenostmi, kdy jsem coby bývalý učitel na základní škole v pražském Karlínu celkem pět let poznával složitou dětskou duši a měl jsem také možnost dopodrobna poznat duši dvou zhruba desetiletých žáků, vychovávaných právě homosexuálními, konkrétně lesbickými páry.
Zkušenosti pedagoga
Během své kantorské dráhy jsem mimo jiné dobře pochopil, jak důležitá je u malých dětí úloha rodiny při vytváření zdárných předpokladů pro budoucí partnerský život a jak důležitá je tato úloha pro vytváření konkrétních sociálních rolí, jaké potom v pozdějších letech tyto děti budou hrát.
Ono se to ostatně někdy projevovalo již v letech školní docházky například u dětí z vyšších ročníků základní školy, kdy chlapci z neúplných rodin, v nichž dlouhodobě chyběl otec a děti vychovávala sama matka, jaksi podvědomě přebírali onu tradiční roli otce, kupříkladu tím, že ochraňovali své mladší sourozence. Svou sociální roli dříve či později budou muset hrát také děti vychovávané homosexuálními páry, a zde tedy uvedu své konkrétní zkušenosti s dvěma žáky z lesbického prostředí.
Zmatky v dětské duši
První byla devítiletá dívka, která měla průměrný prospěch a kázeňsky také byla bez větších potíží, leč šlo o žákyni zcela mimořádně uzavřenou vůči svému okolí. Prakticky nikdy se nebavila se svými spolužáky ze třídy, odmítala komunikaci i se mnou, pakliže nešlo přímo o záležitosti výuky, a tak jsem se pochopitelně snažil přijít věci na kloub. Měl jsem i obavy, jestli náhodou není doma kupříkladu terčem nějakého psychického či fyzického týrání, a tak jsem po čase všech těch marných pokusů o prolomení její až patologické uzavřenosti pozval do školy její matku.
Nu, to jsem si dal! Jakmile jsem matku upozornil, že chování její dcery je silně neobvyklé, tak se do mě pustila skoro až vulgárním stylem. Prý co je mi do toho, její dítě přeci do školy chodí čistě oblečené a prospívá, tak o co se vlastně starám. Když jsem namítnul, že podobná krajní uzavřenost má někdy svoje důvody ve velmi hrubém chování některého z rodičů, tak se do mě obula ještě víc. Otce prý její dcera žádného nemá, a ona že ji vychovává společně se svou partnerkou, a to přímo vzorově! Tím naše debata skončila, neboť matka se už se mnou nemínila dále bavit, a netrvalo to ani měsíc, když požádala o přeložení své dcery do jiné školy.
Neplatí žádná jednoduchá pravidla o všemocné lásce, a to už vůbec ne, pokud se tato domnělá láska používá jako taktická zbraň v rukou falešných humanistů.
Druhého žáka, vychovávaného lesbickým párem, kde jedna z žen byla jeho biologickou matkou, jsem poznal o tři roky později. Desetiletý Jakub se na rozdíl od oné věčně zadumané a totálně zamlklé dívky choval úplně normálně, byl mezi svými spolužáky oblíben a také v prospěchu vynikal. O tom, že jeho matka žije pod jednou střechou se svou homosexuální přítelkyní, jsem dobře věděl, neboť se tím tato matka netajila, ale bral jsem to naprosto v pohodě, jelikož nebyly sebemenší problémy.
Jednoho dne se však žáci mé třídy na školním výletě bavili o svých rodičích, a tak se také Jakuba někdo z nich zeptal, proč vlastně nikdy neviděl jeho tátu.
Chlapi jsou k ničemu
„Protože já žádnýho tátu nemám, na co bych ho taky měl, když jsou chlapi k ničemu?“ vyletělo z Jakubových úst.
„A jak jsi na to vlastně přišel, že jsou chlapi k ničemu?“ vložil jsem se pohotově do dětské debaty.
„Říkaly mi to doma máma i Klára, a tak to je!“ spustil najednou docela bojovným, byť spíše zoufale obranným tónem Jakub.
„Ale ty jsi přeci taky chlap,“ blesklo okamžitě v hlavě jednoho spolužáka. „To jako teda jsi taky k ničemu?“
„No, já jsem přeci ještě kluk a ne chlap,“ pokusil se o obranu a únik z tématu chytrý Jakub, leč bylo jasně vidět, jak hluboké příkopy a hlavně kolosální zmatky jsou ukryty v dětské duši, a co to asi způsobí v jeho budoucím osobním a rodinném životě…
Tyto dva konkrétní příklady ze své učitelské praxe jsem zde uvedl na ukázku, že neplatí žádná jednoduchá pravidla o všemocné lásce, a to už vůbec ne, pokud se tato domnělá láska používá jako taktická zbraň v rukou falešných humanistů. Diskutujme seriózně, věcně a s jistou pokorou, a to obzvláště u takových choulostivých témat, jako je právě adopce dětí homosexuálními páry a jedinci…
Tagy článku