Chestertonův životopis (Wisdom and Innocence, a Life of G. K. Chesterton) popisuje tento památný den vskutku typicky „chestertonovsky“: když dva kněží, kteří byli Chestertonovu návratu do lůna katolické Církve přítomni, přišli ráno do hostince za Chestertonem, našli ho prý, jak čte katechismus a přitom „dělá obličeje a vydává různé zvuky, jak měl ve zvyku, když četl“. Pak knihu sklapl, strčil do kapsy a vyrazil s oběma kněžími na snídani a do kostela, odprovázen manželkou Frances, která „téměř neustále plakala“.
Připomeňme ještě, že Chesterton měl k naší zemi zcela zvláštní vztah. Intelektuální elity, umělci a spisovatelé jako třeba Karel Čapek jej měli za guru – který dosvědčoval jejich světovost. Těžce pak nesli, že se od Československa odvrátil – doslova nad ním udělal kříž. Stalo se tak poté, co T.G.Masaryk zavlekl naši zemi od katolicismu k ateismu a protestantismu. Chesterton před tím dlouho a naléhavě varoval. Marně. Když pochopil, že je jeho snaha marná, obrátil svou pozornost ke katolickému Polsku. Pro české intelektuály to byla rána, která ještě více prohloubila jejich "komplex svět". Rána, která - právě tak jako onen komplex - se nezacelila dodnes.
G. K. Chesterton je dnes u nás znám převážné části veřejnosti téměř jen jako autor skvělých detektivek s otcem Braunem. Byl však i velikánem nejen světského, ale i duchovního eseje. K uctění památky tohoto velkého dne velkého muže přinášíme jeho významný, krásný, u nás málo známý esej.
Gilbert Keith Chesterton
Panna orleánská (The Maid of Orleans)
Před značnou dobou (po pravdě řečeno příliš brzy) jsem četl Voltairovu La Pucelle, které se s brutálním sarkasmem pouští do tradiční čistoty Jany z Arku. Bylo to velice špinavé a velmi zábavné. Celé roky jsem na to pak nepomyslel, přišlo mi to ale na mysl dnes ráno, protože jsem se začal probírat stránkami nové Jeanne d’Arc velkého a elegantního spisovatele Anatola France. Kniha je to napsaná s jemným pochopením a jakousi smutnou úctou, nikdy neztrácí ušlechtilý takt a zdvořilost, podobný gentlemanovi, který provádí venkovské děvče moderním davem. A protože sám jsem zuřivým obdivovatelem panny Johanky, začal jsem porovnávat obě methody a dospěl jsem k závěru, že dávám přednost té Voltairově.
Voltairova škola
Když má člověk Voltairovy školy rozmetat nějakého světce nebo náboženského hrdinu, říká, že ten a ten člověk je obyčejný blázen, nebo běžný podvodník. Když ale chce světce rozmetat někdo jako Anatole France, vysvětluje, že světec patří do takové a takové specifické malé a malicherné literární formy. Voltaire do Jany z Arku včítá lidskou přirozenost, i když jen její brutální díl. Přinejmenším to nebyla vlastní Voltairova povaha. Jenže pan France včítá do Jany z Arku povahu pana France — všechnu chladnou laskavost, všechen neusazený sentimentální hřích moderního literáta. Až překvapivě živě mi to připomnělo jinou knihu, i když jsem o tom nikde neviděl ani zmínky, totiž Renanův Vie de Jésus. Ten má stejný všeobecný záměr: když už na křesťanství neútočíte, můžete k němu být alespoň shovívavě přezíraví. Můj vlastní instinkt, nehledě na mé názory, by byl přesně opačný. Kdybych nevěřil v křesťanství, byl bych tím nejhlučnějším rouhačem v Hyde Parku. Nic nesmí být pro statečného muže příliš velké na to, aby si na troufl zaútočit, některé jsou ale příliš velké na to, aby se na ně mohl dívat svrchu.
Anatole France
Musím říct, že mi tahle historická metoda přijde mimořádně nerozumná. O historii nevím nic, ale o rozumu toho vím zrovna tolik, kolik Anatole France. A je-li něco iracionálního, tak mi iracionální přijde to, jak Renan a France zacházejí se zázračnými příběhy. Jejich metoda je prostě takováto: nadpřirozené příběhy, které mají nějaký základ vysvětlíte prostě tak, že si vymyslíte přirozené příběhy, které žádný základ nemají. Představme si, že jste postaveni před tvrzení, že Jack vyšplhal po fazolovém stonku na oblohu. Je naprosto filosofické, pokud odpovíte, že si nemyslíte, že by tam vyšplhal. Ještě filosofičtější je, podle mého názoru, odpovědět, že velmi pravděpodobně vyšplhat mohl. Renan - Franceho metoda ale znamená psát takhle: „Uvážíme-li Jackovy zděděné vlastnosti, které nepochybně získal od zelinářky a smilného kněze, snadno pochopíme, jak se v jeho mysli spojily ideje fazolového stonku a oblohy.
Jack a stonek fazole
Není navíc mnoho pochybností o tom, že se musel setkat s nějakým potulným indickým kouzelníkem, který mu řekl o tricích s mangovníkem a tom, jak se posílá k obloze. Můžeme si oba přátele představit, starého muže a mladíka, jak se společně procházejí navečer lesem, dívají se na rudé a rovné oblaky, jako onoho večera, kdy starý muž ukázal na malý fazolový stonek a řekl svému druhovi s příliš velkou představivostí, že i tenhle stonek může vyrůst do nebe. A když si uvědomíme Jackovu vskutku zcela specifickou psychologickou, když si uvědomíme, že se v něm spojovala prosaická stránka, láska k prosté zelenině s téměř bezvýznamným dychtěním po nedosažitelném, po neviditelném a po prázdnotě, nemůžeme se už divit, že právě jemu se dostalo onoho sladkého, třebaže toliko symbolického snu o stromu spojujícím zemi s nebem.“
Takhle píší Renan a France, jen to dělají lépe. Jenže takový racionalista jako jsem třeba já začne být brzy netrpělivý a má chuť se ptát: „U všech všudy, co vlastně víte o Jackových zděděných vlastnostech nebo jeho psychologii. Nevíte o Jackovi vůbec nic, až na to, že o něm někteří lidé říkají, že vylezl na fazolový stonek. Nebýt toho, nikoho by ani nenapadlo o něm mluvit. Musíte ho vykládat podle pravidel náboženství fazolového stonku, nemůžete prostě náboženství vykládat podle něj. Máme tu jakýsi příběh a buď mu můžeme nebo nemusíme věřit. Nemáme tu ale nic, z čeho bychom mohli postavit jiný příběh.“
Panna jež svrhla zlo
Lze bez přehánění říct, že právě takhle zachází pan Anatole France s Janou z Arku. Kvůli tomu, že je její zázrak pro jeho poněkud staromódní pro jeho staromódní materialismus, nedokáže ji ani její zázrak do říše pohádek k Jackovi a jeho fazolovému stonku. Pokouší se vymýšlet skutečný příběh, pro který nemůže najít skutečné důkazy. Dává dohromady vědecké vysvětlení, které postrádá jakýkoliv vědecký důkaz. Je to něco, jako kdybych já, kdo se naprosto nevyzná v botanice a chemii, řekl, že fazolový stonek vyrostl do nebe kvůli dusíku, a že do druhotných trubiček v korunce se dostal aragon. Abychom poukázali na ten nejočividnější příklad, hlavní postavou v páně Francově příběhu je osoba, která nikdy neexistovala. Veškerá Janina energie a moudrost podle všeho pocházela od jistého kněze, o němž není ani stopy, ani zmínky v žádném z nespočetných záznamů o jejím životě. Jediný základ této smyšlenky, na který dokážu přijít, je vysoce nedemokratická myšlenka, že venkovské děvče nemůže myslet svou vlastní hlavou.
Pro volnomyšlenkáře je velmi těžké zůstat demokratem. Vypadá to, že spisovatel naprosto zapomíná, co se rozumí pod morální atmosférou komunity. Tvrdit, že Jana se musela o vizi panny, která svrhne zlo, dozvědět od nějakého kněze, je něco podobného, že nějaké moderní děvče v Londýně, kterému je líto chudých, se to musela naučit od nějakého labouristického poslance. Naučila by se to tam, kde se to naučil labouristický poslanec—z celkového stavu společnosti.
Taková je ale moderní methoda, methoda uctivého skeptika. Když narazíte na život, který je pro vás zvnějšku naprosto neuvěřitelný a nesrozumitelný, předstíráte, že mu rozumíte zevnitř. Když racionalista Renan nedokázal nijak pochopit Kristovy nejveřejnější skutky, vyřešil to tak, že vymyslel důmyslný systém založený na Jeho soukromých myšlenkách. Když Anatole France na základě svého intelektuálního principu nemohl uvěřit tomu, co Jana z Arku vykonala, prohlásil se za jejího nejlepšího přítele, který naprosto přesně ví, co měla na mysli. Vůbec se mi nezdá, že by to byl zrovna racionální přístup k psaní historie a my budeme muset dřív nebo později najít nějaký nějaký spolehlivější způsob, jak zacházet s těmito duchovními fenomény, které jimiž je veškerá historie posetá tak jako nebe hvězdami.
Janin mysticismus
Jana z Arku je už tak dost krásná a nespoutaná, ale je mnohem rozumnější a příčetnější, než většina kritiků. Dokud neobjevíme Janin mysticismus nepochopíme a neobjevíme ani její zdravý rozum. Naše války končí neúspěchem, protože začínají něčím rozumným a zřejmým—třeba plánem dorazit do Vánoc do Pretorie. Její válka vedla k úspěchu — protože začala čímsi divokým a dokonalým — světci vysvobozujícími Francii. Jana dala svému idealismu správné místo a stejně tak měla na správném místě svůj realismus: my moderní lidé máme obojí popletené. Ona své cíle a city vložila do svých cílů, kam patří, svou praktičnost vložila do svého praktického počínání. V moderních imperiálních válkách je tomu naopak. Trváme na tom, že naše sny, naše cíle, musí být docela praktické. Snivé je naše praktické počínání.
Nejsme tu od toho, abychom tuto planoucí postavu vysvětlovali slovy a podle pravidel naší unavené a znesvářené kultury. Spíš se musíme pokoušet vysvětlit sami sebe v záři těchto hvězdných stálic. Ti kdo ji označovali za čerstvě z pekla přišlou čarodějnici byli mnohem rozumnější než ti, kdo ji ukazují jako hloupoučkou sentimentální děvečku, pobízenou farním knězem. Kdybych si měl vybrat mezi dvěma školami našich rozptýlených nepřátel, pak bych se dal k oněm prohnaným úředníkům, kteří její božské poslání považovali za ďábelské, spíš než k těm zaostalým strýcům a tetám, kteří je měli za nemožné.
Tagy článku