Když se 17. srpna 1887 v dolnorakouském Persenburgu narodil arcivévodovi Ottovi a jeho manželce Marii Josefě syn Karel, nikdo nepochyboval, že jej čeká kariéra podobná kariérám jiných arcivévodů Habsburského domu, kteří neměli to štěstí, aby jednou dosedli na císařský trůn. Z hlediska nástupnictví byl vyloženým outsiderem.
Jediný syn císaře Františka Josefa I. Rudolf však spáchal sebevraždu, nový následník trůnu František Ferdinand d'Este si vyvzdoroval sňatek s jemu rodem nerovnou Žofii Chotkovou, za což se musel vzdát nástupnických práv pro své potomky, další Karlův strýc, Ferdinand, sňatkem s dcerou vídeňského profesora panovnický rod rovnou opustil, Karlův otec zemřel. Bylo jasné, že po Františku Ferdinandovi bude v Podunajské monarchii vládnout on – Karel.
Mladý arcivévoda
Na formování Karlovy osobnosti měla mimořádný vliv jeho zbožná matka. Zatímco její choť zvaný „Schöne Otto – Krásný Otto“ byl ztělesněním bohémského života, ona vedla život praktikující katoličky myslící to se svou vírou opravdu vážně. Jako důkaz může sloužit fakt, že za 1. svět. války změnila svůj vídeňský palác v lazaret. K zodpovědnosti před Stvořitelem vedla i své dva syny, Karla a Maxmiliána Evžena. Byla úspěšná, její starší syn byl vyzvednut až na oltář.
Mladému arcivévodovi byla poskytnuta studia na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, musel absolvovat nutný vojenský postup a s ním související vojenský výcvik a působení v několika posádkách (např. v Brandýse nad Labem).
Roku 1909 se ve Františkových Lázních seznamuje se svou životní láskou – Zitou z rodu Bourbon-Parma. Když si o dva roky později – 21. října – slíbili před Bohem věrnost a lásku, bylo tak zpečetěno jedno z nejčistších a zároveň nejtragičtějších manželství v historii panovnických rodů. Za 13 měsíců se jim narodil syn Otto (20. listopadu), jenž se měl jednou stát nástupcem svého otce na trůnu.
Sarajevské výstřely odstartovaly 1. světovou válku. Karel, nyní již nový následník trůnu, nebyl svým prastrýcem pozván k jednání ohledně vyhlášení války. František Josef mu tak chtěl v budoucnu ulehčit mírová vyjednávání jakožto císaři, který se na vypuknutí války nepodílel.
Řešit neřešitelné
„Bůh žehnej Vašemu Veličenstvu,“ uslyšel Karel poprvé ráno 22. listopadu 1916, když vycházel z komnat zemřelého prastrýce, u jehož smrtelného lože prodleli se Zitou celou noc v modlitbách. V 29 letech převzal vládu nad rozsáhlým mnohonárodnostním územím, zmítaným hrůzami válek a vnitřními nepokoji. Byl postaven do neřešitelné situace – měl udržet neudržitelné, zachránit něco, co už před vypuknutím vojny bylo na tajných setkáních evropských zednářů, vedoucích k tomuto účelu úspěšnou zákulisní politiku, odsouzeno k rozbití. A on, jakožto hlava poslední evropské katolické monarchie, měl přinést na oltář tu největší oběť.
Okamžitě začal usilovat o příměří, sám během prvních dvou válečných let navštívil frontu (jako jediný panovník té doby). Věděl tak dobře, jak takové válečné běsnění vypadá. Jako první na světě zřídil ministerstvo zdraví, vyhladovělé a zimou promrzlé Vídni dal k dispozici všechny koně z císařských stájí – i ty nejušlechtilejší krve, vyhlásil amnestii, o níž Masaryk prohlásil, že další podobný krok by znamenal konec jejich snahám o destrukci monarchie.
Prostřednictvím svých švagrů vedl tajná jednání s Francouzi o separátní mír, byl ochoten svému německému spojenci obětovat velkou část území vlastní říše jako náhradu za území, jež po něm požadovala Francie. Jednání však ztroskotala na problematických smlouvách Dohody uzavřených s Itálií a na lobbování představitelů zednářských lóží ze zemí patřících Rakousku-Uhersku i mimo ně, jejichž cílem bylo rozbít poslední evropskou katolickou monarchii. Ještě v dubnu r. 1917 psal německému císaři Vilému II. dopis-vizi, jímž jej nabádal k uzavření míru jako záchrany před „ničivým hnutím“, které se na Evropu chystá dopadnout.
Neúspěšně. Protože od druhé půlky války bylo rakousko-uherské velení podřízeno tomu německému, nemohl zastavit použití bojového plynu, což je mu často neprávem vytýkáno. Měl v plánu vytvoření federace, kde by si všechny národy říše byly rovny, prakticky všemi svými kroky ze své vůle a nikoli pod nátlakem vycházel vstříc všem dávným požadavkům příslušníků menších národů. Jenže byl na to sám. Doslova celý svět byl proti němu.
Vyhnanec
Rokem 1918 končí nejen válka, ale i existence říše trvající sedm staletí. Nová republikánská vláda zrušila Habsburkům všechna panovnická práva, sebrala jim veškerý majetek a ty, co se nezřekli příslušnosti k rodu, vyhostila bez jakýchkoli náhrad ze země. Karlovi pak byla na nátlak mocností nabídnuta nástupnickými státy apanáž 184 mil. šv. franků výměnou za jeho abdikaci, ten ale prohlásil, že jeho koruna není na prodej a že příslušník rodu vládnoucího z Boží vůle 700 let neodchází jako nějaký latinskoamerický prezident.
Zednářům, kteří mu znovuzískání koruny rovněž přislíbili, odpověděl, že korunu získal od Boha, nemůže ji tedy nazpět získat od ďábla. Se 7 000 franků veškerého majetku, jež mu zbyly, se svým dvorem a nyní již sedmi dětmi byl vyhoštěn ze země. Krátkou dobu žil ve Švýcarsku, odkud dvakrát vyrazil do Budapešti, aby se pokusil znovu usednout na uherský trůn. (Roku 1916 byl korunován na uherského krále.) Po Horthyho zradě však byl nucen svých snah zanechat – nechtěl získat trůn za cenu občanské války.
Byl listopad roku 1921. Jako všem nepohodlný byl internován na portugalskou Madeiru. Katastrofální finanční situace ho donutila přesídlit do jedné vysoko položené vily, kterou mu poskytl jeden místní šlechtic. Dětem povolili ti, co o jeho osudu rozhodovali, dojet za svými rodiči až později. Císař zde, ve vlhkém a mrazivém podnebí, onemocněl tehdy neléčitelným zápalem plic. „Jsem dobrému Bohu vděčný za to, co nám sesílá,“ prohlásil v této fázi své křížové cesty tímto slzavým údolím. Měsíc trávil ve čtyřicetistupňových horečkách v posteli domu, kde se netopilo, protože na pořádné dřevo nebyly finance.
Nedával najevo své potřeby – nechtěl zbytečně zatěžovat služebnictvo. Ve strachu, aby nenakazil děti, zakázal je k sobě pouštět. Když si pak nechal 27. března 1922 zavolat nejstaršího Otta, odůvodnil to slovy: „Aby viděl, jak umírá císař a katolík!“ Celý čas dlela u jeho lože manželka Zita, několik nocí prakticky beze spánku. Pootevřenými dveřmi sledoval císař mši svatou slouženou ve vedlejším pokoji a adoroval před postelí vystavenou Nejsvětější Svátost. „Je přece dobré, že existuje důvěra v Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Jinak by to bylo všechno nesnesitelné. Jen nereptat. Snažím se poznávat Boží vůli a co nejdokonaleji ji plnit!“
Konec a nový začátek
31. března dostoupila agónie svého vrcholu. Chvíle blouznění střídaly věty nejhlubších možných modliteb: „Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly!!!“ „Milý Spasiteli, chraň naše děti Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka… Jak je to dál?“ Císařovna mu pomohla: „Rudolfa.“ „Rudolfa, Lotti a to zcela maličké, zcela maličké. Chraň je na těle, na duši, dej jim raději zemřít, než aby se dopustily smrtelného hříchu! Amen!“ Poslední, co zašeptal své Zitě, bylo: „Miluji tě nekonečně!“
Pak už vzýval příchod Spasitele a s velikou touhou přijal Jeho Tělo. Na tváři se mu objevil výraz z jiného světa, který už nezmizel. Po Zdrávasu upnul zrak k Nejsvětější Svátosti, jíž mu páter Zsambóki držel před očima. „Hleďte, zde je Spasitel!“ Císařovna předříkávala modlitby umírajících a Karel je s námahou opakoval. U lůžka pro slzy neviděl malý Otto, ale to už Karel, z Boží vůle císař rakouský, apoštolský král uherský, král český, dalmatský, chorvatský… nevnímal. Přecházel pozvolna na druhý břeh. Císařovna Zita mu podala k políbení kříž. On však k tomu už neměl sílu. Hlesl jen: „Ježíš!“ O něco později hlesl: „Už nemohu.“ A pak už jen opakoval: „Přijď, můj Ježíši! Ježíši…“ Se Spasitelovým Jménem na rtech vydechl naposledy 1. dubna roku 1922, bylo 12 hodin 23 minut.
3. října 2004 prohlásil Jan Pavel II. císaře Karla blahoslaveným. Dnem jeho liturgické památky je 21. říjen, tedy den jeho svatby se Zitou, jejíž beatifikační proces byl zahájen před pár lety. Pokud by byl doveden do konce, byli by tito manželé prvním panovnickým párem postaveným na oltář od dob císaře Svaté říše římské sv. Jindřicha a jeho choti sv. Kunhuty, kteří žili v 11. století.
Prosme tedy Pána o brzké blahořečení Boží služebnice císařovny Zity. A obracejme se s prosbou o přímluvu na jejího muže, blahoslaveného Karla Rakouského, který svou smrt obětoval za své národy.
Zdroj.
Tagy článku