Republice je 100 let: Pravda a láska již dávno zvítězily? Just imagine. Další výročí za dveřmi, jedenácté číslo dokonce již klepe. Kam půjdete rozsvěcet svíčky? Vstříc dušičkové věčnosti
Michal Semín vzpomíná několik více než symbolických milníků naší sametové historie, nestačí se divit, jak ten čas letí a upozorňuje, že v listopadu opět k čemusi dojde
Usedl jsem na lavici policejního antonu. Z jedné strany seděla asi tak stejně stará (mladá) slečna s roztrženým tričkem, z druhé starší pán o jednu botu chudší. Nejpodivněji, co do vzezření, jsem se však určitě vyjímal já. Na sobě fungl nový oblek, nad levou kapsou saka svatební snítka. Žádné krycí manévry, abych předstíral, že jsem se na té demonstraci 28. října 1989 ocitl omylem. Můj bratranec Štěpán, kterému jsem před zhruba dvěma hodinami svědčil na svatbě, prošel bez újmy Václavským náměstím až „ke koni“, odkud pokračoval na svatební hostinu. Stejně jako jeho žena Zuzana a ostatní svatebčané. Já „zvolil“ směr Beroun, kde proběhl první výslech, po němž jsem zamířil na Ruzyň.
„Semín, hlaste se!“, zařvala dozorkyně, když jsme vcházeli do vězeňské chodby. „Miku!“, ozvalo se vteřinu na to z nejbližší cely. Až po propuštění jsem zjistil, že to byla Eva Vorlíčková. Dobrá to žena, co si pak pětadvacet let po převratu zopakovala podobné pocity nespravedlnosti, když stála před soudem v absurdním přelíčení jménem Opencard.
...
„Až se k nám právo vrátí“ zpívají asi dvě stovky studentů a jejich známých pod okny místnosti, v němž probíhalo kárné řízení. Založením nezávislé studentské organizace jsem se dopustil vážného provinění proti fakultnímu řádu a socialistickému zřízení, povídá proděkan Beneš, pozdější popřevratový děkan. Člověk, který mne pár týdnů poté pozval na kafe, aby se mi před očekávanými čistkami na fakultě trapně podbízel řečmi o tom, jak jako malý chlapec ministroval a jak byl prý k mému vyloučení ze školy proti své vůli donucen.
...
Nemusela to být jen „tuctová“ osmačtyřicítka, kterou jsem na sklonku října strávil v base. Zjistil jsem to až o měsíc později, když jsem si pročítal korespondenci sesazeného děkana pedagogické fakulty Sýkory s předsedou MV KSČ Miroslavem Štěpánem. Navrhovaná sazba zněla 5 let.
...
Havel na Hrad! skandoval jsem spolu s ostatními. A tak se i stalo. Komunističtí poslanci pochopili, že pravda s láskou musí konečně zvítězit. A když o pár let později už nebyli po ruce komunisti, našel se soudce, který také pochopil, že „nejsme jako oni“. Stačilo na pár hodin zavřít jednoho poslance a pravda s láskou mohly na Hradě nerušeně vládnout dál.
...
„Slyšel jsi to?“, volal mi vzrušeně kamarád. Havel v OSN navrhl zrušení suverénních států a vytvoření světového parlamentu s globální daní. Aha, pochopil jsem. Internacionála trvá dál, jen Lenina střídá Lennon. Just imagine…
Článek ZDE: Halloween: odporný americký import? Nechte nám náš klid na dušičky. Podzimní procházka se vzpomínkou na zemřelé. Duchovní úpadek a popkultura. Leccos je trochu jinak
„Udělám vše pro to, aby za takové názory, jaké šíříte, byl trest odnětí svobody“, řekl mi krátce před televizní debatou herec a LGBT aktivista Jiří Hromada. Jako zaměstnanec Topolánkova vládního úřadu pro lidská práva usilovně pracoval na tom, aby mne o má práva obral. Asi také není jako oni. Je jeden z nich. A bude jich přibývat.
...
Na tom koncertu nevystoupím, protože ho pořádá Semín, prohlásil před časem jeden vypečený houslista. Že žádný koncert nepořádám, je v tuto chvíli vedlejší. To jen zase někdo pochopil, že k dobrému kádrovému profilu je zapotřebí dát tu a tam demonstrativně najevo, že odkaz Velké Listopadové je pořád živý.
...
Stejně se na tu Národní zase vydám. Zavzpomínám, poklábosím tu s pár přáteli a budu se těšit z toho, že se ze zatáčky nevyřítí nějaký anton. Zatím. Svíčky tu už ale pár let nezapaluji. Chodím je rozžínat jinam. V den svátku věrných zemřelých, jak praví kalendář, i v jiné listopadové dny, svěřuji duše zesnulých do Božího milosrdenství. S vědomím, že Pravda a Láska již dávno zvítězily a že každý pokus o jejich zneužití bude dříve či později odhalen.
...
Přivezli nám říjnové MY. Je to možné, pomyslím si, že už je na světě desáté číslo? Ten čas tak nějak divně letí…
Vstříc věčnosti. Dušičkové.
Článek vyšel v říjnovém čísle měsíčníku MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Protože se obtížně shání v trafikách a spol., je nejlepší si jej s nižší cenou předplatit zde.
Tagy článku