Dar je ušlechtilý čin. Obdarovat jen tak, beze vší příčiny někoho potřebného patřilo v křesťanské tradici, na níž naše civilizace stojí (či ještě velmi nedávno pevně stála), vždy mezi základní znaky soucitu, slitování a solidarity.
Obdarování se však, jako tolik jiných krásných věcí z minulosti, dnes poněkud vymklo z kloubů. Dárek „jen tak“ se téměř nenosí, nebo je výjimkou potvrzující pravidlo. Vánoce se toho staly dokonalým příkladem. Původ dárků o svátcích narození Páně mnozí již ani nevnímají. Dárky, které přinesli chudému Ježíškovi stejně chudí pastevci, se staly pouhou záminkou k masívním výprodejům všeho možného i nemožného, potřebného i nepotřebného. A hluboký smysl dárku se v tom „veletrhu marnosti“ již zcela ztrácí.
Hnáni barnumskou reklamou, nakupují lidé bezhlavě, co jim padne pod ruku. Relativní blahobyt a všemožné obchodní triky jako (domnělé) slevy je bičují do ještě vyšších obrátek utrácení. Někteří se dokonce zadlužují, což smysl Vánoc staví už zcela na hlavu. Peníze, peníze, peníze, stres, stres, stres.
Letošní čísla obchodníků ještě nejsou známa. Ale vloni jsme v průměru (!) utráceli za Vánoce něco kolem deseti tisíc korun, což bylo opět o dvacet procent více než rok předtím! A víme, co je statistický průměr. Protože je stále spousta lidí, kteří si takovou marnotratnost nemohou dovolit, znamená to, že převážná většina těch ostatních vydala za dárky a nákupy hromad jídla desetitisíce. Z těch příjmově méně šťastných sáhlo pak celých 13% po půjčkách, aby sebe či své děti nevystavili „sociální deprivaci“. Kolik z nich po pár měsících navštívil exekutor, statistika už nesleduje.
Jistě, neplatí to o všech a o každém. Jsou také lidé (jeden z průzkumů uvádí dvě procenta), kteří se rozhodli utratit na Vánoce více například za dobročinnost než za dárky. Dvě procenta to jistě není vůbec málo, přesto jde o drtivou menšinu.
Většina sdílí vsugerovaný pocit, že si nemůže dovolit z absurdního koloběhu smysl postrádajících „vánočních veletrhů“ vystoupit. Ať už z obav, že jejich děti by bez patřičné „dárkové legitimace“ byly ve škole beznadějně sociálně handicapované, nebo že by tím urazili svou rodinu či blízké. Mnozí si zase (mylně) myslí, že jednorázovými velkolepými dary nahradí nedostatek pozornosti, který z různých důvodů svým dětem a blízkým během roku nevěnovali. Jenže Vánoce to obvykle nedoženou, nebo jen nakrátko.
Nic tak nového
Nebuďme však k naší době zase přespříliš kritičtí. Spíše se dnes stává masovým jevem, co v dobách předchozích – zvláště pak ve dvacátém století – již docela viditelně klíčilo.
„Sliby, spropitné a dárky podkopávají poctivost,” myslel si v 15. století Michelangelo Buonarroti italský sochař, malíř, architekt a básník. „Je-li pravda, že malé dárky udržují přátelství, pak je neméně pravdou, že velké dárky také lásce neuškodí,“ oponuje mu po půl tisíciletí Zsa Zsa Gabor, maďarsko-americká celebrita, slavná herečka první poloviny dvacátého století.
Mimochodem, v té době se i „Vánoce na dluh“ stávaly poměrně známou komoditou. Reklamy v časopisech nabízely třeba psací stroje, které mohly být zaplaceny „v nepatrných splátkách”…
Vánoční dárky byly pochopitelně před staletími typickou součástí Vánoc. Pozoruhodné ovšem je, že kromě dětí směřovaly také k vrchnosti nebo politickým či obchodním spojencům či partnerům. Šlo tedy o jistou formou daně či obchodu.
Dary upomínající děti na vtělení Krista Pána z Marie Panny v betlémských jesličkách, byly především symbolické: jablka, oříšky a perníčky měly vyjadřovat slast, šťavnatost a sílu mládí, ale také moudrost a zralost (ořechy). Šperky, zvláště ty s perlami, jimiž se obdarovávaly dívky z movitějších poměrů, zase měly symbolizovat jejich čistotu a nevinnost.
Zato dary „politicko-obchodní” byly podobné těm dnešním. Například česká města posílala v 17. století rakouské císařovně k Vánocům deset koroptví a šedesát kvíčal. Vánoční dárky státním úředníkům nazývali Češi a Moravané za oněch dob „halafance“. Byly to v podstatě vánoční úplatky vlivným úředníkům. Dokonce byl na podobné dary svého druhu právní nárok! Hrabě Václav Jiří Holický ze Šternberka sděluje omluvně ve své korespondenci z roku 1597 panu Jindřichu ze Švamberka, bohatému kolegovi šlechtici z hradu Zvíkov, v odpověď na několikerou urgenci o vánoční dárek: „Tu chrtici novýho líta posílám.“ Mínil tím samozřejmě, že konečně splnil slib, a posílá štěně loveckého psa.
Čtěte ZDE: Adventní otázky: Vánoce už na Dušičky? Předvánoční komerční hemžení, nebo důležitá tradice? Importovaný Santa Klaus versus Ježíšek? Pozor na puritánské „očišťovatele“!
Jde to i jinak
Nemusí to tak být. A ve skutečnosti stačí docela málo, aby z upřímného vyjádření čisté lásky v srdcích, v nichž se o Vánocích symbolicky znovu zažíhá světlo, tak jako se vrací světlo sluneční, přestal být obchod. Alespoň ten „malý“, soukromý. O těch velkých, politických či přímo korupčních zbytečně ztrácet slova.
Prvním krokem ze zdánlivě bludné krkolomné situace je především uvědomit si, že mohu. Jistě, chce to určitou odvahu a třeba také šikovnost a taktiku. Alespoň zpočátku. „Nemůžu přece…” je věta, která nás ničí. Naopak, můžeme. Začít lze třeba malými dárky menší finanční hodnoty. Případně dárek ručně vyrobit. A případně jej doprovodit psaným komentářem. Může přijít už jako příprava rodiny na „skandální“ čin: „Rozhodl(a) jsem se, že se tyhle Vánoce nezadlužím“. Nebo něco racionálně pochopitelného: „Šetřím dětem na školu (prázdniny, kroužky atd)“.
Nejstatečnější na to mohou jít přímo: Prostě svolat rodinu a vysvětlit důvody „vzpoury“. To chce ale delší přípravu opravdových Vánoc. Ale vyplatí se to. Sociální „úraz“, který by děti čekal, je rázem ten tam, když se mohou stát středem zájmu svého okolí. „U nás jsme letos měli staročeské Vánoce...“
Abychom se mohli ke skutečným Vánocům vrátit, chce to odvahu učinit krok zpět. Protože zpočátku to bude jistě pracné. Není tak snadné rozhodnout se. Pro začátek stačí třeba jen to, že rozhodně v žádném případě nepůjdu za hranici, kterou mi stanoví finanční mantinely mé rodiny.
Děti budou patrně ze začátku trošku nesvé, tlak dětského kolektivu umí být drsný, ale to je věc komunikace a nastavování hranic, které nepochybně prospěje oběma stranám. Zisk je však neuvěřitelný, vpravdě zázračný: může se nám stát, že získáme zpátky skutečné Vánoce.
„Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek,“ říká slavný romanopisec Erich Maria Remarque. Kdo tomuhle porozumí, má jen krůček k velkému vánočnímu daru.
Vyšlo v MY.
Tagy článku