Možná jste již ten příběh také slyšeli. Přijde žena do knihkupectví vybrat si vánoční pohledy, a jak se prochází nabídkou, začne si pro sebe brblat: „Samé jesličky s Ježíškem, všude jen Maria, Josef a pastýři.“ Načež nevydrží a na celý obchod vykřikne: „To je hrozné, ti křesťané nám ty Vánoce už dočista ukradli!“
Není sice příliš pravděpodobné, že se tento příběh opravdu odehrál, ale je v něm skryto mnoho skutečného. Předně, navzdory záplavě vánočních symbolů a koled v obchodních centrech a na reklamních nosičích se na něm ukazuje vytrácení povědomí, proč se Vánoce slaví. A rovněž to, jak je možné, že se v některých zemích z multikulturních důvodů od křesťanského smyslu vánočních svátků programově odhlíží. Nedivte se proto, až vám přátelé z Velké Británie pošlou vánoční přání s nápisem Season’s Greetings, neboť pohled s Merry Christmas nesehnali.
Co je obsahem vánočních svátků? Více méně všichni ještě vědí, že narození Ježíše Krista.
Duchovní kořeny vánoční štědrosti
Naplnilo se jím starozákonní proroctví o narození Spasitele, jenž vykoupí lidstvo z hříchu, do nějž je uvrhl jeho praotec Adam. A protože žádný člověk, i ten sebedokonalejší, by nemohl přinést nekonečnému Bohu dostatečné zadostiučinění, stává se Bůh člověkem, aby v této tajuplné jednotě lidství a božství přinesl oběť, jež lidem otevře cestu k věčné blaženosti.
Proto není od věci již o Vánocích rozjímat i o tom, že onen v plenkách zavinutý Ježíšek bude za 33 let trpět z lásky k nám nelítostným bičováním a potupným ukřižováním. Ostatně ani liturgie vánočního oktávu nepřebývá u jesliček příliš dlouho. Jen co dokončíme rozjímání sladkých tajemství štědrovečerní noci, přichází památka prvomučedníka svatého Štěpána, připomínka Herodova pogromu v Betlémě, pokusu o usmrcení svatého Jana či mučednické smrti svatého Tomáše Becketa.
Inu, něžné betlémské jesličky a kříž Golgoty patří nerozlučně k sobě. V tom spočívají duchovní kořeny oné vánoční štědrosti, k níž jsme i my voláni.
Čtěte ZDE: Tajemný Štědrý den, večer a noc: Stane se zázrak. Světlo prolomí tmu. Jsme obklopeni jen nejistotou a důvodnými obavami o náš svět? Mocná naděje v jesličkách a poselství z Fatimy. Radujme se, křesťané!
Úvaha Benedikta XVI.
Všimněme si však, že Boží štědrost nemá světské parametry, neboť se projevila zcela mimo zář reflektorů tohoto světa. První Vánoce v tomto slzavém údolí radostně slavili jen „chudí duchem“. Jediní, kdo té noci Spasitele vítali, byli spolu s Josefem a Marií obyčejní pastýři.
Příchod Krále králů neprovází ohňostroj ani salvy z děl, Bůh se stal člověkem bez povšimnutí lidu i jeho pozemských vládců, rodí se v chudobě, pokoře a skromnosti. Jaký kontrast oproti „svátkům hojnosti“ symbolizovaným tunami hraček a spotřebního zboží vyrobených čínskými otroky systému, v němž našly kapitalismus i komunismus své pokojné modus vivendi.
Stěžejní událost štědrovečerní noci nám poutavě přibližuje papež Benedikt XVI. následující úvahou:
„Jedinečná atmosféra, kterou se dnes Vánoce vyznačují, se rozvinula ve středověku díky svatému Františkovi z Assisi. Ten byl hluboce zamilován do Ježíše, Boha-s-námi. Jeho životopis vypráví, že svatý František, nade všechny ostatní svátky slavil Narození Dítěte Ježíše a nazýval svátkem svátků den, ve kterém se Bůh stal malým dítětem, které sálo z lidského prsu‘. František oslavu Vánoc obohatil o krásný symbol jesliček…
Díky svatému Františkovi můžeme vnímat, že o Vánocích se Bůh stal opravdu Emmanuelem, Bohem-s-námi, od něhož nás neodděluje žádná bariéra a žádná dálka. V onom Dítěti se Bůh stal každému z nás tak blízkým, tak bližním, že ho můžeme oslovovat ,Ty‘ a navazovat s ním důvěrný vztah hlubokého citu, stejně jako to děláme u novorozeného dítěte.“
Smýčení v duších
Duch prvních Vánoc by se proto měl promítnout i do našich štědrých večerů. To předpokládá, že jsme adventní čas neprožili horečnatým sháněním dárkového zboží, ale rozjímavou přípravou na přivítání Jezulátka. Stejně jako se před Vánocemi smýčí v domech a bytech, je třeba smýčit i v našich duších, aby se měl právě narozený Ježíšek kde ubytovat.
Čas kajících předvánočních týdnů je však komercionalizací Vánoc zcela anulován, což vede k tomu, že lidé pravou sváteční atmosféru ani prožít nemohou. Vždyť kolik z nás si plně uvědomuje, že Štědrý den náleží k Adventu a že Vánoce začínají teprve Božím hodem vánočním? Kolika současníkům splývají obě natolik rozdílné doby v jedinou?
Není divu, že si poté, co se o Štědrém večeru nacpou k prasknutí, rozbalí dárky a odvalí k televizi, řeknou: „Tak ty Vánoce máme konečně za sebou.“ Pro toho, kdo zná vlastní povahu Vánoc, však dny sváteční dny teprve začínají, aby v jejich duchu setrvával i v následující době, přinejmenším do Tří králů (6. leden), případně, jak bývalo dříve zvykem, až do Hromnic (2. únor).
Čtěte ZDE: Vánoce jsou překážkou pokroku: Musí odejít? Neznalost historie důkazem vědeckého poznání? Nezlomené a záhadné. Připomínka vlídného světa. Na obtíž hulvátům i informačním magnátům. Vánoce soudí moderní svět
Předobraz
Nesentimentální charakter prvních Vánoc si jistě uvědomovali i autoři církevního kalendáře pro vánoční oktáv, když si pouhý den po Božím hodu vánočním připomínáme prvomučedníka Štěpána ukamenovaného židy pro víru v Kristovo zmrtvýchvstání.
Následného 27. prosince pak slavíme svátek svatého Jana, jediného apoštola, jenž nezemřel mučednickou smrtí jen proto, že byl přirozených následků úmyslné otravy zázračně uchráněn.
Den nato se zamýšlíme nad strašlivým Herodovým pogromem v Betlémě, kde z jeho nařízení nepřežil jediný chlapec do dvou let. Předobraz i současného utrpení mnoha dětí a jejich rodičů, jež z nenávisti islámských fanatiků ke Kristu a netečnosti postkřesťanského Západu netrpí o nic méně. A také předobraz potratového „průmyslu“ a radikálního feminismu dožadujícího se práva ženy na své tělo proti právu na život počatého dítěte.
Kdo si myslí, že konečně nastal čas pro trochu vánoční pohody s purpurou na plotně, co voní, krásně voní, přichází na scénu Tomáš Becket, arcibiskup canterburský, důsledně se řídící měřítkem: „Co je císařovo císaři, co je Božího Bohu.“ Král, jenž svého bývalého rádce miloval natolik sobecky, že když Tomáš v nové životní roli odmítl podřídit státní moci oprávněné zájmy katolické církve, nechal ho na posvátné půdě katedrály připravit o život.
I na tyto příběhy a zmíněné souvislosti mysleme, neboť o realitě života i o samotných Vánocích vypovídají rozhodně více než štědrovečerní televizní pohádka, kterou sleduje podstatně více lidí, než kolik jich jde na „půlnoční“ poklonit se Tomu, jenž přišel z lásky k nám.
Tak požehnané, šťastné a veselé!
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde