Popeleční středou vstupují křesťané do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na oslavu Velikonoc. Na Popeleční středu se žehná popel a věřícím jím kněz dělá na čele znamení kříže. Popel symbolizuje obrácení. Má nám připomínat, že jsme prach a v prach se obrátíme.
Ale nejen to.
Popele se dříve užívalo i jako čisticího prostředku. Toto znamení nás tedy vybízí, abychom vstoupili do postní doby vědomě a prožívali ji jako čas vnitřního očišťování. Máme zapotřebí důkladně pročistit všechno, co se za celý rok proplížilo do našeho srdce a poskvrnilo je.
Jedním z hlavních motivů našeho rozjímání v této době přípravy na nejradostnější svátky je - pro nevěřícího asi paradoxně - smrt. V jistém smyslu jde o obdobu doby dušičkové.
Neznáme dne ani hodiny
Smrt na nás číhá jako kostlivec v pozadí plesových zábav stejně, jako číhala na stromě na naše prarodiče Adama a Evu. Kdyby si na ni ve svém osudovém pokušení vzpomněli, nebylo by to s nimi (a ani s námi) takto dopadlo. Stejně tak my - pokud bychom se v této sezóně zábavy naladili k vážnějším myšlenkám, uvědomili bychom si, že věčný život a osud naší duše není žádná legrace.
V plesovém sále či v hospodě však nevisí obraz kostlivce, jako to bývalo ve starém Egyptě při hostinách - a tak se málokdy pohroužíme do vážného rozjímání. Přitom na nás v každé chvíli smrt volá: "Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš!". Popel, jehož znamení na čelo můžeme o Popeleční středě přijmout, symbolizuje právě tuto nevyhnutelnou pravdu - za světskými požitky není nic víc než popel. Tušíme to všichni, věřící i nevěřící. Popeleční středa to však především věřícím každý rok připomíná - ve chvíli, kdy je to vlastně nejméně vhod. Zábavy jsou v plném proudu, příroda se probouzí a my abychom rozjímali přesně o opaku?
Právě proto.
Možná nám tak trochu zhořknou všechny požitky, které jsme si dopřávali po celou dobu od Vánoc. Tím se ale nejlépe připravujeme na čtyřicetidenní postní dobu, která potrvá až do Velikonoc. Připomínka smrti nás totiž ve skutečnosti posílí, kdykoli cítíme pokušení. Písmo praví: "Pamatuj na poslední věci své a nikdy nezhřešíš!". A memento má i své víc než jen symbolické události.
Pohotová smrt
V Paříži se po desítky let tradoval příběh z roku 1832. Tehdy na velký maškarní bál plný nevázané zábavy dorazila zpráva, že se z Anglie šíří cholera.
Hosté si z toho nic nedělali. O půlnoci se v sále objevila černá maskovaná postava. Kurážný mladík jí chtěl strhnout masku, načež vykřikla: "Jsem cholera a přicházím z Londýna, abych vás všechny zabila!" Mladík omdlel, ostatních se zmocnila panika, někteří byli těžce zraněni či ušlapáni. Pohřbeni byli tak, jak byli nastrojeni - tedy v kostýmech a maskách.
V Paříži toho roku následovala spousta podobných scén připomínajících zkázu Sodomy a Gomory.
Jiný příběh. V roce 1457 vítala Praha po dlouhém bezvládí nového krále. Ladislav Pohrobek vjel s velkou slávou do městských bran. Nedlouho potom bylo vypraveno poselstvo do Francie za jeho nevěstou Magdalenou. 700 jezdců vedlo 80 bílých koní jako dar snoubence, následováno 26 vozy plnými dalších darů. Radost a sláva, kam se člověk podíval.
Jenže krátce poté krále náhle skolila nemoc. Praha byla nevýslovně rozrušena, přivolaní lékaři však nic nezmohli. Třetí den král odkázal své poklady chrámu sv. Víta, vzal do rukou svíci a při pohledu na obraz Ukřižovaného a s modlitbou na rtech zemřel. Praha byla v šoku a celý francouzský dvůr se utápěl ve smutku.
Neznáme dne ani hodiny.
Jsme tu jen na chvíli
Půst a pokání má být přípravou na Poslední soud. Ve středověkých klášterech se konaly v postní době průvody do krypty. Všechna světla byla zhaslá, koberce i květiny byly odstraněny, uprostřed pouze černě pokrytý katafalk. Není úplně od věci zajít v tuto dobu třeba na hřbitov a připomenout si, že smrt nakonec dostane každého - bez ohledu na jeho postavení, věk či úspěchy. Však také mnozí slavní panovníci se nechali před smrtí svléknout z královských hávů, obléci do kajícího roucha a posypat popelem.
V Čechách a na Moravě ještě v nedávné minulosti utichaly písně, a rozverné hovory. Jediné zpěvy, které se z domů ozývaly, byly písně kající. Nekonaly se svatby. Svědomitě byl držen půst, lidé si dobrovolně způsobovali i další újmy - manželé se sobě například po vzájemné dohodě odpírali. Celá rodina se modlila bolestný růženec či křížovou cestu. Ženy nosily jednodušší šat, odložily šperky, po smrtelné neděli se oblékly přímo do smutečního. Velmi propracovaná byla tato praxe například na Chodsku.
Půst byl dříve dodržován velmi přísně. Nejde o to, aby se člověk pústem bezúčelně trápil, je však podstatnou částí sebezáporu a pokání. Když se člověk nedovede v banálních "rozkoších" přemoci, dává najevo, že je otrokem tělesnosti, není schopen přemáhat pokušení, ani se dostatečně soustředit na svůj duchovní život. Jde vlastně o velmi "moderní" jev. Ještě relativně nedávno se i u nás v rámci půstu například nejedlo nejen maso, ale i vejce, mléko, máslo ani sýry. Někteří lidé od zeleného čtvrtka do neděle dokonce nejedli vůbec - tedy pokud jde o pokrmy pozemské.
Popeleční středa je i přes totální liberální nákazu církve dodnes dnem přísného postu - tedy zřeknutí se masitých pokrmů a pouze jedno nasycení za den. Pokud nám to zdravotní stav dovolí, můžeme se zříci jídla zcela.
Jaký to má celé smysl?
Od Popeleční středy do Velikonoc je dlouhá doba, na její konec se však můžeme těšit již během postní zkroušenosti. Půstem, jak již bylo naznačeno, kromě posilování vůle očišťujeme svoji mysl od tělesnosti, obracíme ji k duchovním věcem, tedy především k Bohu. Mimo jiné, kdo kdy praktikoval půst za tímto účelem, ví, jak vnitřně naplňující jsou ty tisíceré okamžiky, kdy si při náznaku tělesného nepohodlí vždy znovu a znovu v daný moment uvědomíme, proč to děláme, kam tím míříme a jaký to má celé smysl, po jakém toužíme cíli.
Velikonoce jsou nové stvoření, vítězství nad smrtí, jíž jsme se tak dlouho a důkladně zabývali. Bůh obnovil stvoření obětí svého syna, který přinesl milost všem. Obnovil jej pro všechny a začal těmi posledními, což pro nás znamená, že se vždy můžeme obrátit, ačkoli toho máme přemnoho na svědomí. Je víc než jen symbolické, že první, kdo dosáhl odpuštění, byl lotr ukřižovaný po pravici Kristově, skutečný zločinec. Po Kristově vzkříšení přichází na scénu Maria Magdalena, kající obrácená prostitutka. Má to privilegium vidět vzkříšeného Mesiáše a spolu s lotrem po pravici zakouší radost z odpuštění, u něhož si oba uvědomují, že by bylo jejich vlastními silami nedosažitelné. Jediné, co bylo zapotřebí, bylo jejich obrácení se ke Kristu, pokání a prosba o milosrdenství.
Naopak velekněží, kteří si mysleli, že jsou Bohu nejblíže a mají spásu na dosah, se skrze svoji pýchu uzavřeli milosti nejvíce. Svědectví obrácené prostitutky je povýšeno nad svědectví, které logicky mělo mít své nositele, ale neuskutečnilo se – svědectví farizeů. Na tom je vidět, že milost působí tam, kde je přijímána. Pokud ji nepřijmeme, tak oč výše jsme postaveni ve společnosti, tím hlouběji padáme.
Na obnovu stvoření se počínaje Popeleční středou začínáme intenzivně připravovat. Odměna v podobě nekonečné radosti stojí za tu trochu námahy na tomto rozbouřeném světě.
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde