Pro katolíky existuje povinnost světit neděli. Ale co stát, měl by respektovat neděli jako volný den od práce, pokud zároveň většina obyvatelstva neděli nesvětí?
Odpověď na toto dilema nám pomůže zodpovědět následující otázka: Pracuje člověk proto, aby žil nebo žije proto, aby pracoval?
Pět argumentů
Podle Maxe Webera, který definoval étos současné moderní společnosti, žijeme proto, abychom pracovali. V práci podle něj i například podle Karla Marxe člověk naplňuje smysl svého života. Dovolená, "day off" je přestávka v práci. Načerpání nových sil - do práce.
Antický a středověký člověk to viděl opačně. Pracujeme proto, abychom žili. Když nabudeme nezbytné prostředky k zajištění obživy, můžeme si dovolit věnovat se "svobodným" činnostem: poznávání, filozofii, umění, náboženství, hře nebo oslavě.
Paradoxně, moderní svět umožnil i masám žít svobodný život v antickém smyslu, a to nejen aristokratické elitě. Dnešní společnost však celkově nejeví o svobodný život ducha zájem. Většinou se chová tak, jakoby centrem a smyslem života byla práce a ekonomická aktivita.
Pro věřící z toho může vyplývat úkol pomoci otevřít současným lidem oči, aby dokázali výdobytky moderní doby skutečně využít. Pomoci osvobodit lidi dnešní moderní společnosti od totality práce a ekonomického života.
První z pěti argumentů za volnou neděli je nejdůležitější, avšak pro sekulární svět nejméně přijatelný. Naopak pátý argument je pro moderní svět snad nejsnáze přijatelný, ale přece v liberálních kruzích překvapivě opomíjený. Ani jeden z argumentů se netýká ekonomické aktivity. Vlastně společným jmenovatelem všech pěti argumentů je, že existují i důležitější věci, než jen ekonomická aktivita.
Čtěte ZDE: Někteří nemlčí: Epidemie nesmí být záminkou k definitivní likvidaci svobod! Hrozby přicházejí ze všech stran. Najdou se ještě zodpovědní vůdci? Duchovní vězení horší než fyzické. Brány pekelné ji nepřemohou
1. argument – náboženský
Bůh přikázal lidstvu světit posvátný den. Pracující tedy mají právo vůči státu být uvolnění od práce v neděli a v posvátné dny, aby se mohli věnovat duchovním aktivitám a plnit si povinnosti vůči Bohu. Vždyť člověk nežije pro tento svět, ale pro život věčný.
Cílem odpočinku tedy není zahálka, nebo nečinnost, "ale se tím myslí odpočinek zasvěcený náboženství. Když se odpočinek spojí s náboženstvím, povznese člověka od práce a od každodenních záležitostí všedního života k myšlence na nebeská dobra a ke vzdávání úcty Boží velebnosti." (Papež Lev XIII.)
2. argument - právo
Druhý argument nevychází z křesťanství ale z významu pojmu lidské právo. Naše země se hlásí k náboženské svobodě a k právu svobodně vyznávat náboženství. Pokud by se však věřící nemohli zúčastnit nedělní bohoslužby kvůli pracovním povinnostem, tak by právo svobodně vyznávat náboženství bylo pouze formální deklarací bez obsahu. Proto by i sekulární jedinci a nekřesťané, kteří se hlásí ke konceptu náboženské svobody, měli respektovat právo věřících praktikovat náboženství, což v křesťanství znamená mimo jiného slavení neděle.
3. argument – historický
Sekulární stát by měl respektovat volnou neděli proto, že respektuje své kořeny, které jsou z velké části křesťanské. Zatímco moderní sekulární stát je výsledkem revolucí 20. století a jeho vznik souvisí i s vytlačováním křesťanství z veřejného prostoru sekulárními ideologiemi, křesťanská kultura formuje společnost na tomto území již minimálně od 9. století.
Pokud tedy liberální "sekulární" stát nechce být totalitní, antináboženský, antikřesťanský, jako tomu bylo za minulého režimu, pokud nechce shora přeformátovat kulturu občanů, ale zachovávat ji a rozvíjet, má respektovat a dokonce podporovat kulturní, a tedy i náboženské tradice jako důležité společné pojivo.
Proto má smysl zachovávat tradici volné neděle či státního svátku na křesťanském základě, a to i tehdy, když se stát či část obyvatel přímo ke křesťanství nehlásí. Křesťanská kultura totiž formovala a formuje i jejich identitu, nejen identitu věřících. Nakonec kulturně-politické pojmy a hodnoty jako náboženská svoboda, občanská práva, rovnost mezi lidmi a i samotný liberalismus jsou vlastně vedlejšími "výdobytky" křesťanské kultury v Evropě a bez křesťanství by nevznikly.
4. argument – sekulární
I když se větší část naší společnosti sekularizovala, mnohé nedělní kulturní zvyklosti přetrvaly (rodinný oběd, návštěva známých) a to i tehdy, když se jejich původně náboženský kontext ztrácí. Dokonce se na ně postupně nabalily i sekulární verze nedělních zvyků (například nedělní fotbal na vesnicích). Tyto zvyky mají komunitní charakter a vyžadují koordinaci širší společnosti. Proto má volná neděle i vlastní nenáboženský smysl i z čistě sekulárního hlediska, které má stát garantovat a umožňovat. O to více, že komunitní dobra napomáhají společenskému a občanskému soužití, což je jedním z důležitých účelů státu.
Proti tomu existuje námitka, že mají přece lidé právo sami rozhodnout, zda chtějí v neděli pracovat, trávit čas nakupováním nebo raději v kostele či na vesnickém fotbale - a stát se do jejich volby nemá míchat.
Na první pohled to může vyznít paradoxně, ale pracovní neděle zmenšuje rozsah osobní svobody. Osobní svoboda má smysl pouze když si máme z čeho vybírat. Jenže zavedením pracovní neděle se podkopává několik smysluplných možností výběru. V první řadě těch, které se týkají duchovního života a náboženství, potom těch, které se budovaly dlouhodobě až se ustálily jako tradice, jejichž existence výrazně závisí na širší společenské koordinaci včetně volného času osvobozeného od ekonomické aktivity. Vzdání se svobody nakupovat v neděli paradoxně rozšiřuje možnost výběru o ta náboženská kulturní a vztahová dobra, která by jinak živořila či postupně zanikla. Proto je pomoc státu v koordinaci společnosti skrze institut volné neděle namístě.
Čtěte ZDE: Den odpočinku jako připomínka věčnosti: Příležitost k nalezení útočiště. Klid uprostřed zmítání. Kdo neodporuje duchu světa, pluje s proudem. Kam vrhneme svoji kotvu?
5. Argument - lidská přirozenost žen
Moderní stát paradoxně diskriminuje ženy, když je nechává jakoby pod dvojitým břemenem: mateřskou péčí o děti v rodině i kariérních nároků na pracovním trhu. Už Jan Pavel II. upozornil, že stát by měl nastavit pracovní systém tak, aby byl v souladu s lidskou přirozeností, zvláště žen.
V této souvislosti poukazuje na to, aby jejich pracovní život byl slučitelný s jejich zvláštním posláním v rodině, které se týká mateřství. Protože jsou to především ženy, které pracují v maloobchodě i v neděli, jsou to zejména ony, kdo jsou subjektem diskriminace ze strany zaměstnavatelů.
Cesta inspirace
Francouzský socialista Proudhon napsal o neděli, že "je to den, kdy sluhové získávají lidskou důstojnost a staví se na jednu úroveň se svými pány." Proudhon měl samozřejmě na mysli pouze sekulární perspektivu "zdraví, rodinného života, občanských vztahů." Plný význam ale získává Proudhonova teze až z perspektivy, která překračuje čistě pozemský horizont.
Důstojnost člověka vyplývá ze skutečnosti, že jsme všichni stvořeni k Božímu obrazu. Staří Řekové i křesťané to věděli: člověk se stává plným člověkem až tehdy, když dá prostor Božskému prvku, který je v něm: tedy když dá prostor poznávání, přátelstvím či náboženské aktivitě.
Stát potřebuje chránit volnou neděli proto, aby pomáhal vytvářet podmínky k tomu, aby se lidé mohli stát skutečně svobodnými, tedy osvobozeni od nutnosti starat se výlučně o ekonomická záležitosti. Křesťané, kteří nedělní čas věnují Bohu, proto nemusejí před světem skrývat své náboženské prožívání a praxi. Naopak, právě díky tomu, že světí neděli a žijí své náboženství otevřeně a naplno, mohou postmoderní sekulární společnost inspirovat pro pravý cíl lidského života, pro pravý význam svobody.
Zdroj.
Tagy článku