Praktický rádce pro volbu povolání: Co říci dítkům školou povinným, až se zeptají: "čím budu?" Horor o rodinném prokletí - se šťastným koncem
Michal Fraiman Školní rok vždycky začínal projevem soudruha ministra. Seděl jsem, ani nedutal a poslouchal o světlých zítřcích, o povinnosti zapojit se a přiložit ruku k dílu. Ke komu já se jen dám? K dělníkům, rolníkům či pracující inteligenci?
Inu každá doba má své hrdiny, každý z nás chtěl něčím být: lékařem, traktoristou, kosmonautem. Nejdřív podle toho, co jsme viděli kolem sebe. "Víš táto, já budu jako ten....ten Gagarin!", říkal jsem a táta se usmíval.
S přibývajícím věkem se dětské představy zasazovaly do reálnějších kontur. Někdo šel za jistotou, někdo za penězi, někdo za slávou a někdo za mocí. Ideály a vzory se měnily. Budu jako ten, jako ta, říkali jsme. A rodičovská výchovně-vzdělávací otázka "čím budeš" většinou předznamenávala snahu poradit.
Vyučíš se a půjdeš k nám do fabriky
"Vyučíš se a půjdeš k nám do fabriky. Řemeslo má zlatý dno", povídá táta. Jenže já byl na řemeslo levej, ve fabrice je dnes tržnice a pověstné zlaté dno poněkud devalvovalo. Navíc se mi nelíbilo, že když něco zku.... (jak se ve fabrice říkalo), no řekněme pokazím, budu to muset zaplatit ze svého. "To bys chcípl hlady", uznal táta. Oni tak ve fabrice mluvili.
Budeš podnikat
Přišla revoluce a s ní netušené možnosti. "Hlavu máš po mě, odvahu po mámě. Budeš podnikat", vyhodnotil situaci táta a daroval mi do začátku vkladní knížku s celoživotními úsporami. A musím říct, že se pár let celkem dařilo. Cítil jsem se úspěšný, prospěšný a uznávaný. Jenže s každým vládním opatřením na podporu podnikání zůstávalo v kasičce míň a míň, a jediné, co utěšeně přibývalo, byly nejrůznější udání a s nimi spojené "milé" návštěvy. Finanční úřad, zdravotní pojišťovna, Inspektorát bezpečnosti práce a další a další. Když jednoho dne přišel i usměvavý důstojník z hospodářské kriminálky, zaplatil jsem všechno zdravotní, sociální, všemožné daně, nedoplatky, pokuty a penále, vrátil bavoráka leasingovce a živnosťáky hodil v metru do koše.
Čtete ZDE: Nečekané! Odhalil Velkého Bratra a nyní míří k nám! Po neúspěchu s Ruskem a nabídce od Venezuely a Nikaraguy žádá Edward Snowden o azyl v Protiproudu! A nepřichází s prázdnou.
Čtete ZDE: Zachytili jsme list z nedaleké budoucnosti: Spis „Mařka“ list 1 k nám propadl škvírou v temném časoprostoru Světlých zítřků.
Půjdeš do politiky
Otec, naštěstí již čerstvý penzista, se s výchovným nezdarem nehodlal smířit. "Máš hubu prořízlou, tvář pohlednou, půjdeš do politiky! Poslanci, ti se mají. Peněz jako šlupek , oni můžou všechno, na ně nikdo nemůže. A hlavně synku: za nic nezodpovídají." No nebyla to úplně pravda. Na vlně laciných slibů jsem sice doplul až do Sněmovny, ale tím idyla skončila. Plat byl v porovnání s dobou podnikatelských úspěchů třetinový, soukromí nulové, nervy nadranc. S blížícím se koncem volebního období se naše hnutí potácelo hluboko pod hranicí volitelnosti, protože voliči už nás prokoukli a našli si nové spasitele - usměvavé pány v bílých košilích, co prý nejsou jako my a na rozdíl od nás makaj.
Bouřil jsem, řečnil jsem, mobilizoval jsem. Asi moc nahlas. A tak na mne jednoho dne před Sněmovnou čekal můj starý známý policejní důstojník. Je teď u protikorupčního, ale usmívá se pořád stejně. A prý abych vydal tkaničky a opasek, že půjdu s nimi.
Táta to nepřežil
Od té doby jsem ve vazbě. Táta to nepřežil. Na pohřeb mě nepustili, prý abych neutekl. To mě mrzí. Ale jinak si nestěžuju. Teplá voda dvakrát týdně, procházka každý den a léky do čtrnácti dnů. Teď už mi povolili i návštěvy.
Dcera tu byla. Že si letos musí podat přihlášku na školu. A prý: poraď, táto.
Vzpomněl jsem na svého tátu a umínil si, že já to rodinné prokletí zlomím. Já budu radit líp.
Dceři budu radit líp
Takže milá dcero: postavení zaměstnance nadále nepřichází v úvahu. Krom toho, že se zručnost dědí, nadále platí, že podle Zákoníku práce ručíš za způsobenou škodu, byť jen do 4,5 násobku svého platu.
Na podnikání zapomeň: z jedné strany tě vydírají zaměstnanci, z druhé stát. Krom toho by nás tvoje případné podnikání mohlo brzy zase sblížit: S našimi zákony je podnikatel neustále jednou nohou v kriminále a to ani nemusí být na blízku nějací ti usměvavý důstojníci.
Do politiky nechoď. Ať si v novinách píšou o "nedotknutelných" co chtějí, zatím pořád jsou tu a tam nějaké volby, ve kterých tě poženou k odpovědnosti. Po celé volební období jsi pod drobnohledem a musíš si dávat pozor i na to, s kým jedeš na dovolenou. Na dotěrné až debilní dotazy novinářů musíš trpělivě odpovídat. Ke konci volebního období se pak chytíš za hlavu, že jsi nic neprosadila a že vlastně žádnou moc nemáš. A když strana zavelí, musíš ustupovat: davům, televizi, policii a prokurátorům.
Povolání snů existuje
A jsme u toho. Povolání snů existuje: nikdo na tebe nevidí, nikdo si netroufne tě na nic ptát. Dotěrné novináře můžeš kdykoli odpálkovat s tím, že v této fázi se nemůžeš vyjádřit. Plat máš vyšší než poslanec a na rozdíl od něj nadosmrti. Když tě někdo naštve, necháš ho prostě zavřít. Kdyby byl náhodou nevinný a skutečně se na něj nic nenašlo, ty se bát nemusíš: Narozdíl od dělníka, podnikatele a politika, ty za nic nezodpovídáš. Měla jsi prostě jen jiný právní názor. A kdybys to opravdu přehnala, tak v kárném řízení ještě nikoho neukousli. Staneš se státní zástupkyní, má milá dcero.
PS:
Včera tu byla zase. Vzali ji na práva, oznámila mi zářící úsměvem: "Tati, tati! Já budu jako ta....jako ta Bradáčová!" Neztratí se, dcerka. Dobře jsem ji vychoval.
Tagy článku