Nemožnost koupit si kávovar, dovolenou nebo každý rok nový mobil neznačí chudobu, ale prosté nesmíření se s okolnostmi, na což upozornil už Seneca: „Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo touží mít víc.“
Křesťanský Nový zákon je založen na zásadě, že shromažďovat světské a pomíjivé poklady namísto pokladů v Nebi, která nám nikdo nevezme a které jsou reálnými plody našeho života, je duchovní sebevražda. A rovněž slovy Krista říká, že „spíše projde velbloud uchem jehly nežli bohatý do Království nebeského“. Proč tedy ti, kteří se považují za chudé, závidí bohatým nebo je dokonce obviňují za svůj stav?
Příčiny duchovní chudoby
Morálka Nového zákona však v tomto nebyla nová. Její převratnost spočívá v tom, že akcent chudoby dává do celkového kontextu spásy. Již předtím však Platón ve svém dialogu Phaedrus prohlásil: „Jen chudoba je bezpečná, velké bohatství přivolává nebezpečí.“ Čínské přísloví říká, že chudoba je údělem moudrých. Jinými slovy - moudrý člověk si raději zvolí chudobu než bohatství. Dnešní doba je převratná v tom, že tato hlediska převrátila naruby. Materiální chudoba se stala stigmatem a „nespravedlností“. A jelikož za každou nespravedlnost musí být někdo zodpovědný, nabídl arcipodvodník Karel Marx rozdělení společnosti na třídy a třídní nepřátele.
Jak je možné, že se kdysi k chudobě uchylovala dobrovolně řada lidí? Jak je možné, že si v ještě ne tak dávných dobách lidé spojovali s chudobou pozitivní vlastnosti a větší potenciál k rozvoji než bohatství?
Od té doby už není materiální chudoba potenciálním duchovním bohatstvím, ale jen zlem, které plodí nároky a nafukovací sociální práva. Nikoliv, nehoruji za to, aby sociálně nejslabší byli ponechání svému osudu uprostřed relativně bohaté společnosti. Jsem za omezení exekucí a za rozvoj sociálního bydlení, neboť možnost někoho vystěhovat na ulici považuji za reálné zlo. Nicméně peníze korumpují a sociální dávky dvojnásob. Už jste někdy viděli člověka, který by byl závislý na sociálních dávkách a nechtěl volit populisty, kteří mu slibují ještě vyšší dávky? Dokonalý příklad korupce přesvědčení. Čest výjimkám!
Změkčilost
Duchovní chudobu považuji za mnohem nebezpečnější stav než prázdnou peněženku. Přesto se celý systém stará jen o peněženky a sociální ideologie svedla mnohé, kteří státní penězovod považují za svaté právo, a podle toho nekonečně zúžili svůj politický světonázor. Vadí-li nám, že v kapitalismu se točí vše kolem peněz, tak v levicové verzi bolševicko-kapitalistického hybridu to platí dvojnásob.
Jednu z příčin duchovní chudoby tvoří změkčilost. Nejde jen o to, že už téměř nemáme možnost postarat se sami o sebe. Stát nám ji vzal jako logický důsledek toho, že „poskytuje“. Kdo poskytuje, ten požaduje. Seznam sociálních dávek byl vykoupen mnohonásobným seznamem povinných poplatků za úřední úkony, které vůbec nepotřebujeme a které zahubí už v zárodku jakoukoliv iniciativu člověka bez peněz, pokud by chtěl cokoliv sebemenšího rozjet. A to žene řadu lidí zpět do závislosti na dávkách. Jde ale také o to, že se lidé o sebe starat nechtějí.
Návyk na cizí pomoc je droga
Návyk na „bezpodmínečnou“ cizí pomoc je droga. Proto se také nestaráme, které potraviny vyrostly za humny a které jsou z jiného kontinentu. Proto preferujeme radši zábavu před rodinou, případně rozvod před třeba obtížným ale skutečným řešením manželských problémů. Nerozlišujeme, jestli místní řemeslná dílna zkrachuje díky našim pohodlným nákupním preferencím, neboť o nezaměstnané řemeslníky se přece postará stát a nikoliv my v rámci obce.
Zamysleme se občas nad tím, do jaké míry může za sociální problémy anonymní kapitalista a do jaké míry my sami tím, jak se nestaráme o druhé a jejich osud. Čím více nás státní přerozdělování ovlivňuje, tím méně pocitu sounáležitosti s okolím projevujeme. Vydobyli jsme si velké krvavé revoluce, abychom se staly nicotnou částečkou v soukolí semílajícího mechanismu, pro který už nejsme lidi, ale jen statistická čísla. Toto je první, co by si měl každý zastánce silné ruky státu uvědomit, než kývne pro paušální jistoty.
Solidarita?
Je nesporné, že dávné generace chápaly svůj úděl smířlivě. Selské vzpoury nevznikaly jako snaha vydobýt si něco nového, např. dotace na další pluh, ale jako přímá reakce na nestřídmé jho uvalené vrchností. Co se však zdá být dějinným skokem od poddanství ke svobodě, tvoří ze současné perspektivy postupný návrat k poddanství. Je paradoxní, že původci tohoto návratu k feudalismu - levicoví dogmatici, za to viní kapitalisty. Jakoby snad státní monopol na sociální zabezpečení nevedl zcela zákonitě k patronátu státu nad našimi životy.
To, že mnozí tyto danajské dary od státu radši vymění za okleštění své svobody, je věc druhá. Nevadí-li jim ovšem, že si díky svému sociálnímu hegemonismu stát uzurpuje právo určovat naše životy do nejmenšího detailu, neměli by očekávat, že mají právo toto prosazovat proti vůli těch, kteří tuto hru na solidaritu zcela vědomě nechtějí přijmout.
Snášet dobře chudobu, svědčí o rozumnosti
Demokritos prohlašoval, že „snášet dobře chudobu, svědčí o rozumnosti.“ Tyto hlasy dnes neslyšíme. Nikdo si nic podobného neodváží říci, i kdyby si to v koutku duše uvědomoval. Žijeme v době, kdy chudoba se stala zlem, proti kterému musíme bojovat, ať to stojí cokoliv. Nechceme vidět, že většina obyvatel naší planety by naprosto nerozuměla povaze toho, co jsme na Západě ochotni považovat za chudobu.
Znectění chudoby vzešlo právě z opuštění přirozeného řádu postaveného na vztahu „Já-My“ ve prospěch „Oni-Já“.
Kdyby levicový internacionalista nebyl jen pokrytcem, který požaduje vyšší daně a přerozdělování, aby sám dostal více, vzdal by se naopak části svých peněz ve prospěch skutečně chudých třeba v Africe. Tím by naplnil význam pojmu solidarita, který nemá s naším nařízeným přerozdělováním nic společného. Nářek nad chudobou a volání po stále širších „jistotách“ není ničím víc než odvěkou snahou přilepšit si za každou cenu, která se zrovna nabízí. „Solidarita“ je jen vznešeným nátěrem těchto snah a často i levicovost jako taková. Není totiž žádnou ctností stát se levicovým, když mám málo, stejně jako není uměním hájit pozici úspěšného, když jsem „za vodou“.
Odpovědnost za chudé
Solidarita ztrácí obsah, pokud nezahrnuje konkrétní volbu a odpovědnost. Jedině jednotlivec, rodina či širší okruh v obci, jímž jsem členem, mohou solidárně jednat s potřebnými. Jen konkrétní „bohatší“ mohou jednat ve vztahu ke konkrétním „chudším“. Potřeby a nároky lidí se totiž diametrálně liší a postulát, že každý potřebuje a má nárok na to samé, bere lidem svobodu volby a potřebným skutečnou pomoc. Myslím, že člověk, který přišel o práci a střechu nad hlavou by spíše uvítal pomoc od obce ve formě provizorního bydlení než sociální dávku, z níž si podnájem nezaplatí. A pocit, že nikoli státní erár ale blízké okolí se stará o své spoluobčany, nepochybně zesílí občanskou sounáležitost, tedy i odpovědnost za chudé a jejich odpovědnost vůči pomáhajícím.
Chudoba cti netratí
Když se z chudoby stalo stigma a z bohatství příčina všeho zla, přestali jsme vnímat, že život zdaleka netvoří jen hmotné požitky a sociální status. Odmítáme vidět, že život zdejší formuje život zítřejší. Příliš snadno jsme podlehli zrádnému svodu, že tento svět lze změnit zvenčí, zatímco stačí jen hlasitě křičet, volit ten „správný program“ a ostatní považovat za zlořečence či vykořisťovatele. Hloupě věříme, že chudobu máme řešit vadnými konstrukcemi typu „základní příjem“.
Nemusíme věřit v Boha, ale pak budeme stále hlouběji bloudit v labyrintu plném falešných svodů či dějinných omylů. A neustále se ocitat na pomezí různých totalit.
Neznám větší navádění ke korupci svědomí a erozi odpovědnosti než tuto vizi. Jestliže už dnes máme celou „třídu“ občanů, kteří hlasují podle své závislosti na dávkách, zítra to mohou být téměř všichni. Co na tom, že nám politická lumpenbyrokracie zařídí „pokrokovou“ swingers rodinu třeba s pěti dospělými, nás už bude zajímat jen výše základního příjmu. Základní příjem vůbec stojí na falešné filozofii, že každý má nárok na zabezpečení a že všichni si mají být rovni, čehož lze dosáhnout penězi (sic!); na filosofii, že díky základnímu příjmu bude každý tak nějak svobodnější, lepší a odpovědnější. Pravý opak je pravdou a to téměř absolutně! Budeme ještě nesvobodnější a ještě neodpovědnější.
Natahování ruky
„Sestrou poctivé mysli je chudoba“ vyznával Petronius. Jak je možné, že se kdysi k chudobě uchylovala dobrovolně řada lidí? Jak je možné, že si v ještě ne tak dávných dobách lidé spojovali s chudobou pozitivní vlastnosti a větší potenciál k rozvoji než bohatství? Pochopili jsme od té doby díky Marxovi, Leninovi či Gottwaldovi více? Nepochopili jsme nic a ještě nám ušlo, že díky takovým nám stát vzal možnost se uživit i s prázdnou peněženkou. Generace po generaci se propadáme stále hlouběji k závislosti na systému, a tím přímo úměrně ztrácíme schopnost rozlišovat, co je ještě svoboda a odpovědnost a co už jen natahování ruky a očekávání obolusu od těch, které zároveň nenávidíme a spíláme jim do politických gaunerů.
Jak málo se objevuje těch, kteří nežádají více po jiných, ale po sobě. Jak málo je těch, kteří chtějí svobodu namísto tatíčka hegemona, protože si uvědomují, že právě svoboda, již dávno nemají, by jim umožnila uživit se dle svých možností a představ. Znectění chudoby vzešlo právě z opuštění přirozeného řádu postaveného na vztahu „Já-My“ ve prospěch „Oni-Já“. Možná většina nevěří – nebo spíše dnes už ani nezná – Kristova slova, že stačí ho následovat, a vše ostatní nám bude dáno. Nemusíme věřit, ale pak budeme stále hlouběji bloudit v labyrintu plném falešných svodů či dějinných omylů. A neustále se ocitat na pomezí různých totalit.
Tagy článku