Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov.
Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.
Odfiltrovat peklo
Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa.
Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno zcela jasně – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají "filtry", jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou dokonale absurdní.
Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují. V kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují však až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování.
Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.
Čtěte ZDE: Ďáblův husarský kousek: Peklo prý buď neexistuje, nebo je prázdné. Popření Kristovy nauky. Půl století ve lži. Vzpomeňme na Fatimu! Záměrná duchovní i mravní zkáza? O to víc je třeba bojovat za ničenou Boží Pravdu
Lidské drama
Pokud jde o problémy, které má paní Sereniová s lidmi v Dantově Pekle - kde začít? U chlípníků? Heretiků? Rouhačů, sodomitů, lichvářů, kuplířů, vrahů, u těch, kdo zradili svou zemi a přátele, u Jidáše Iškariotského, u Lucifera?
Začít se nedá nikde, neboť dekadentní západní svět, v němž žijeme, netoleruje soud žádného druhu, kromě takového, který je bezpečný, protože se jich netýká. A tak si libují v odsuzování hamižnosti korporací (v této části světa až příliš blízké pravdě), bohatých, kteří se dost nestarají o chudé, stavu vzdělávání menšin, nerovnosti pohlaví na pracovišti a tak dále. Toto odsuzování je však jen módní kulisa, a vůbec ne osobní. Nemá žádné věčné následky. Je to přetvářka, póza, neboť nic z toho nesouvisí s Božím soudem ani s posledními věcmi, na něž mají (nebo máme) nějaký vliv.
Když člověk vyučuje Peklo, má dvě možnosti. Buď o něm bude přednášet jako o jednom z největších literárních děl Západu a komentovat ho, jako by komentoval hmyz uvízlý v jantaru: hovořit jen o kráse poezie, historických souvislostech, vztahu ke klasické literatuře atd. atd. Nebo může sice učit všechno, co jsme právě uvedli, ale také kontext, jímž je Dantovo hluboké chápání podstaty věcí: Bohem daného přirozeného zákona, přítomnosti a významu katolické Církve v každodenním životě a v dějinách. Tedy i strašlivé reality hříchu a jeho následků, bázně vzbuzující Boží spravedlnosti, ale také pekelných muk a skutečnosti vykoupení v Ježíši Kristu, milosrdenství očistce a radosti nebe; toho všeho, ale přesto také hrůzy pekla, místa věčného pobytu těch, kdo absolutně odmítli Boží nabídku vykoupení, které se uskutečnilo skrze kříž Ježíše Krista.
Božská komedie, cesta k Bohu, je podstatou dramatu toho, co znamená být člověk, lidská bytost. Není to základ existenciálního vábení v Čekání na Godota. Není to šílený, leč přesvědčivý Nietzscheův nadčlověk. Není to pokleslá sentimentálnost soudobého přesvědčení, že všechno je dovoleno, pokud to neubližuje někomu dalšímu. Není to katolictví zredukované na přeslazené melodie „Pokoj lidem na zemi“ a „Ve stínu křídel tvých“, nad nímž by brány pekelné hravě zvítězily.
Druhý příchod
V uplynulých letech jsme toho o Božím milosrdenství slyšeli mnoho. Jako by nezáviselo na Boží spravedlnosti. Bez spravedlnosti nemůže žádné milosrdenství existovat. Posláním Církve není na prvním místě hlásat Boží milosrdenství, nýbrž hlásat Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Ukázkou a příkladem Božího milosrdenství je jistě jednou provždy kříž Ježíše Krista. Není většího symbolu Božího milosrdenství a lásky. Směšné postavy „vzkříšeného Krista“, které v některých katolických kostelech vidíme na kříži nad oltářem, jsou produktem sentimentality a popření Boží spravedlnosti.
Podíváme-li se na kříž, vidíme strašlivý, hrozný Boží soud nad tímto hříšným světem. Bůh musel nechat takto zemřít svého Syna: co to vypovídá o tomto světě, o vás i o mně? Zřejmá odpověď je značně neveselá. Nejhlubší odpovědí na tuto otázku je však Láska. Ale ne laciná láska, jak by si svět přál, abychom věřili, láska definovaná jako to, co chci dělat, nezávisle na Božích zákonech, jako převrácení reality v perverzi, falešná láska odsouzená k peklu, jak to viděl Dante, jak nám říkal Kristus, jak psal svatý Pavel, odsouzená k smrti, protože je protikladem Lásky.
Evangelium 24. neděle po Duchu svatém jasně hovoří o Kristově druhém příchodu, čase soudu, čase, kdy bude zjevena a vykonána Boží spravedlnost. Ano, bude to i doba milosrdenství pro ty hříšníky, kteří činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Ti uslyší tato slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce…“ Bude to však také čas spravedlnosti, kdy hříšníci, kteří pokání nečinili a libovali si ve své hříšnosti, plivali na Boží zákon, dostanou svou odplatu.
A musím paní Sereniovou ujistit, že bude pravděpodobně mnohem horší než cokoli, co si Dante dokázal představit.
Zdroj.
Tagy článku