Novináři, kteří se věnují římské problematice, si stále více uvědomují, že „za papeže Františka Vatikán systematicky umlčuje, eliminuje a nahrazuje kritiky papežových názorů.“ Gianluigi Nuzzi píše, že v březnu 2015 bylo odhaleno rozsáhlé odposlouchávání aut, kanceláří a soukromých bytů vatikánského kléru.
Nevysvětlená anomálie spočívala v tom, že nebyla povolána gendarmeria (vatikánská vnitřní bezpečností služba), aby věc vyšetřila. Kněží i laici pracující v kurii berou jako samozřejmost, že jejich telefony a e-maily jsou systematicky špehovány – a evidentně k tomu mají dobrý důvod.
Ming Nemilosrdný
Jen málo lidí je ochotno riskovat papežův hněv a volně hovoří do telefonu nebo své myšlenky otevřeně svěřuje e-mailu. Damian Thompson píše, že výbuchy hněvu papeže Františka, jeho hrubost k podřízeným a vulgární jazyk jsou v celém Vatikánu proslulé. Thompson cituje zdroj ve vysoké pozici: „František nemusí volbou v konkláve projít znovu, což je jeho štěstí, protože po mizérii a nesmyslech uplynulých několika let by vypadl v prvním kole.“ To je pravda, o níž v kurii pochybuje málokdo.
Kurie se probrala a zjistila, že zvolením „papeže reformátora“ se ocitla ve staromódní argentinské diktatuře. Původně dala svému ctihodnému šéfovi přezdívku „Klaun Toto“, inspirovanou Františkovými šaškárnami v zájmu public relations na počátku jeho pontifikátu. Pak si uvědomila, že ho podcenila. Jeho současná přezdívka zní „Ming“ – po Mingovi Nemilosrdném, krutém vládci z komiksu Flash Gordon. Jeden kardinál poznamenal: „Ve Vatikánu se papeže Františka všichni bojí. Nikdo si ho neváží, kardinálem Parolinem počínaje.“
Za Františkovy vlády je převládající atmosférou v kurii strach spolu se vzájemnou nedůvěrou. Nejde jen o informátory, kteří se snaží zavděčit tím, že hlásí neopatrné řeči, jak zjistili tři podřízení kardinála Müllera. V organizaci, kde papež František mravně zkažené nechává na jejich místech a dokonce je povyšuje, je příkazem dne jemné vydírání. Jedem kuriální kněz zavtipkoval: „Říká se, že nejde o to, co víte, ale koho znáte. Ve Vatikánu to neplatí: jde o to, co víte na toho, koho znáte.“
Čtěte ZDE: Symbolická prázdnota: Bergoglio se s covidem vzdal své papežské role. Už není Kristův náměstek. Jak to souvisí s rouháním pohanskou modloslužbou? Vše demontováno. Opuštěný oltář i půlnoční mše. Kdo vlastně je J.B.B.?
Hej Franto...
V římské kurii je takový stav věci bezprecedentní, ale chceme-li přijít na dobu a místo, kde byl běžný, stačí si přečíst biografii papeže Františka od Austena Ivereigha. Když popisuje Perónův režim v době Bergogliova mládí, líčí, že po roce 1952 „začal být Perón defenzivní a paranoidní a upadl do autoritářského šílenství, které běžně postihuje populisticko- nacionální vlády v Latinské Americe… Státní úředníci museli být členy strany, nesouhlas byl označován za disent a oponenti … považováni za nepřátele lidu.“ Ivereigh si podobností nevšímá, ale některé podobné prvky můžeme najít v pozdější fázi jeho líčení. Tam, kde se dostává k Františkovu pontifikátu, líčí „reformu“ Vatikánu způsobem, který se dá nazvat mistrovským dílem tendenčnosti. Ale i skrze propagandu prosvítají náznaky toho, jak jsou papežovy metody autokratické a nepopulární: „Ne všechny změny mu přinášely popularitu.
Františkův mimořádný věhlas za hranicemi církve kontrastuje s tím, jak ho vnímá Vatikán, odkud se často ozývají nesouhlasné hlasy. … Jedním z Bergogliových paradoxů je, že jako papež kolegiality vykonává vládu způsobem, který by mohl vypadat jako panovačný. … Jeho vláda je vysoce osobní, obchází systém, je závislá na těsných vztazích a udržuje si pevnou kontrolu.
Rozumí moci a ví, jak ji užívat. Jak se vyjádřil jeden vysoce postavený jezuita ve Vatikánu: ,Je ironií, že tento papež, velký zastánce decentralizace v církvi, je osobně nejcentralizovanějším papežem od Pia IX.‘“
Pia IX. (1846-1878) a dobu Papežského státu vskutku připomněla událost nevídaná po mnoho generací. 4. února 2017 se Římané probudili a zjistili, že město je oblepené plakáty, které si utahovaly z papeže. Byl na nich vyobrazen František v jednom ze svých méně žoviálních rozpoložení a pod ním text: „Hej, Franto, rozmlátil jsi kongregace, vyhazoval kněze, připravil o hlavu maltézský řád a Františkány Neposkvrněné, ignoroval kardinály… Kam se podělo tvé milosrdenství?“
Parodie v římském dialektu (nespisovné řeči rodilých Římanů) vědomě upomínala na hanopisy, které se objevovaly kdysi, za dob světské vlády papežů, a do těchto časů bychom se také museli vrátit, pokud bychom chtěli nalézt poslední případ politické satiry proti vládnoucímu papeži, veřejně vyvěšené v Římě. Je to jedna z několika známek toho, že Františkova údajná popularita v Itálii i mimo ni prudce poklesla. Další je propad počtu účastníků víceméně každotýdenních papežských audiencí na náměstí svatého Petra. Oficiální statistiky průměrné účasti na této události od doby, kdy se František stal papežem:
2013: 51 617
2014: 27 883
2015: 14 818
Čísla za rok 2016 nebyla zveřejněna, ale má se za to, že šlo o méně než deset tisíc: méně než pětina stavu před čtyřmi lety a za časů Benedikta XVI. Pro toho, kdo pozoruje zmenšující se skupinky ve sloupořadí Svatopetrské baziliky, je to jasná zpráva: údajně lidového papeže opouští lid. Za jeho pontifikátu účast na mši v Itálii i ve většině ostatního světa klesá. Františkův pontifikát, od něhož se očekávalo oživení církve, se po pěti letech „humbuku“ ukazuje jako naprosté fiasko.
Čtěte ZDE: Překvapení jen pro nezúčastněné: Lenin se odstěhoval do Vatikánu. Totalita NWO má agenta v Římě. Pamflet lží a omylů. Papež muslimů. Také trpíte lokálním narcismem? Pán Bůh s námi!
Politický papež
Zdá se, že i papež si začal uvědomovat nebezpečnou půdu, na niž ho vede jeho filosofie „vytváření zmatku“ (Hagan lío!). Těsně před Vánocemi 2016 poznamenal: „Možná vejdu do dějin jako ten, kdo rozbil katolickou církev.“
Tato myšlenka neunikla jeho okolí a v březnu 2017 zveřejnil britský list Times článek pod titulkem „Protireformní kardinálové chtějí, aby papež odstoupil.“ Citoval v něm italského novináře Antonia Socciho: „Velká část kardinálů, kteří pro něj hlasovali, je velmi znepokojena a kurie…, která jeho volbu zorganizovala a až dosud ho doprovázela, aniž by se od něj kdy distancovala, rozvíjí představu, že by se dal přemluvit, aby odešel na odpočinek.“ Těchto „protireformních“ kardinálů (povšimněte si, jak mediální ortodoxie označuje ty, kdo o Františkovi pochybují) je údajně asi tucet a vede je strach ze schismatu vyvolaného papežem. Je příznačné, že koncem roku 2016 se objevily zprávy, že po Vatikánu koluje teologická studie o možnosti sesazení papeže.
Ani ti, které šokuje, když je František označován za diktátora, nezpochybňují skutečnost, že je za mnoho staletí nejpolitičtějším papežem, jaký nastoupil na trůn. Toto označení není pomluva nepřátel: zdůrazňuje ho tak i bezvýhradný obdivovatel, jakým je Austen Ivereigh. Musíme chápat, že klíčem k Františkovu nezodpovědnému stylu – lhostejnosti k reformě, tyranským činům, horečnaté honbě za uznáním – je to, že jeho primárním zájmem ve skutečnosti není řízení církve.
Ukázka z knihy Papež diktátor, kterou vydalo nakladatelství Česká citadela. Objednávejte například ZDE.
Tagy článku