Konec jedné éry: Co odejde s tragickým Františkem (až odejde)? Overkill neboli přepálená revoluce. Lépe zničit, nebo zapomenout koncilní dokumenty? Staré časy a jejich problémy. Jaké bašty obsadíme? Poučení z válek. Kam dál...
The Wanderer jako Bergogliův krajan, který dopředu věděl, co se dá od současného papeže očekávat, komentuje vyústění jeho pontifikátu a očekává, co se bude dít potom
Mnoho (nejen) katolických médií s různými akcenty a různými zaměřeními hovoří o tom, že stojíme před končícím pontifikátem, který umírající Církvi ponechává svědectví o náhrobku, pod kterým bude definitivně pohřben experiment zahájený v 60. letech II. vatikánským koncilem.
Nic jiného se od Bergoglia, kterého jsme my Argentinci znali jako arcibiskupa z Buenos Aires, ani neočekávalo.
František to přehnal
Tváří v tvář takové katastrofě si paradoxně myslím, že bychom měli vzdávat díky Bohu, protože je to nejúčinnější způsob, jak každého přesvědčit, že koncilní Církev selhala. Bylo by vážnou chybou předpokládat, že současná krize je dílem Františka, který se omezil na to, aby brutálním a vulgárním způsobem pokračoval v tom, co začali Pavel VI. a Jan Pavel II. Vzpomeňme na Montiniho (Pavla VI.), jak se v roce 1975 vrhá k nohám pravoslavného arcibiskupa nebo Wojtylu (JP II.), který v roce 1986 organizoval turbulence v Assisi (rouhavé setkání zástupců světových náboženství - pozn. PP), abychom jmenovali jen nějaký příklad.
Problém není Bergoglio; problémem je II. vatikánský koncil, který způsobil v katolické církvi totální chaos. A následné pokusy o záchranu pomocí „hermeneutiky kontinuity“ nebo propagace „reformy reformy“ podporované Benediktem XVI. nebyly úspěšné.
Právě z tohoto důvodu se papež František choval jako skvělý imunizátor, tedy jako vakcína, která je schopna v budoucnu neutralizovat jakoukoli progresivní variantu, protože již víme, jak to skončí; argentinský papež „spálil“ progresivismus. Odhalil, v čem spočívá experiment asimilace Církve ve světě: ve vybledlé Církvi, v neslané soli která ztratila svou chuť, ve zpustošené zemi, kde proudy ledového větru vanou ruinami prázdných klášterů, katolických škol a katolických univerzit, které již nejsou katolické, ve vulgárních obřadech s předstíráním, že jsou posvátné, a v kněžských kastách oddaných těm nejohavnějším a nejodpornějším zlozvykům a deviacím.
Čtěte ZDE: Církev prožívá své ukřižování: Triumf modernistického antináboženství. Co k tomu vedlo? Jakou roli hraje František a jakou jeho známí předchůdci? Dnes již nemá cenu diskutovat či argumentovat. Smrt a zmrtvýchvstání je zákonité
Poučení z historie
Jde o zjevnou věc, kterou mohou popřít pouze ti nejslepější či nejhloupější modernisté a progresivisté. Je třeba říkat znovu a znovu: Druhý vatikánský koncil byl neúspěchem a je zbytečné pokračovat v předstírání, že budeme nadále dýchat jeho ducha, který se více než obnovou a zdravým vzduchem projevil jako yperit. Samozřejmě nepředpokládám, že by všechny dokumenty byly spáleny při nějakém slavnostním ceremoniálu na náměstí svatého Petra. Nejlepší je o nich pomlčet; nechat je upadnout v zapomenutí.
Tato situace však vyvolává velkou otázku: co se stane v postbergogliovské éře, která bude rovněž érou po II. vatikánském koncilu? Snahou tradičnějších proudů bude jistě návrat k tomu, čím byla Církev před šedesátými léty, což je postoj, ke kterému mám dvě drobné poznámky První je, že Církev měla také mnoho vážných problémů, a předstírání, že vaříte znovu úplně stejnou kaši, může být problematické. A co lze s jistotou říci: byli to vůdci tehdejší Církve, kteří se pustili do této katastrofy. Těch, kdo radostně zvedli ruce a tleskali návrhům připravených modernistickými teology Congarem či Rahnerem (předložených v koncilní síni malým klubem "pokrokových" biskupů) bylo více než tři tisíce. Preláti z celého světa.
Prosazení takových nesmyslů byl zjevným znamením, že něco velmi důležitého nefungovalo.
Moje druhá námitka proti vracení času Církve pochází z poučení, které nám dává historie. Jakmile skončí katastrofy, které ničí lidskou společnost, je nemožné se zcela vrátit do předchozího stavu. Po náboženských válkách musel Vestfálský mír v 17. století nakreslit novou mapu a Evropa se už nikdy nevrátila tam, kde byla po tisíc let. Po napoleonských válkách se Vídeňský kongres s konzervativními osobnostmi, jako byli von Metternich a Castlereagh nemohl vrátit do Evropy před francouzskou revolucí a následným pomatením světových stran, i kdyby chtěl. A Versailleská smlouva po první světové válce za přispění neschopnosti jejích protagonistů, zejména prezidenta Wilsona, zničila tradiční Evropu.
Čtěte ZDE: Prázdné kostely i o nedělní mši: Jde o úpadek Církve po II. vatikánském koncilu. Zjevené Boží slovo a mravní zásady v prachu? Základ v rodinách a školách. Východisko z krize existuje!
Jak dál?
Církev po smrti Bergoglia nebude slavit mírovou konferenci, ale konkláve, od kterého se málokdo odváží očekávat něco dobrého, protože jeho protagonisty budou z velké části kardinálové vybraní tímto papežem, stvoření k jeho vlastnímu obrazu a podobě - tedy průměrní a nekompetentní. Blízkost propasti však může způsobit jejich ústup. Ale kam? Jak můžete v takových situacích ustoupit? Jaký cíl je třeba stanovit a jak se tam dostanete? Příští papež bude muset být stejně jako svatý také rafinovaně obezřetný, stratég a exekutor s pulsem neurochirurga.
Kdo bude žít, uvidí, ale co je naší povinností v této chvíli - a já zdůrazňuji důležitost okamžiků, kterými procházíme, které budeme muset zohlednit - a naplánovat, které pozice a bašty obsadíme. A na tomto obzoru má každý svou odpovědnost: do větší či menší míry jsme všichni zodpovědní. Kardinálové, kteří si stále zachovávají katolickou víru, i představení toho zbytku skutečně katolických kongregací, sborů a náboženských institutů, které stále existují, nebudou mít stejnou roli jako prostí kněží či věřící.
Když už mluvím o potřebě obsazení pevností a obraně pozic, nechci tím podněcovat militaristické fantazie nebo pronášet nabubřelé projevy na obranu tradice. O tom všem se již dostatečně prokázalo, že to samo současnou situaci nezachrání.
Naopak, to, co se při zachování a získávání pozic ukázalo jako skutečně účinné, byly diskrétní a plánované akce, které zabrání zbytečným konfliktům, aniž by byl zaprodán jediný z neoddiskutovatelných principů.
Zdroj.
Tagy článku