Klaus ve Washingtonu: Utkáváme se s komunismem v jeho nových podobách. Díky zkušenosti s totalitou příznaky přicházející nesvobody vnímáme citlivěji
Benjamin Fulford převzal včera ve Washingtonu významnou Truman-Reaganovu Cenu svobody. Při té příležitosti hovořil o komunismu v jeho nových podobách. Jsme přesvědčeni, že jeho slova mají zaznít také u nás doma
Děkuji Vám za toto velmi vysoké ocenění, za Truman-Reaganovu medaili svobody. Je to pro mne velká pocta. Byl jsem velmi dojat, když jsem viděl seznam významných osobností, které tuto cenu dostaly přede mnou. Rád bych využil této příležitosti, abych poděkoval Vám všem za připomínání obětí komunismu a hlavně za to, že nedovolujete, aby bylo na komunismus zapomenuto. Zde, ve Vaší zemi, ale i všude jinde.
Oběti komunismu
Komunismus nesmí být zapomenut. Tragédie, které jsou s ním spojené, nesmějí být marginalizovány, nesmějí být politicky korektně dezinterpretovány, ne-li dokonce omlouvány, nesmějí být považovány za neopakovatelný výstřelek, ke kterému došlo více méně náhodou.
Nebylo tomu tak. Se svými desítkami milionů obětí a stovkami milionů frustrovaných a ponižovaných lidí, kteří dlouhá desetiletí trpěli tím, že v tomto iracionálním a tyranském systému museli žít, byl - bohužel - integrální částí lidské historie.
Podobné ideologie jsou tu znovu
Komunismus nespadl z nebe. Vyrostl na podhoubí velmi podobných myšlenek a ideologií, které také vycházely z toho, že svoboda a demokracie a spolu s nimi i individuální lidské bytosti mají pouze druhotný význam. Komunismus byl spolu s nacismem „pouze“ extrémní verzí politických postojů a názorů, které byly strukturálně velmi podobné. Problémem je to, že takové ideologie jsou zde znovu.
V komunistickém režimu jsem prožil téměř půl století. Když skončil, bylo mi téměř 50 let. Bylo to dost na to, abych ho mohl pochopit. Mnozí asi víte, že se komunismus dostal do země, ve které žiji a která byla ve 20. a 30. letech minulého století poměrně rozvinutou pluralistickou demokracií, spolu s koncem 2. světové války a s osvobozením Prahy a většiny naší země armádami Sovětského svazu. Skutečnost, že tito vojáci byli považováni za „osvoboditele“, oslabila pozornost a ostražitost občanů Československa a vedla k tomu, že zemi ovládli komunisté bez většího odporu. Okolnosti v Evropě a ve světě nám v tu chvíli také nepomohly.
Čtěte ZDE: Václav Klaus boj nevzdává: „Potřebujeme nové konzervativní myšlenky, nebo stačí návrat k těm starým?“
Čtěte ZDE: Demokraté v Evropě, vzbuďte se!
Politické procesy
Nejtvrdší léta naší komunistické éry v 50. letech s jejich politickými procesy a s agresivním útokem na cokoli spojeného se svobodou a demokracií, vytvořila první skupinu odpůrců a oponentů tohoto režimu. Nebyla to však většina národa.
Druhá skupina oponentů se vytvořila ve spojitosti s evidentními ekonomickými neúspěchy na počátku 60. let. To už byla skupina větší a s větším vlivem. Režimu nezbylo než přiznat, že centrálně plánovaná ekonomika nefunguje tak dobře, jak předpokládal a jak propagandisticky tvrdil. Vedlo to k relativně hluboké ekonomické reformě a v jejím důsledku i k demokratizaci politického systému.
Pracoval jsem jako mladý vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV, v němž byl vytvořen základní projekt těchto reforem. Již tehdy jsem však tuto reformu kritizoval za její polovičatost a za její podstatu ve stylu „třetích cest“. Kritika komunistického režimu však byla v té době již poměrně rozšířená. Moje generace ekonomů a představitelů společenských věd již tehdy studovala Misese a Hayeka a četla Orwella a Solženicina.
Pražské jaro
Třetí skupina odpůrců komunismu vyrostla ve chvíli, kdy bylo Pražské jaro potlačeno invazí armád Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Od té doby v Československu fakticky nebyli žádní přesvědčení stoupenci komunismu a marxismu. Na konci 70. let jsem byl tázán v Praze jedním americkým přítelem: „Jak silná je v dnešním Československu víra v komunismus a marxismus?“ Moje odpověď zněla: „Myslím, že je více true believers v marxismus na University of California v Berkeley než v celé naší nominálně komunistické zemi“.
Míra útlaku byla v 70. a 80. letech mírnější než dříve, ale míra frustrace a pocitu bezmocnosti byla pravděpodobně ještě hlubší. Konec komunismu, ke kterému došlo v procesu naší „sametové revoluce“, umožnil radikální likvidaci všech komunistických institucí a vytvoření nové svobodné společnosti založené na zastupitelské demokracii, na tržní ekonomice a na myšlenkách svobody, které jsou ve Vaší zemi velmi výrazně spojeny s Heritage Foundation a s nadací, která uděluje tuto cenu.
Komunismus a jeho nové převleky
Jak už jsem řekl, komunismus jako historická epocha nesmí být zapomenut, ale náš dnešní boj s komunistickými idejemi nesmí být omezen na vedení starých válek. Musíme se utkávat s komunismem v jeho nových převlecích, v jeho nových šatech, které jsou občas tak elegantní a barevné, že zakrývají jejich skutečný obsah. Mám zejména na mysli:
– agresivní human-rightismus, který se přeměnil v mocný nástroj potlačování tradičních občanských práv a ničím nenahraditelného institutu občanství;
– transnacionální progresivismus, který propaguje globální vládnutí a opovržlivě se dívá na kolébku demokracie, kterou jsou národní státy;
– morální relativismus, tento konglomerát různých, navzájem nepropojených myšlenkových proudů, popírá tradiční hodnoty a instituce, které vytvořily základy západní civilizace;
– moderní environmentalismus a jeho extrémní verze – doktrína globálního oteplování – která se snaží řídit nás všechny a zničit ekonomickou základnu moderní společnosti.
Mám šanci vidět symptomy všech těchto nebezpečí v Evropě pravděpodobně lépe než Vy v Americe, kde jsou kořeny svobody – doufejme – silnější. Ale Vy jste neprožili komunismus se všemi jeho krutostmi a iracionalitami. Komunismus byl při vší své tragičnosti i užitečným procesem poznání a díky tomu jsme, nebo alespoň někteří z nás, získali větší citlivost na všechny možné signály manipulace, kterým jsme od státu vystaveni.
Děkuji za pozornost.
Tagy článku