Známý scénář: Pod zástěrkou „nastolení Dobra“ nás politici a úřady chtějí připravit o další část samostatného rozhodování a svobody
Michal Dvouletý připomíná, co se skrývá pod zdánlivě bohulibým tlakem lobbystických skupin na „omezení hazardu. Včera o tom proběhla další „rozprava“ v Senátu.
Už několik let čtu ve většině českých médií o tom, že je třeba něco udělat s hazardem. Prý je ho u nás příliš, způsobuje samé problémy, z lidí dělá gamblery a peníze, které vydělává, vlastně nikdo nechce. A že nejlepší recept na šťastnou budoucnost je hazard úplně zakázat. Zavřít všechny herny a třeba po vzoru Františkových Lázní doslova rozmlátit všechny automaty. Tím se prý problém zvaný hazard zcela vyřeší. Lidé přestanou hrát a místo návštěvy herny budou každý pátek chodit třeba do kadeřnictví, za nákupy do květinářství nebo na posezení do literární čajovny.
Pomiňme v tuto chvíli monstrózní naivitu uvedené představy, která se však pohodlně vžila do povědomí mnoha lidí. Ponechme stranou, že uzavřené legální herny rychle nahradí herny ilegální, jako se vždycky stane, když stát na cokoli vyhlásí „prohibici“ a „podpoří“ tak organizovaný zločin. Podívejme se však na celý problém z větší perspektivy.
Současná „válka s hazardem“
Nepřipadá vám na současné „válce s hazardem“ něco příznačně normalizačního? Nemáte také pocit, že zde pokrokáři vytvářejí nebezpečné společenské klima, které legitimizuje snahu některých mocipánů rozhodovat o tom, jak já nebo vy budeme trávit svůj volný čas - a především za co utratíme své tvrdě vydělané peníze? Možná mnoho z nás nad články o hazardu mávne rukou a řekne si, že o nic nejde, ať to všechno klidně stát či radnice zakáže, že právě nás se to netýká a herny ke svému životu nepotřebujeme. Do jisté míry to chápu, ale je třeba si uvědomit, že svým mávnutím ruky zároveň dáváme zelenou dalšímu seškrtání tenčících se individuálních občanských svobod, o kterých generace mých rodičů a prarodičů většinu života v totalitním státě jen snily.
Čtěte ZDE: Upalte podnikatele, hlavně ty poctivé!
Celá debata o loteriích totiž není v podstatě o ničem jiném než o individuální svobodě každého z nás. A nevím jak vy, ale já zcela otevřeně říkám, že nechci, aby mi někdo z politiků, natož samozvaných občanských aktivistů – obchodníků s diktátem Dobra – říkal, co můžu a co nemůžu udělat se svými penězi. Jedině já sám mám mít totiž to právo, abych se rozhodl, za co budu utrácet. Jestli to budou tuny značkového oblečení, motorky a rychlá auta, stále nové počítačové hry, divoké večírky a útraty na baru, sbírka starožitností, cigarety a drahé doutníky, ženy na jednu noc, sázka na vítězství Sparty nebo na to, že se kulička v ruletě zastaví na sedmičce.
Osobní odpovědnost
Je pouze mojí zodpovědností, jestli peníze, které vydělám, utratím za koníčky, rozmary a radovánky, nebo se jako správný chlap postarám o rodinu, pořídím si pěkné bydlení, zabezpečím se na stáří a vydělám synovi na studia v zahraničí. Nebo budu schopen udělat současně obojí. Ve svobodných společnostech se tomu říkalo motivace.
Jakou cestu si vyberu, je moje věc – nebo aspoň by měla být. Je to rozhodnutí a každodenní rozhodování, před nímž stojí – nebo by měl stát ve svobodné zemi každý z nás. Žádný stát ani žádné občanské sdružení to za nás neudělá a udělat nesmí. Pak by se totiž naše země, kterou přeci jen pořád pokládám za relativně svobodnou, začala opět proměňovat v novodobou formu „pohodlné“ diktatury. Nebo se to už děje?
Tvrdá a jasná pravidla,
Stát se může postarat maximálně o jediné: Aby nastavil tvrdá a jasná pravidla, vyžadoval dodržování všech zásad zodpovědného přístupu a především jako u jiných rozmarností působil výchovně a preventivně. Vše ostatní by měl nechat na svých občanech, kteří sami vědí, co je pro ně nejlepší. A jestli to někdo neví a utopí se v alkoholu, oblaku kouřového dýmu nebo ruletě, je to pouze jenom jeho osobní selhání.
Stát, láhev whisky, krabička cigaret ani automat za to nemůže. Každá totalita ale začínala tím, že elity stanovily, co je dobro – a to pak ostatním po dobrém či po zlém vnutily. Nejsnadněji lhostejným. Mávnout nad „bojem proti hazardu“ rukou – teprve to je skutečný hazard, proti němuž má smysl bojovat. Nejúčinněji ve volbách. Zatím.
Tagy článku