Zdá se, že v současné době katolíci úplně rezignovali na myšlenku Kristova pozemského království. Když zpíváme Ježíši, Králi nebe a země, máme převážně na mysli jeho vládu v lidských duších a srdcích, nikoli vládu na této zemi. Jenže On chce i tady kralovat - a jako Vykupitel, který za každého člověka na této zemi cedil na Kalvárii svou krev, má na to svrchované právo. Nový zákon to na mnoha místech potvrzuje. Jeho království sice „není z tohoto světa", jak řekl před Pilátem, ale přesto všechna „království tohoto světa" mu mají být podrobena a musejí uznat jeho svrchovanou autoritu.
Pozemská království mají být podřízena Kristovu nebeskému království, které z tohoto světa není, ale má nárok tato pozemská království řídit svojí naukou a také svojí mocí. Svatý Pavel to říká zcela jasně: „On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy..." (1 Kor 15, 25). A na jiném místě píše: „Proto ve jménu Ježíšově musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí vyznat ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán..." (Fil 2, 11).
Svrchovanost Kristova království
Mnoho papežských dokumentů dávné i nedávné minulosti tento požadavek Kristova pozemského království zdůrazňuje, Pius XI. dokonce vydal na toto téma encykliku Quas Primas, jíž zavedl v Církvi svátek Ježíše Krista Krále. Její každá věta je zaměřena k tomu, aby světská moc uznala svrchovanost Kristova království v oblasti věroučné a morální.
Ptejme se, co to znamená dnes, v epoše světonázorového a politického pluralismu a multikulturalismu, kdy se skloňuje ve všech pádech magické slovo „svoboda"? Představuje požadavek Kristova pozemského království omezení lidské svobody?
Odpověď je samozřejmě kladná, protože „svoboda", jak ji hlásá současný liberalismus a neomarxismus, se rovná svévoli a bezuzdnosti, „právu" dělat si, co chci: zabíjet nenarozené děti, mít sexuální styk s kýmkoliv se mi zamane včetně osob stejného pohlaví, dětí, mrtvol nebo i zvířat, usmrcovat staré a nevyléčitelně nemocné, protože jsou mi „na obtíž", okrádat bližní podvodnými finančními transakcemi apod. Takovou „svobodu" Kristovo pozemské království jednoznačně vylučuje a nemíní ji v legislativě nikomu dopřát.
Kristovo pozemské království
Není ale toto jenom zbožná utopie? Aby bylo reálně dosaženo Kristova pozemského království, je zapotřebí, aby alespoň většina obyvatelstva ve státě byla katolická. Státy s převažující katolickou populací na této zemi skutečně - Bohu díky - ještě jsou. Je ale v pořádku, když jejich zákonodárství klade Katolickou církev na stejnou úroveň s jinými konfesemi a s ateismem, když obsahuje paragrafy o náboženské svobodě ve smyslu liberalismu a ani slůvkem se nezmiňuje, kde je pravda? Rozhodně nikoliv. Rozpor s výše uvedenými citacemi Nového zákona je tady zřejmý, stejně tak i s papežskými dokumenty.
Odpůrci Církve se nad těmito slovy nejspíš vyděsí. Už slyšíme jejich jeremiádu: Toto je středověké tmářství, Církev chce vnutit katolicismus direktivně a násilím nekatolickému obyvatelstvu, znovu zavede inkvizici, trest smrti pro kacíře atd.! To všechno je ale úplně vedle. Objektivní historikové dnes čím dál více odhalují, že krutosti inkvizice a hranice pro kacíře a čarodějnice byly převážně osvícenským a komunistickým bubákem pro nevzdělané masy a pokud se katolíci v minulosti skutečně provinili proti svědomí člověka, byla Církev jedinou institucí na světě, která se za to omluvila, ačkoliv oběti katolického pronásledování během několika staletí netvoří ani jedno procento obětí osvícenské, nacistické, komunistické nebo dnes také islámské genocidy během pouhých pár desítek let.
Čtěte ZDE: Na programu je katolická kontrarevoluce
Současná podoba katolického státu
Lze mít tedy nějakou konkrétní představu o současné podobě katolického státu, v němž vládne Kristus ve smyslu encykliky Quas Primas Pia XI.? Zcela určitě, neboť i dnes ještě - i když jen zbytkově - takové země existují. Na Maltě platí ústavní zákon o úzkém sepětí státu a Církve, díky čemuž jsou zakázány potraty bez jakékoliv výjimky, rovněž tak antikoncepce (farmaceuti, kteří by ji prodávali, riskují ztrátu licence), pornografie a propagace smilstva (bohužel došlo tady k jednomu nešťastnému průlomu, kdy se v loňském roce podařilo prosadit všeobecné hlasování o povolení rozvodů, dosud zakázaných). Podobná ustanovení ve vztahu k Církvi mají například latinskoamerické státy Kostarika a Dominikánská republika, částečně také asijské Filipíny.
Ani ti nejradikálnější obhájci lidských práv si nestěžují, že by v těchto vyjmenovaných zemích byli nekatolíci nebo ateisté perzekvováni. Jejich kritika směřuje pouze proti zákazu potratů, homosexuálních svazků a genetického inženýrství. V tomto samozřejmě nelze uhnout ani o píď.
Je přirozené a logické, že v zemi, kde převažuje katolické obyvatelstvo, by měla mít Církev nezadatelné právo na ústavní ochranu ze strany státu, jemuž tak vyvstane povinnost veřejně deklarovat, že pravda je pouze v její nauce a co jí odporuje, je blud. To hlásala Církev nepřetržitě už od starověku. Z toho samozřejmě neplyne, že by nekatolíci nebo osoby bez vyznání měli být jakkoliv diskriminováni. Požadavek náboženské tolerance je zde nezbytný. Legislativa by měla zaručit svobodu kultu a pastorace pravoslavným, protestantům a všem ostatním náboženským komunitám, jež v zemi žijí a působí s výjimkou těch, které mají ve svém programu násilí, teror nebo praktiky ohrožující zdraví a život člověka, stejně tak nelze trpět satanské rituály, které svolávají na celý stát prokletí a závislost na mocnostech zla. Zákonodárství musí zaručit i ateistům, že nebudou státními direktivami nuceni přiznat se v rozporu se svým přesvědčením k víře v Boha a nechat se pokřtít.
Desatero a katolická etika
To je jedna stránka věci. Tou druhou je, že veškerá legislativa musí být v souladu s katolickou morálkou, což a priori vylučuje přípustnost a beztrestnost potratů, oplodnění in vitro, antikoncepce, pornografie, rozvodů, cizoložství, eutanazie, propagace smilstva, homosexuálních svazků, ale také lichvářských úvěrů, neprůhlednosti podnikatelských praktik za účelem snadného vytunelování firmy aj. O těchto morálních postulátech nesmí být dovoleno hlasovat ani parlamentu, ani obyvatelstvu, neboť Boží zákon je trvale a nezměnitelně platný. Desatero a katolická etika musí být v katolickém státě základem veškerého fungování společnosti.
Tak vypadá reálná podoba Kristovy pozemské vlády. Samozřejmě to neznamená, že tím nastane ráj na zemi, ten bude až v nebi. Nicméně ochrana, kterou stát Katolické církvi poskytne, umožní občanům lehčeji se orientovat, kde je pravda a snadněji dosáhnout spásy. Proto Katolická církev nadále trvá na tom, že Kristova pozemská vláda je ideálem, i když v současnosti těžko realizovatelným. Na tom nic nemění ani deklarace II. vatikánského koncilu Dignitatis humanae.
„Laický stát" je utopií
Nábožensky neutrální tzv. „laický stát", jenž nepreferuje žádné náboženské vyznání (nebo světový názor), je utopií. Dějiny dokázaly naprosto přesvědčivě, že tento liberální režim, jenž vědomě nechce mít s náboženstvím nic společného, ale poskytuje svobodu všem vyznáním i ateistům, je vždy ve skutečnosti silně protikatolický a postupně dospěje až k pronásledování Církve, jak ukázala např. Francie roku 1904, kdy byl zaveden zákon o odluce Církve od státu, a jak jsme toho svědky dnes v mnoha demokratických státech světa, které nejenže uzákonily potraty, antikoncepci, homosexualitu a nemravnou sexuální výchovu na školách, ale dokonce vyhazují z práce a ženou před soudy katolíky i jiné křesťany, když se tomu vzepřou.
Samozřejmě v zemích s velkým množstvím náboženských konfesí, kde jsou katolíci v menšině, např. v USA, Církev akceptuje takový politický systém, který zabezpečuje náboženskou svobodu pro všechny s tím, že podporuje ty politiky a kandidáty ve volbách, jejichž program je nejbližší katolické morální nauce. V zemích, kde se většina obyvatelstva hlásí k nekatolické nebo i nekřesťanské konfesi, a kde legislativa toto vyznání upřednostňuje, usiluje Církev o maximální dosažitelnou míru svobody pro hlásání Kristovy nauky.
Svobodu všem jenom ne zlým
To platí především o zemích, kde je státním náboženstvím islám. Avšak ve státech, kde jsou katolíci většinovým vyznáním, je - nebo by měl být - ideálem výše popsaný model. Ten s úspěchem realizoval v 19. století v jihoamerické republice Ekvádor tamní prezident a zbožný katolík Gabriel García Moreno, zavražděný roku 1875 na schodech katedrály v Quitu svobodnými zednáři, jenž vyslovil památnou větu: „Svobodu všem, jenom ne zlým, jenom ne těm, kteří neznají sebekázně, protože by svobody zneužili ke škodě své i druhých."
Pane Ježíši, přijď Tvé království! Ne až v nebi, ale už tady na zemi, neboť se modlíme „buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi". Ať se Ti pokloní všichni vladaři této země, uznají Tvou svrchovanost a Tvůj morální řád. Amen!
Převzato z časopisu Řád
Tagy článku