Vášnivá debata o (ne)legalizaci měkkých drog – hlavně konopí – „hýbe“ momentálně především politickou scénou Spojených států amerických. Tam se stala jednou z dělících čar mezi konzervativci (všech politických denominací) a liberály (taktéž). U nás je zatím zdánlivý klid. V obou případech však mají mnozí jedno společné: zmatek v hlavách a povrchní uvažování, které brání seriózní debatě na téma legalizace měkkých drog. Spor mezi konzervativci a liberály i jeho české řešení má totiž ve skutečnosti jediného vítěze: stát.
Na první pohled by se zdálo, že ve Spojených státech jde o politický, kdežto u nás pouze o „technický“ problém. Zatímco v Americe se vede celospolečenská debata, zda drogy legalizovat či nikoli (nebo spíše kam vede snaha Obamovy administrativy zvýhodnit konopí vůči alkoholu), u nás zdánlivě jde jen o to, jak se „legální“ konopí dostane ke koncovému uživateli.
Konopí není legální!
Podle našeho interního miniprůzkumu si běžný občan České republiky myslí, že konopí je u nás pro medicínské účely legální. Není. Přesně řečeno – konopí je „legální“ pouze nominálně. Ve skutečnosti dosud nezvítězil ani liberální – „prolegalizační“ – ani konzervativní názor, který velí drogy zakázat, neboť jsou z podstaty ničivé a nemravné.
Nový český zákon pouze konopí přiřadil do kategorie drog, které jsou ze zákona doménou farmaceutických firem. Je tak současně jedinou drogou, na jejíž distribuci existuje státní monopol. Výsledkem je skandální situace, která je výsostně politickým problémem – ale jinak, než se na první pohled zdá.
Kozu schlamstne český lev
Český zákon z počátku roku 2013 jako by hověl jak konzervativcům, tak liberálům. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Konzervativce, považující se obvykle za jediné opravdové „pravičáky“, běžně těší, že je nebezpečná droga regulována, a jásají nad videozáznamy ze zátahů na „growshopy“. Mnoho liberálně smýšlejících lidí na druhé straně vítá možnost využití konopí jakožto alternativy syntetických léčiv, jakkoli je chabá. Ve skutečnosti však zákon nevychází vstříc ani jednomu názoru: Není ani konzervativní, ani liberální, a především není pravicový. A většina ze zúčastněných to dost možná ani nepostřehla.
Zmatek, který ohledně legalizace drog panuje v běžném myšlení je podobný mnoha jiným. Obdobné je to s vášnivými spory ohledně „manželství“ homosexuálů. Nejde o podobnost pouze náhodnou. Zrychlující se rozpad tradičních vzorců morálky a hodnot vůbec, jsou obě otázky nanejvýš důležité. Měly by být předmětem regulérní politické debaty. Jenže ta se nevede. Místo toho předáváme vesele otěže do rukou stále mocnějšího a represívnějšího státu. Jako obvykle: Když se dva perou...
Legalizace konopí? Ano... ale!
Onen zmatek není jen českým specifikem – zdá se, že je součástí dnešního „euroamerického myšlení“ vůbec. Dobrou ilustrací je nedávný článek odborníka na zdraví Mika Adamse, „hvězdy“ amerického internetového serveru zaměřeného na přírodu a zdraví, naturalnews.com., „Proč bychom měli legalizovat trávu – a vůbec ji neměli kouřit.“
Text vyjadřuje množství velmi zajímavých myšlenek:
„Podporovat dekriminalizaci marihuany neznamená podporovat její „rekreační“ užívání. Buďme zcela upřímní, pokud jde její o účinky na ty, kdo ji kouří pravidelně: Nejdřív jsou utlumení, pak apatičtí, a nakonec úplně tupí. Při dostatečném počtu opakování udělá „rekreační“ kouření marihuany z inteligentních a kreativních lidí naprosté tupce.
Což ovšem neznamená, že by kouření marihuany mělo být ilegální. To je také smysl tohoto článku: Já osobně rozhodně podporuji dekriminalizaci marihuany, ale současně všem důrazně doporučuji, aby se této činnosti na hony vyhnuli.
V tom mimochodem spočívá rozdíl mezi mnou a policejním státem – já se domnívám, že máte svaté právo zvolit si, co chcete dělat sami sebou, zatímco vláda policejního státu by vám mnohem raději vrazila hlaveň pistole do obličeje, nasadila vám „klepeta“ a strčila vás do vězeňského systému, který v současné době není o moc lepší než moderní pracovní tábor pro otroky, který pod pláštíkem vedení „války proti drogám“, prospívá zájmům obřích firem.“
Pozoruhodný libertarián
Vzápětí však Mike Adams, který sám sebe označuje za libertariána, demonstruje pozoruhodný myšlenkový „úkrok stranou“: Přechází totiž od úvahy o konopí k vlastnímu názoru na to, jak by měla vypadat „skutečně svobodná společnost.“ Dotyčný text je pěkným příkladem zmateného uvažování, které z libertariána – v našem prostředí většinou pravicově smýšlejícího člověka – činí „hlas zleva“:
„Není pochyb, že vlastnění marihuany by mělo ve svobodné společnosti, která respektuje svobodu volby každého jedince, být zcela dekriminalizováno. Každý, kdo s touto filosofií souhlasí, by měl současně uznat, že prodávání čerstvé šťávy („mléka“) z rostlin bezpečně produkované na farmách, by mělo být také považováno za zcela legální. (...)
Vydáme-li se dále stezkou libertariánského myšlení, společnost, která skutečně respektuje svobodnou volbu všech jedinců, by měla uznat legalitu individuálního chování, k níž patří i prostituce, hazardní hry a manželství homosexuálů. Ve všech případech jde svobodnou volbu jedinců v jejich soukromé sféře, i když někdo nemusí souhlasit s předmětem takové volby. (...)
Jinak řečeno, ve skutečně svobodné společnosti žádná vláda nemůže mít žádnou filosofickou doktrínu, na jejímž základě by zabránila lidem kupovat a pít alkohol, kupovat a kouřit trávu, platit svolným osobám za sex, ženit se s osobami téhož pohlaví, nebo dokonce se pokoušet o sebevraždu, pokud dotyčný přitom nepoškodí jinou osobu.“
Svoboda versus nárok
Mike Adams si prostě klasicky plete osobní svobodu jednotlivce s veřejným zájmem.
Metodou „kuchyňských počtů“, které měl tak rád Winston v románu George Orwella 1984, vychází jednoduchá nerovnost: Není totéž mít svobodu, jako mít právo, zde ve smyslu nároku. A právě právo – nárok na zvláštní výhody, poskytované dosud z dobrých důvodů státem klasické rodině muž – žena – je to, čeho se homosexualističtí aktivisté tak usilovně domáhají.
Diskriminace rodinou
Nejde tedy o to – jak si myslí nejen Mike Adams –, zda spolu partneři budou žít, či si slíbí věrnost až za hrob při obřadu v lese, nebo v kavárně u kávy. Jde výhradně o to, zda je jejich soužití natolik prospěšné zájmu celé komunity, že by mu měl být udělen status „preferovaného svazku“. Pokud má někdo zato, že takové důvody existují (nebo naopak neexistují žádné důvody pro zvýhodnění rodiny, jak bývala definována) – pak je třeba o tom vést politickou debatu. Pokud však je zvýhodnění rodiny jako veřejného statku vydáváno za „politicky nekorektní“ a „diskriminaci“, nikdy taková debata nevznikne.
Pak se snadno dočkáme „pravicových“ výroků, jako jsou ty páně Adamsovy, když hřímá: „Nikdo by asi netvrdil, že dospělí by měli mít „právo“ (doslova: „svobodu“) sexuálně zneužívat děti, jen proto, že je to jejich volba. V tomto případě je zde oběť. Ale co s případy, kde žádná oběť není? Jestliže se dva muži a dvě ženy rozhodnout společně, sexuálně spolu obcovat a dokonce (HRŮZA!) mít společný bankovní účet, nemáme tu žádnou oběť.“
Půjčovna dětí
Není tedy divu, že jsou mu trnem v oku rodiče, kteří „krmí své děti jedy“ z fastfoodů a dalšími nezdravými potravinami, a že se dlouhodobě zasazuje za co nejpřísnější státní regulaci nezdravých potravin a potravinových aditiv (libertarián!).
Čtěte zde: Tendry na prodej dětí odebraných rodičům: Je libo děcko na hraní? Ve Skandinávii testují praxi „orwellovského světa“ který nám EU připravuje. Video pro silné nervy…
Netuší už totiž zřejmě, že ještě donedávna byla nezpochybnitelnou základní jednotkou společnosti rodina. Ta, jak sám název napovídá, sloužila mimo jiné k plození a výchově potomků. Také k péči o své členy mimo produktivní věk. Současně měla širokou míru autonomie rozhodování o tom, co je pro jednotlivé její členy dobré. Například čím děti živit.
Svoboda končí svobodou druhého
Dnes si toto rozhodování stále víc a více uzurpuje stát, který například může rodičům „zapůjčené“ dítě z důvodů (údajně) špatné výživy „odebrat“. A bohužel i mnozí domněle „liberálně“, či dokonce „pravicově“ ladění lidé pomáhají v dobrém úmyslu demontovat institut rodiny, jejíž místo nezabírá svoboda jednotlivce, jak se domnívají, ale patronizující, čím dál mocnější stát – proti jehož chapadlům údajně bojují.
Znamená to však, že máme šmahem odmítnout i argumentaci Mika Adamse, týkající se legalizace drog? Nikoli, tady se zase s pravicovým názorem míjí konzervativec, který křičí, že není možné legalizovat amorální jednání. Mike Adams říká: „Snad každý, komu zatím ještě funguje mozek, musí souhlasit, že metamfetamin, kokain a heroin by měly být zakázány. Ale položili jste si někdy otázku PROČ tomu tak je, když přece podporujeme dekriminalizaci marihuany?
Odpověď nalezneme v definici osobní svobody – můžete si dělat cokoli chcete, pokud to nepoškozuje někoho jiného. Individuální konzumace marihuany nemá (na rozdíl od tvrdých drog, jejichž konzumenti často páchají násilné trestné činy), přímou souvislost s jakýmikoli přímým poškozením dalších osob, které se konzumace neúčastní.“
Čtěte zde: Legalizace prostituce opět na pořadu dne: Stát jako pasák a servisní služba pro klienty nevěstinců? Babišova vláda musí sehnat peníze jakýmkoli způsobem
Stát jako dealer
To dává mimo jiné i odpověď na otázku, proč u nás není „legalizace“ konopí ničím jiným než státním monopolem, přifukujícím neustále se zvětšující „státní obludu“ a sypajícím peníze do kasy obchodníků s drogami (v tomto případě „legálními“). Jedinou změnou je, že jedna větev drogové mafie (ta, která prodává mj. léčiva) momentálně používá stát jako zbraň v boji s konkurencí.
Svoboda by znamenala umožnit privátní pěstování konopí pro medicínské účely. A nezkoumat, zda ho dotyčný prodává sousedům, lékárně, maže na chleba či nohu nemocné babičce, nebo jej kouří. Zneužívání drog, stejně jako další podobná témata, jsou odvěké jevy, které nejsou v souladu s tradičně pojímanou morálkou – a nejsou ani ve veřejném zájmu. Především stát by z nich tedy neměl profitovat. Neměl by se stávat dealerem. Jenže právě to, ústy plnými liberální rétoriky, činí.
Tagy článku