Obvyklým námětem protikatolické propagandy je upálení italského filozofa-panteisty Giordana Bruna v roce 1600. Italská zednářská vláda mu postavila r. 1900 v Římě na Campo dei Fiori (Náměstí Květů) pomník a učinila z něj symbol proticírkevního boje.
Vražda římského převora
Aniž bychom chtěli ospravedlňovat krutý trest smrti pro Bruna, je třeba mít na paměti, že tento muž nebyl v žádném případě světec a mučedník. Americký historik John Bossy vydal o tomto bývalém mnichovi dominikánského řádu již před léty publikaci, kde shromáždil všechna dostupná fakta. Ta vůbec nesvědčí o jeho mravních kvalitách, spíš naopak. Historická realita je taková, že Giordano Bruno se dopouštěl kriminálních zločinů. Byl vrah a také jako agent a konfident cizí mocnosti.
Jestliže protikatolická propaganda, ať už liberální nebo komunistická, vynáší Bruna jako údajného „mučedníka“ inkvizice a oběť „církevního tmářství“ zastává se a uctívá kriminálního zločince, vraha a konfidenta
Narodil se r. 1548 v Nole u Neapole. Jako 15 letý vstoupil r. 1563 do dominikánského řádu, kde brzy proslul jako „enfant terrible“ pro svoji totální neochotu podrobovat se příkazům a rozhodnutím. Odmítal např. mít ve své cele obrazy svatých a popřel také některá dogmata. Přesto však nakonec dosáhl kněžského svěcení a doktorátu teologie.
Dominikánský řád proti němu vedl r. 1576 proces kvůli herezi, Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, zavraždil jej a hodil do Tibery, jak uvádějí svorně Konrád Kubeš ve své Apologetické abecedě (heslo: Bruno) i John Bossy. Za tento kriminální delikt byl pak hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.
Čtěte ZDE: Mystifikace kolem církevní inkvizice: Jen počet obětí husitů v Čechách byl vyšší než všechny oběti inkvizice za půl tisíciletí v celé Evropě
Azyl u „nemravné“ královny
Po kratším pobytu v severní Itálii se uchýlil do Ženevy, centra kalvínského protestantismu. Tam ale vyvolal pobouření svými názory, jež přesahovaly samotné hranice křesťanství. Bruno např. hovořil o Ježíši jako o „velkém filozofovi“ a odmítal Jeho Božství i zázraky. To bylo nepřijatelné i pro kalvínskou Ženevu, neboť protestantský reformátor Jan Kalvín plně akceptoval nauku o Boží Trojici a Božím synovství Ježíše Krista.
Brunovi hrozilo zatčení, uprchl proto do Francie, kde získal přízeň krále Jindřicha III., jenž ho r. 1583 pověřil, aby vyučoval filozofii na Collége de France v Paříži. V doprovodu královského vyslance se krátce nato vydal do Anglie, kde delší dobu zůstal.
Anglickou královnu Alžbětu I. si naklonil svým spisem „O hrdinských vášních“, který jí také věnoval. Zde obhajuje hříchy proti 6. přikázání a odmítá katolickou morální nauku, která přikazuje bojovat proti pokušení. Královna Alžběta, jež nežila zrovna mravně, nacházela v Brunově spisu obhajobu své pochybné morálky, proto mu projevovala všestrannou přízeň.
Bruno učil na školách v Londýně a diskutoval s profesory univerzity v Oxfordu. V Anglii také napsal téměř všechny své spisy, z nichž nejznámější jsou „O příčině, principu a jednotě“, „Večeře Popeleční středy“ a „Vyhnání triumfující bestie“. Hlásá tzv. naturalistickou filozofii, to znamená, že Bůh a příroda jsou jedno a totéž. Osobní Bůh jako rozumová bytost v Brunově pojetí neexistuje, pouze jako neosobní vnitřní síla světa a vesmíru. Bruno je hlasatelem panteismu, to znamená světového názoru, že Bůh není nad světem, vesmírem a člověkem jako Stvořitel, ale uvnitř jako jakási vesmírná duše.
Čtěte ZDE: Přinesla vláda „osvícenců“ zlidštění společnosti? Francouzská, bolševická a současná „europeistická“ revoluce a pekelné síly v pozadí ve věčném boji o svě
Inspirátor nacistů a fašistů
Bruno též jako první hlásal teorii o nadčlověku, jenž se prý musí prosadit násilím a krutostí. Tyto názory v 19. století převzali Friedrich Nietsche a od něj potom šéfideolog německého nacismu Alfred Rosenberg. Bruna se dovolával i šéfideolog italského fašismu Giovanni Gentile. Zarážející je přitom arogance, s jakou Bruno vystupoval. Jeho spisy jsou plny netolerance a nadávek vůči všem, s jejichž názory nesouhlasil. Při disputaci v Oxfordu vyvolal obrovskou bouři nevole, protože své oponenty urážel a zesměšňoval. Nemusel se však obávat postihu, protože nad ním držela ochrannou ruku královna Alžběta.
To nebylo náhodou. Alžběta krvavě pronásledovala katolíky, kteří se odmítli vzdát své víry. Tisíce jich skončily na popravištích, kněží, působící v zemi ilegálně a tajně vysluhující svátostmi, bývali většinou zabíjeni nelidským způsobem: čtvrcením, páráním břicha, ubíjením holí apod. Obětmi Alžbětiny hrůzné perzekuce katolíků se stali i jezuité sv. Edmund Campion a sv. John Ogilvie, kteří studovali a získali formaci v jezuitské koleji v Brně, odkud byli tajně posláni do Anglie.
Pomník Giordana Bruna postavený zednáři v roce 1900 v Římě
Tajný agent a udavač
V katolické Evropě existovala řada center, kde byli připravováni mladí kněží - misionáři pro ilegální pastoraci mezi katolíky v Anglii. Nejznámější jsou Řím, ve Francii potom Remeš a Douai. Královnin první ministr a organizátor protikatolického teroru lord Francis Walsingham potřeboval informace, kdy, z kterého místa a kolik katolických duchovních odplulo na britské ostrovy. K tomu ovšem byl nezbytný agent - informátor. Toho nalezl právě v Brunovi.
Bossy zveřejnil ve svém spise doklady, že Bruno byl Walsinghamem a jeho tajnou rozvědkou přímo úkolován k cestám do zahraničí, k navazování kontaktů a k podávání zpráv, kdy a kde se vylodí v Anglii kolik kněží, takže Walsinghamova policie je mohla okamžitě zatknout, uvěznit a později popravit.
Bruno pronikal jako agent i do prostředí anglických katolíků, žijících v ilegalitě a podával o nich informace. Ti byli potom zatýkáni, mučeni a popravováni. Dokumenty o tomto Brunově udavačství existují z let 1583-5. Tuto skutečnost potvrzuje i francouzský vyslanec v Anglii Michel de Castelnau, jenž se stává nakonec informátorem inkvizice o Brunově pohybu po Evropě. Bruno po r. 1585 z neznámých důvodů opouští Anglii. Působí nejprve ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud se přesouvá do severní Itálie. R. 1592 byl zatčen inkvizicí v Benátkách a dopraven do Říma.
O milost nežádal
Hlavní bod obžaloby tohoto odpadlého dominikána směřoval k jeho kacířství, dále pak k okultismu a magii, čemuž se Bruno čile věnoval. Inkvizice to pokládala za příčinu všech jeho dalších deliktů.
Brunův proces trval 8 let. Inkvizice se neustále snažila přimět Bruna k odvolání panteistických bludů. Členem tribunálu, jenž Bruna vyšetřoval, byl jistou dobu i církevní učitel kardinál sv. Robert Bellarmin. Po marné snaze dosáhnout toho, aby se Bruno zřekl herezí a magie, vydala jej inkvizice r. 1600 světským úřadům k upálení na hranici.
Papež svatého života Klement VIII. by mu pravděpodobně udělil milost, kdyby o ni Bruno požádal. Ten to ale ve své pyšné zatvrzelosti neučinil. Po Brunově smrti se papež Klement celou noc modlil na posvátných schodech naproti Lateránské baziliky za spásu jeho duše. Brunovo upálení bylo poslední popravou kacíře v papežském Římě.
Taková je pravda o Giordanu Brunovi. Protikatolická propaganda tvrdí, že byl upálen proto, poněvadž hájil Kopernikovu teorii o Slunci jako středu vesmíru. Bruno ji skutečně zastával, avšak nebyl souzen za to, že ji bránil, ale za to, že se jí dovolával v souvislosti s panteistickými bludy, které hlásal.
Vrah - hrdina
Objektivně je třeba konstatovat, že Bruno by se za to, co všechno napáchal, ocitl i v současné době i v té nejcivilizovanější zemi před soudem, a nevyvázl by bez trestu. Proto nelze mít římské inkvizici za zlé, že jej soudila a odsoudila. Odmítnout je samozřejmě nutno fakt, že byl souzen a popraven hlavně za své přesvědčení, byť zvrácené. Nelze však říci, že před soud nepatřil a žádný trest nezasluhoval.
Fakta, zveřejněná Bossym, svědčí jasně o opaku. Jestliže tedy protikatolická propaganda, ať už liberální nebo komunistická, vynáší Bruna jako údajného „mučedníka“ inkvizice a oběť „církevního tmářství“ a dokonce mu staví pomníky, tak je třeba bez jakéhokoliv přehánění namítnout, že se zastává a uctívá kriminálního zločince, vraha a konfidenta, jenž má na svědomí vraždu svého řeholního představeného a životy desítek anglických katolických kněží a laiků, které udal.
Immaculata
Tagy článku