Byl Kristus opravdu vzkříšen? To je základní dilema filosofů i historiků. Všechna antikřesťanská literatura odpovídá negativně: Ne. Kristus nemohl být vzkříšen. Žádný důkaz neexistuje. Proč tedy na sklonku svého života uznal vzkříšení i Bedřich Engels? Opravdu nemáme vůbec žádný důkaz? Nebo až dosud byly některé historické prameny a pozoruhodné skutečnosti zamlčovány?
Historické prameny hovoří o Kristu
Ruský akademik Ivan Vjačeslavovič Netušil (1850-1928), jeden z největších znalců soudobé starověké literatury a mimochodem autor jazykových učebnic latiny, řečtiny a sanskrtu, které se používají i u nás, dokládá z historických pramenů pozoruhodné množství zmínek a svědectví o Kristu. Celkem jich nalezl více než 210. Počájevská lávra (známý pravoslavný klášterní komplex na území dnešní západní Ukrajiny, který stále patří pravoslavným Moskevského patriarchátu) vydala před deseti lety materiál, v němž cituje Netušila a uvádí, že další dvě desítky pramenů byly objeveny později v průběhu 20. století. Z pozoruhodných citací vybíráme alespoň některé:
Židovský autor spisu O vládcích Palestiny zmiňuje, že viděl zář nad hrobem, ba i to, jak neznámá síla odvalila obrovský kámen. Řek Germidis, který zaznamenával události z doby života Piláta Pontského, nevěřil, že by Kristus mohl být vzkříšen. Přesto mu zvědavost nedala a události popsal takto: „Šli jsme velmi pomalu. Minuli nás vojáci, kteří spěchali na střídání stráže. Náhle se rozjasnilo. Zprvu jsme nechápali, odkud to světlo přichází. Vzápětí jsme uviděli, jak se k zemi snáší oblak záře. Uviděli jsme v něm člověka. Celý jako by zářil. Poté byl slyšet úder hromu. Stráž v úleku vyskočila a padla k zemi. Zprava po cestičce přicházela žena. V té chvíli bylo již opravdu vidět, jak se obrovský kámen, přivalený k jeskyni, sám nadzvedl. Hrob se otevřel. Vyděsili jsme se. Pak světlo zmizelo. Dodali jsme si odvahu a přistoupili ke vchodu do jeskyně. Tehdy jsme uviděli, že tam už tělo pohřbeného neleží...“
Syrský lékař Ejšu (při přepise jmen do a z azbuky mohlo dojít ke zkreslení, za což se omlouváme) léčil Piláta a sám sebe pokládal za racionalistu. Spolu s dalšími pěti kolegy se nacházel v blízkosti Ježíšova hrobu a zanechal nám toto svědectví: „My všichni, lékaři i strážci, jsme byli plně při smyslech! Cítili jsme se zcela zdrávi... Naprosto jsme nevěřili tomu, že by mrtvý mohl být vzkříšen. Ale on byl opravdu vzkříšen a my jsme to viděli na vlastní oči!“
Zázraky a další svědectví
Nepředpokládám, že by se mniši proslulé lávry, která bývala centrem vzdělanosti s vlastní tiskárnou již začátkem 20.století, uchýlili k fabulacím. Vždy po 2000 letech je zřejmé, že ani ústní podání tradice nemůže být pouhou fabulací. Z tradice vyplývá, že vzkříšený Kristus v následujících 40 dnech zasvětil apoštoly řekněme zjednodušeně do tajemství stvoření, života a smrti, mystických sil kosmu. Ukázal cestu ke svatosti a vyzbrojil Boží bojovníky zbraněmi, které nejsou z tohoto světa. Následujících 300 let přinesly tisíce svatých již tisíce důkazů o tom, že křesťané žijící v Duchu svatém dokázali překonávat nejen fyzická utrpení mučedníků, činit věci vymykající se logice. Hořeli láskou ke Kristu a tímto neviditelným ohněm zapalovali láskou i srdce dalších. Na Zemi žijícím a pochybujícím přinášeli nesčetná svědectví o tom, že jsou zde stále s námi, i po svém zesnutí. A tato svědectví se opakují celá další staletí až do současnosti.
Jedním z nich je například ronění tzv. myra z hlav zesnulých světců. Jev, který nám už většinou nic neříká, naši předci zřejmě dobře znali – proč by jinak Jan Lukáš Kracker zobrazil vytékající myro na fresce v centrální lodi chrámu sv. Mikuláše v Praze? V italském Bari, kde je hrob sv. Mikuláše, roní sv. Mikuláš myro i v dnešní dobé.
Snad největším zázrakem, který položil na lopatky i sovětskou vědu, bylo ale opakované ronění myra z hlav kyjevských svatých mnichů – míněno těch, kteří se již odebrali k Pánu. Navzdory tomu však jejich těla zůstávají „věčně živá“. V Kyjevopečerské lávře je jich v podzemí více než sedmdesát. (O pravděpodobně největší komplex pravoslavného kláštera na světě, jenž je právě v Kyjevě, se již několik let svádí boj, který má mimochodem přímé souvislosti i s tím, co nyní ve viditelné formě pozorujeme na Ukrajině – a co jsme pozorovali v pravoslavné Osetii a pravoslavné Gruzii. Ale to stojí za samostatný článek.)
Věčně živé hlavy
Lavra i za bolševické totality, ač pouhé muzeum, „promlouvala“ hlavami svých mnichů. Bylo třeba dokázat podvod církve, ale vědci ke svému údivu zjistili, že to, co z kostí, lebek či hlav (těla mnohých mnichů nepodléhají rozkladu a jsou ve skleněných rakvích) zdánlivě mrtvých vytékalo, je živá bílkovina.
2,5 min dlouhá ukázka jedné z jeskyní
Když jsem v listopadu v roce 2008 natáčela na Kypru film Vzkříšený Lazar, zaznamenala naše kamera proud právě vytrysklého myra sv.Lazara. Duchovní správce netušil, že přijdeme natáčet a navíc kromě Lazarovy soboty se hrob otevírá jen když ho navštíví nejvyšší představitel autokefální pravoslavné církve. To se tehdy stalo. A tak jsme měli tu výjimečnou možnost setkat se s tímto jevem bezprostředně. Pokud to chcete vidět také, věnujte pozornost tomuto krátkému videu, v němž se dozvíte mnohá málo známá fakta o Lazarovi a jeho životě po vzkříšení.
Davová psychóza, nebo "opravdový" zázrak?
V roce 2000 jsem se vydala prozkoumat místo a historické prameny v místě Ježíšova hrobu, kde po třech staletích císařovna Helena se svými „prvními křesťanskými archeology“ nalezla Kristův Kříž.
V Jeruzalémě, na místě jeskyně, kde bylo Kristovo tělo pohřbeno, nechali ve 4. století císař Konstantin Veliký a jeho matka Helena postavit chrám Vzkříšení, známý častěji také jako chrám Božího hrobu. Obrovská stavba vyrostla na místě ukřižování – Golgotě. Rozkládá se i v místech někdejšího sadu, v němž, jak věří křesťané, dokládá tradiční podání a zmiňuje evangelium, se Marie Magdalena jako první z lidí setkala se vzkříšeným Ježíšem.
Pravoslavní věřící říkají, že osobní setkání se vzkříšeným Kristem může zažít o velikonocích v jeruzalémském chrámu Božího hrobu každý. Zdá se, že tento chrámový komplex je opravdu dějištěm zvláštního mystéria. Desítky tisíc poutníků i nevěřících zvědavých turistů vidí na vlastní oči, jak sestupuje nestvořený oheň, v řečtině „to agios fos“, čili „svaté světlo“, v církevní slovanštině „blagodatnyj ogoň“ (ekvivalent v češtině nemáme, pravoslavní počešťují na „blahodatný oheň“, nejblíže je asi výraz milostiplný oheň). Podle pravoslavného liturgického kalendáře je Bílá sobota.
Tisíc let skepse neodhalilo podvod
Tisíce věřících i zvědavců od časného rána zaplňují chrám do posledního místečka. Další tisíce se tlačí před chrámem. V rukou drží svazek 33 tenkých svící, symbolizujících 33 Kristových let. V pravé poledne přichází jeruzalémský patriarcha a chrámová vrata se zavírají.
Všechny olejové lampy jsou zhasnuty, nehoří ani jedna svíce (zhasínají se na Zelený čtvrtek). Patriarcha přichází až k Božímu hrobu, svléká se a je podrobně prohledán (v době turecké nadvlády tuto kontrolu prováděli turečtí vojáci). Důkladně je prohlédnut i Boží hrob, hledá se něco, čím by bylo možné rozdělat oheň. Zapalovač, zápalka, křemen, cokoliv. Již více než tisíc let se zástupci skeptiků snaží objevit důkaz velkého podvodu. Marně. Nedůvěřiví jsou i představitelé jiných křesťanských denominací. Oheň zatím dokázal vyprosit jen jeruzalémský patriarcha, a to je poněkud podezřelé.
Patriarcha vstoupí do někdejší jeskyně jen v dlouhé říze, poklekne a modlí se. Vyprošuje milostiplný oheň. Chrám i nádvoří naplňuje hluboký táhlý tón zvonu. Agonie umírání, smrti, temna. Trvá to dvě, někdy i tři hodiny. Náhle se v chrámové kupoli objevují záblesky světla. Některé olejové lampy před ikonami se samy od sebe zapalují.
Na mramorové desce v kapli Božího hrobu se objevuje ohnivá rosa... Patriarcha se jí dotkne chumáčkem vaty a ten se vznítí. Tímto chladným modravým plamenem zapaluje olejovou lampu, připomínající pochodeň.
V té chvíli jako by vytryskl pramen melodie života – všechny zvony se naráz rozezvučí nezvykle dynamicky a jásavě. Patriarcha vychází s hořícím světlem a radostně zvolá: Christos anesti! Vstal z mrtvých Kristus! A věřící odpovídají: Vpravdě vstal z mrtvých! Přicházejí a zapalují si svatým světlem svazek 33 svící, které symbolizují 33 Kristových let. Opravdu vstal! jásají všichni. I ti, kteří se přišli podívat „jen na turistickou atrakci“, mají náhle v očích slzy a nejsou schopni slova. Žádný televizní přenos nemůže zprostředkovat to, co se děje na místě. V roce 2000 jsem to prožila jako nepokřtěná, vlastní duchovní cestu hledající Češka.
Může mít televizní kamera halucinace?
„Každý to cítí podle svého, každý to prožívá jinak a každý rok je to také jiné“, řekl nám v roce 2000 metropolita, arcibiskup Ambrosios z jeruzalémského patriarchátu, který tu každoročně slavil velikonoce již od konce čtyřicátých let . „Někdo vidí, jak z Golgoty sestupuje proud milostiplného modravého světla, jindy to vypadá jako oblak. Někdy je to jako blesk, jindy oslnivá, pomalu sestupující polární záře. V roce 2000 jsme uviděli ohnivou oranžovou kouli s modrým závojem, která nejprve třikrát zakroužila v kopuli chrámu. Tehdy se samovolně zapálila celá řada lampád. Je to vidět i na záznamech řecké televize, která tu v posledních letech vždy instaluje několik kamer a vysílá přímý přenos pro pravoslavné věřící. Svatí, jejichž lampády zahoří svatým Světlem Vzkříšení k nám znovu promlouvají. Předpovídají a naznačují události nejbližší budoucnosti. Jejich životy nám budou poučením a světlem svítícím v temnotě při hledání odpovědí, posilou i kompasem pro správné rozhodování v boji s temnými silami.“
Záznamy přenosů jsou dostupné veřejnosti i na videokazetách. Jsou na nich zřetelně vidět obrovské světelné výboje pohybující se v kopuli chrámu, samovolné zapalování svící i olejových lamp.
Řecký záznam, krátká videoukázka sestupu Světla 2013. Silné světelné výboje nejsou filmovým trikem.
Oheň, který nespálí
Lidé v chrámu prožívají při sestupu Světla nepopsatelné okamžiky štěstí, radosti a duchovního naplnění.
Omývají si v plamenech ruce i tvář. Zpočátku je totiž oheň světle žlutý a několik minut vůbec nepálí. Mniši si nikdy neožehli ani své dlouhé vousy. Celý chrám i nádvoří je plný ohně. Je to moře ohně, který očišťuje a rozpaluje srdce věřících. Teprve po několika minutách plamen tmavne a začíná být nesnesitelně horký. Policie vyzývá věřící, aby svíce zhášeli. Tehdy je vidět, že ani knoty nejsou ohořelé dočerna, jak tomu obvykle bývá, ale zůstávají světle nahnědlé.
Jeden z ruských filmových záznamů z Jeruzaléma.
Pozoruhodná událost s patriarchou a muezzinem
V archivu jeruzalémského patriarchátu se od 4. století uchovávají záznamy o svatém Světle. „Studoval jsem je“, řekl nám metropolita Ambrosios a vyprávěl o tom, jak se Řekové stali strážci pravoslavných svatyň a snad právě proto mají dodnes tu velkou čest, že mohou vyprosit svaté světlo a oheň lásky.
Zmínil řadu zajímavých příběhů, jeden z nich byl zvlášť pozoruhodný: V době, kdy byl Jeruzalém pod tureckou nadvládou, si arménští křesťané u sultána vymohli výsadu: nestvořený oheň mohou od této chvíle vymodlit jen oni. Turečtí vojáci proto nevpustili patriarchu ani do chrámu. Zůstal stát u vchodu, který lemují mohutné sloupy z mramoru. Modlil se a kál spolu s dalšími bratry. Byl přesvědčen, že milost vyprosit oheň, je trestem za jejich „nelásku“. Z jasného nebe sjelo světlo v podobě blesku, rozřízlo sloup jako ostrý nůž odshora dolů a zastavilo se v dlaních patriarchy. (Na levé straně vchodu je dodnes vidět tento „řez“ v mramoru – poutníci ho plní množstvím složených psaníček - napsaných proseb.)
V nedaleké mešitě vzýval právě v tu dobu muezzin muslimy k modlitbě. Uviděl obrovskou sestupující záři a zvolal: „Vidím tě, Pane Ježíši Kriste!“ a skočil dolů z minaretu. Nic se mu prý nestalo. „Vzdávám se své víry. Chci být křesťanem!“ volal a běžel k chrámu Božího hrobu. Nedoběhl. Turecká šavle ukončila jeho život. Byl pokřtěn vlastní krví. Svatý mučedník. Pohřbili ho v chrámu Božího hrobu, jeho tělo bylo velmi dlouho zcela neporušené, vytékalo z něho svaté myro. Mnoho dalších muslimů pak přijalo křest,“ dokončuje vyprávění vladyka Ambrosius.
Pravoslavní hledí vždy na Krista Vítězného
„Arméni se tehdy žádného zázraku nedočkali. A tak snad ostatní ze strachu, aby si neuřízli podobnou ostudu, od té doby nikdy nezpochybňovali právo jeruzalémského patriarchy. Ani římský papež“, dodal arcibiskup Ambrosius. „Světlo“ se pak neslo do Betléma, Konstantinopole a později i do dalších pravoslavných katedrál. Několik let už přilétá na palubě většinou ruských soukromých letadel i do ČR.
Římští katolíci o velikonocích oheň zapalují tradičním způsobem: škrtnutím zápalky. Římskokatolická církev roku 1582 rozhodla o změně kalendáře i změně způsobu výpočtu data Velikonoc. A tak pravoslavní křesťané dodnes oslavují Vzkříšení obvykle později než jinoslavní křesťané a o tajemném mystériu svatého Světla se dlouhá staletí mlčí.
Čtěte ZDE: Bílá Sobota: Osvobození z pasti. Radost, o které nemá svět tušení. Kristus přemohl smrt a otevřel bránu věčnosti
V 21. století se však termín Velikonoc, ač počítán tím či oním způsobem, v krátké době dokonce několikrát shoduje. I letos. Sestupování svatého světla a ohně lásky jsem zažila v Jeruzalémě těsně před svým křtem v roce 2000. Byl to jeden z nejhlubších duchovních prožitků v mém životě.
Pravoslavné velikonoce jsou svátkem obrovské radosti. Pravoslavní vidí vždy Vzkříšeného – i na kříži. Proto Kristus nemá nikdy prověšená ramena a padající hlavu, ani překřížené nohy přibité jedním hřebem. Ale Kristus Velekněz a Pankrator /Vševládce/ stojí na obou nohách a může kdykoliv sestoupit z Kříže a ujmout se vlády. Pravoslavní nebudují na poutních místech křížové cesty, nezastavují se tolik u utrpení Krista na kříži, ale hledí především na to, co korunuje jejich duchovní boj: svatost a vzkříšení. Christos Voskrese. Vo istinu voskrese.
Svaté světlo, Václav Havel a ČT
Svaté světlo a oheň lásky k nám přichází v nejrůznějších podobách, a kdo se ho dotkl (přeneseně i doslova) v Jeruzalémě, uvědomuje si jeho záři i v oltáři křesťanské svatyně, u svatých ostatků či v blízkosti Kříže. A to může být i v Čechách: Část Kristova Kříže získal také Karel IV. a máme ho v Korunovačním kříži, který patří do Svatovítského pokladu. Jeho podstatnou část můžete díky dosud nedoceněnému počinu bývalého prezidenta Václava Klause spatřit v kapli Svatého Kříže na Pražském Hradě.
když je kaple otevřená, můžete se také v podstatě každý den setkat „tváří v tvář“ s významnými světci, mučedníky i našimi národními patrony. Tuto možnost jsme měli i za komunismu, ač byla kaple muzeem, svaté ostatky zde byly vystaveny.
Za dob Karla IV. byly ostatky svatých ceněny nad všechno zlato světa. Za dob Václava Havla byly přesunuty a uzamknuty v trezoru Svatovítské klenotnice. Občas i k nám prosákla informace, že pokud se do Ruska zapůjčí svaté ostatky, například ze Svaté Hory Athos, stojí věřící i několikadenní fronty v mrazu. Proč asi?
Odpověď může naznačit například i filmová esej Tajemství svatovítského pokladu. Vznikla v roce 2011 a chybělo málo, aby skončila v trezoru jako nevysílatelný film. Proč film rozzuřil hned několik dramaturgů ČT, kteří vyžadovali některé pasáže vypustit, "změnit přístup" autora? Neměl zkrátka správné "ideové zaměření", poplatné oficiálnímu názoru... Po dvouleté tahanici tvůrkyni dotyčného „trezorového díla“ zachránila formulace ve smlouvě. Neobjednali televizní dokument, ale filmovou esej. A v té nelze autorovi upřít právo bez dramaturgických zásahů vytvořit film k zamyšlení pro ty, které zajímají duchovní kořeny našeho národa a nenechají se ošálit „pozlátkem věcí“ či nejrůznějšími „izmy“.
Zmíněný film tedy spatřil světlo světa (a nalézt jej můžete na této adrese). Doufám, že vám bude inspirací k návštěvě Pražského Hradu nebo k svátečnímu velikonočnímu rozjímání.
Tagy článku