Popisek: Obálka knihy areál snů
|
Autor: hop
Petr Hájek: Areál snů (1980)
Petr Hájek Ale ty dnešní mladý / který saháš na ostnatý drát / třetí čtvrtiny století / prsty rozechvělými od strun kytary / a na špičkách chceš urvat / bludné faramorgány svobod a sexu / nevěříš možná vzkazům / které vytetova nám čas na kůži / nevěříš neuvěřitelnému / jako my nevěřili. (Kamil Bednář, Nezapomenutelný čas. První dlouhá příčná.
1. kapitola. DÍVAL JSEM SE mezi posledními zbývajícími listy, jak je úžasně nahatá. Bylo mi horko o pořádnej flák větší, než dokáže vyrobit červencový slunce.
Panebože, jak mně bylo horko!
Ležela natažená na osušce, oči zavřený, a byla tak blízko, že jsem zřetelně viděl i nadskakující kousíček kůže nad srdcem. Chvíli jsem to počítal. Na jedno její nadskočení moje nadskočilo čtyřikrát.
Řeka Opavice tu byla spíš širší potok. Spousta ostrejch balvanů. Rozdělovala se na chvíli, a tak tady vzniknul ostrůvek. Zvenčí se zdálo, že je to jen plácek zarostlej spoustou chroští, a vlastně ani nevím, proč jsem tam vydal. Teď jsem tu prostě ale byl a pozoroval perfektně opálené tělo. Zaručeně se tohle léto ani jednou neopalovala v plavkách. Kolik její let, mi bylo absolutně fuk. Všechno mi bylo fuk, kromě toho, že tam ležela na osušce.
Po nekonečné váhací pauze jsem se přece jen rozhodl. Rázem zmizelo vedro a dala se do mě zima. I ruce se mi zpotily, což se mi jinak nestávalo. Otíral jsem dlaně o stehna, jenže ta byla ještě zpocenější. Ale kam tedy otřít všechny myšlenky a představy, které mi promokvávaly po celém těle? Vyřešil jsem tuhle otázku tím, pro co jsem se před chvílí rozhodl a co mi vlastně celý potící aparát zapojilo:
Rozhrnul jsem zbývající větve a vstoupil do slunce.
Jako jsem byl oslněn a jako jsem mhouřil oči na opačnou stranu, abych jí dal čas. Pomalu jsem se otáčel, abych ji jako teprve teď uviděl. A pak jsem ji uviděl doopravdy teprve teď. Před tím skrz ty listy to bylo jako.
Ležela dál tak, jak byla, jen očima zamžourala do míst, kde jsem stál se sluncem zavěšeným nad hlavou. Už mě zase začínalo pálit do zad.
Díval jsem se na ni a čekal, co se bude dít. Nenapadlo mě totiž, že by se mohlo nedít nic: že nepromluví, že se nebude schovávat. Že se prostě nebude stydět. Nechápal jsem to. Vpíjel jsem se do jejích přivřených očí a ucítil strach. Známý strach to byl:
Chvíle a vyskočí a jednu mi vlepí. Jako ta ženská, co jsem ji minulý rok pozoroval dírkou v příčce, oddělující dámské a pánské kabiny na kobyliském koupališti. Převlíkala se docela klidně, vláčně a ukazovala se mi ze všech stran. Až když vyšla z kabiny, začal jsem se převlíkat taky já. Musel jsem chvíli počkat, abych neměl na plavkách bouli. Cekala před kabinou a jen jsem vyšel, pěknou mi ji střihla, až mi vyskočily jiskřičky před levým okem.
Anebo mi řekne, že jsem zatracenej puberťák a že to se mnou mlátí o podlahu, abych se obrátil, jestli jako nevím, co je to slušný vychování. Anebo si půjde stěžovat do školy, i když do ní už nechodím. Takovýho něco cokoliv jsem čekal.Jenže ona nic. Až když to už trvalo moc dlouho a musela konečně něco udělat.
Nadzvedla se na loktech, aby tak nemusela mhouřit oči. A dívala se na mě a já polykal a polykal.
Vejdeme se sem voba, neřekla a docela maloučko se usmála. Taky se mi to mohlo jenom zdát. Ale spíš se pousmála.
Několikrát jsem horlivě zakýval hlavou a hned se snášel k zemi, jako že právě tady rozbiju stan. Teď se usmála docela určitě:
Pojď sem. Přece na sebe nebudem hulákat.
Přisunul jsem se na dva kroky k její osušce. Moje kanu i má, nehybná tvář, která měla vypadat suverénně, dospěle a nepuberťácky, se křečovitě držela jejího obličeje a svírala mě jako těsná masopustní maska. Dobrý den, zadrmolil jsem zblble. Užasl jsem: V jediné vteřině dokázala nejmíň osmsetkrát si mě prohlídnout od hlavy k patě. Pak se zeptala:
Chceš se upéct? Proč?
Že seš v tom vedru tak navlečenej. Nebo se stydíš? Proč?
Copak vím? Je to takovej zvyk. Stydět se.
Já se nestydím.
Zaplaťpámbů.
Svlíkal jsem si tričko a ona se dívala. Když jsem začal svlínat džínsy, zase si lehla a zavřela oči. Pak vykřikla do vzduchu několik slov, orosených jako na reklamní fotografii:
Zůstanu teď ještě čtyři minuty se zavřenejma očima. Pak je budu muset otevřít, protože se půjdu vykoupat. To už bych se usmažila.
Sluníčko do ní pralo a já na to zíral. Už jsem neměl džínsy ani plavky.
(Co jsem to za vola, že píšu holkám básničky, napadlo nic najednou. Odkud ta myšlenka přilítla, nemám zdání. I když poslední básničku jsem poslední holce napsal už hodně, hodně dávno. Co jsem to za vola, říkal jsem si a pozoroval ji i sebe. A čekal, až uplynou čtyři minuty. Slušně řečeno - to, co ona za čtyři minuty pokládá.
A celý moje směšný dobrodružství a ubohý neštěstí začalo. Žádnej Shakespeare ani Thomas Mann. Žádný veliký vášně, osudový lásky a skvělý tragédie, žádná historická výměna generací. A hlavně: Vůbec žádnej prolog.
PONĚVADŽ telefonování mě unavuje — a nevede také k žádným výsledkům rozhodl jsem se pro několik řádků.
Na vysvětlenou bych ještě rád uvedl, že jsem byl poslední týden bez telefonu a z pracoviště volat prakticky nemohu, jelikož tam jsem o telefon vlastně přišel.
Naše setkání — a jsme na tom patrně oba bez viny — se zřejmě v nejbližší době neuskuteční. Je to škoda, po¬něvadž jsem s tebou chtěl vážně pohovořit.
Rád vzpomínám na doby, kdy jsme byli kolegy. Shodou okolností jsem si je před několika dny připomněl. A tehdy jsem si také uvědomil, že je to ve skutečnosti už velmi dávno, poněvadž jsem za tu dobu hodně zestárl a vyčerpal se na zbytečnostech.
Nebudu teď moci nějakou dobu komunikovat.
Buď zdráv a měj se dobře.
Celá kniha bude brzy je stažení
Tagy článku
Doporučujeme
Petr Hájek Byla prý jedna vlídná past. Sýr do ní kdosi dal, ale když přišla myška krásí, past nezvala... více čtěte zde
Radomír Malý Kniha Humanisté nebo satanisté? Jejímž autorem je brněnský katolický historik PhDr. Radomír... více čtěte zde