Autor se v ní zabývá historií i současností zednářského hnutí. Od jiných knih na dané téma se liší zejména tím, že působení zednářů posuzuje ve světle katolické víry, která viděla v tomto hnutí vždy svého úhlavního nepřítele a zdroj všech revolucí. Kniha je rozdělena do osmi kapitol, které mapují postupně celou problematiku svobodného zednářství.
HUMANISTÉ NEBO SATANISTÉ?
1. Lež od samého začátku
O svobodném zednářství existuje z minulosti velká spousta literatury. Všechna, ať už pro nebo proti zednářská díla, uvádějí jeho historii v naprosto stejné a jednoznačné podobě. Vznik svobodného zednářství situují do Anglie na začátek 18. století, do roku 1723, kdy presbyteriánský pastor James Anderson sepsal konstituci první lóže. Ta se vyvinula původně ze zájmového združení lidí zainteresovaných na stavbách chrámů (odtud zednáři, zedníci), do něhož v průběhu 17. století vstoupili intelektuálové a lidé mající v rukou moc, aby prosadili nikoli teistickou, nýbrž deistickou a racionalistickou vizi světa. Bůh byl podle těchto teorií, hlásaných už Hobbesem a Humem, chápán jako později Voltaierův ,,velký hodinář", který sice stroj sestaví a natáhne - ale dál se o něj nestará, nechá ho běžet.
V tomto systému nemá žádné místo zjevení náboženství člověku, učení o tom, že Bůh se lidem v osobě Ježíše Krista zjevil a lidem náboženství dal. Božský Spasitel byl pro zednáře pouhým člověkem jako každý jiný, i když člověkem významným, filozofem a mučedníkem za pravdu. Zednářství tak údajně odmítá všechno nadpřirozené, pohrdá mystikou a jako produkt osvícenství klade hlavní důraz na rozum, rozvoj vědy a podporu čistě přirozených a racionálních ctností: pracovitosti, vytrvalosti, sebekázně, silné vůle, soucitu a dobročinnosti. V Andersenově konstituci se říká: ,,Řád svobodných zednářů byl ustanoven k zušlechtění člověka: milováníhodného člověka, vzorného občana a dobrého poddaného, nezlomného ve svých slibech, věrného ctitele boha přátelství, spíše přítele ctnosti než odměny...."
Tak vypadá základní učebnicové klišé o zednářích. Málokdo ví a ještě méně jich postřehne, že toto je pouhý vnější nátěr. Kdyby bylo pravdou to, co je výše napsáno a co do omrzení opakuje většina autorů o tomto problému, skutečně bychom se asi měli podivit, proč papežové věnovali zednářství takovou pozornost. Vždyť se přece jedná o neškodný filantropický spolek ! Pravda, stojí na zcela jiném než katolickém základě, dokonce odmítá základní principy křesťanství, ale jinak se přece věnuje tak jako katolické řeholní řády charitě, pěstuje rozvoj ctností a usiluje o zušlechtění člověka mravně a duchovně. Takže - proč ten hambuk kolem toho? Proč se papežové raději nevěnovali hlásání Evangelia místo odsuzujících výroků o zednářích?
První z našich autorů, kdo upozornil na rozdíl mezi tím, co zednáři sami o sobě hlásají a tím, čemu skutečně věří a co praktikují, byl kolektiv autorů SVAM, který sepsal dílo pod názvem ,,Svobodné zednářství". Zde správně pisatelé upozorňují, že zednáři nevznikli teprve v roce 1717, kdy byla ustavena v Anglii první lóže, ani v 17. století, dokonce ani nenavazovali na sdružení stavitelů chrámů, jak se všude píše, nýbrž na tajnou ezoterickou společnost rozenkruciánů, kteří zde existují už od 14. století. Ti prostoupili původně nevinné a neškodné společenství budovatelů chrámů a dali mu tajný mystický, mýtický a okultní charakter, který byl navenek maskován racionalismem a odmítáním nadpřirozena. Zakladatelem rozenkruciánů byl legendární Chrétien Rosencreuz, hlavní hrdina románu Jana Valentina Andrey z Adelsbergu. Náležel prý původně k temlářskému rytířskému řádu, po jeho likvidaci francouzským králem ve 14. století unikl upálení a potuloval se po Blízkém a Středním Orientě, kde se seznámil s východním okultismem a židovskou kabbalistikou. Po návratu do Evropy se stal údajně zakladatelem tajné okultní společnosti, která dostala jméno po něm. Zabývala se alchymií, hledáním ,,elixíru života" a hlavně magie. Brzy se rozšířila po celé Evropě.
O jejím zakladateli nemáme příliš mnoho zpráv, v podstatě se jedná pouze o Andreův román. Ten však nelze pokládat za spolehlivý životopis. Jisto je jen tolik, že Rosencreuz byl historickou postavou, neboť hnutí nesoucí jeho jméno by těžko mohlo vzniknout bez zakladatele. Rozenkruciáni zajisté nebyli jedinou okultní sektou ve středověku a ranném novověku. Pro nás však jsou významná tím, že poskytli ideový základ svobodnému zednářství. O tomto faktu svědčí přesvědčivě židovský rabín Toaff, jeden z čelných představitelů Židovské rady ve Francii v padesátých letech. Toaff sám se netajil svým členstvím v zednářské lóži. Píše: ,,V zednářství existuje jedna tajná filozofická a náboženská doktrína, kterou do něho vnesli gnostičtí rozenkruciáni od chvíle, kdy se v roce 1717 sloučili se svobodnými zednáři. Tato tajná doktrýna, jinak zvaná gnozí, je však výlučně vlastnictvím pouze zednářů vyšších stupňů." Francouzský katolický kněz a jeden z nejvýznamějších znalců fenoménu svobodného zednářství Emmanuel Barbier cituje ve své knize další informace od zednářských historiků: ,,Rozenkruciáni se zabývali alchymií a propagací gnoze". Na počátku nebyli příliš početní, postupně ale rostli, takže na začátku 18. století měli zejména v Anglii obrovský význam a vliv.
24. června 1717 podepsali jménem rozenkruciánů John Teofil Desaguliers a jménem zednářů pastor James Anderson za přítomnosti dalších bratří - jak uvádí jejich jména dokument - v hospodě Pommier na Charles Street smlouvu, která měla sloučit ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" se sdružením rozenkruciánů. Toto sloučení mělo rozenkruciánům pomoci skrýt své alchymistické praktiky a gnostické ideje pod plášť váženého bratrstva, zednářům zase na oplátku dosáhnout peněz a vlivu, neboť mezi rozenkruciány bylo zajisté mnoho bohatých a mocných osob. Tehdy se zrodilo svobodné zednářství, které známe až do dnešní doby. Tzv. ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" navždy zmizely, zůstalo pouze svobodné zednářství jako pokračování rozenkruciánů, jako středisko čisté gnoze, jako centrum falešného a zdegenerovaného gnosticismu namířeného proti katolické Církvi.... Rozenkruciáni, zakládající zednářství, přijali k tradičním zednářským symbolům spojených se zednictvím a architekturou ještě symboly almymistické a gnostické.
Svobodné zednářství není ve své podstatě ničím jiným než pokračováním středověké a ještě starověké gnoze, která vycházela z orientálních mýtů, řeckého neoplatonismu, pohanských mystérií a magie, zčásti též z křesťanských prvků. Ve starověku byl nejnebezpečnějším gnostickým bludem manicheismus, s nímž svedl zásadové teologické půtky sv. Augustin. Ve středověku se stali hlavními nositeli gnosticismu kataři albigenští, po nich následovala celá řada sekt a ezoterických společností, přičemž rozenkruciáni byli jednou z nich. Ranný středověk tyto jevy téměř neznal, k jejich rozkvětu dochází až v důsledku arabských výbojů a křížových výprav, kdy Evropa přišla do užšího kontaktu s Orientem. Odtud a také z oživování antiky v počínající renezanci, dochází ke kříšení starých pověr, které křesťanství do té doby vymýtilo: astrologie, alchymie, čarodějnictví a sním spojený přehnaný a pověrečný strach z čar a kouzel, který vedl ke smutně proslulým procesům s čarodějnicemi, věštění a zaříkávání atd. Spolu s ním ožívá také kult ďábla, jehož manicheismus klade na stejnou rovinu s Bohem tak jako perský zoroastrismus, jenž rozlišoval dobré a zlé božstvo (Ormuzd a Ahriman). Katolická nauka naopak učí, že ďábel se nikdy nemůže rovnat Bohu, neboť je jen tvor Jím stvořený. Bujení okultismu a magie nebylo možné a myslitelné bez kultu zlého ducha, bez jeho vyzývání a obřadů k jeho poctě. Na vzývání satana spoléhaly všechny okultní společnosti, ať už to přiznávají či nikoliv.
Rozenkruciáni převzali z manicheismu dualismus světla a tmy. Pojem osobního Boha se rozplývá v panteistické představě jakéhosi ,,božského dechu", který se šíří ze světelného centra do celého světa. Člověk prý žije ve dvou světech: v materiálním světě smyslů a neviditelném světě idejí. K poznání obou vede cesta skrze člověka za pomoci duchů, andělů světla. Není těžké uvědomit si tady ihned výrok sv. apoštola Jana o satanu, který na sebe bere podobu anděla světla. Rozenkruciáni tak uctívali ve svých mystériích satana, zlého ducha. S jeho pomocí chtěli ovládnout svět. Tato filozofie opřená zcela jasně a vědomě o kult satana pronikla po sloučení rozenkruciánů se zednářskými bratrstvy do svobodného zednářství a stala se nedílnou součástí kultu prakti-kovaného v lóžích. Na tuto skutečnost markantně a se vší naléhavostí upozorňuje papež Lev XIII., který ve své encyklice ,,Humanum genus" z roku 1884 píše: ,,Zednářstvo má svůj satanský plán související se snahou nastolit v celém světě království satanovo". Tentýž papež v listu italským biskupům roku 1892 tvrdí: ,,Tato temná sekta (zednáři, pozn. autora)...... je plná ducha satanova, který - podle tvrzení apoštola - bere na sebe v případě potřeby podobu anděla světla...... Bývalý svobodný zednář Jean Marqués - Riviére, který roku 1931 přerušil veškeré styky s lóží, vydal o tom toto závažné svědectví: ,,Zednářství je založeno na moci démonické. Někteří se možná usmějí nad tímto tvrzením. Neznají totiž démonickou moc toho, co se nazývá magickými světy, které obklopují zemi jakoby neviditelnou sítí. Tyto bytosti temnoty osnují plán záhuby, plán nepřátelský vůči člověku. Právě odtud pocházejí různí tajemní učitelé, astrální vůdcové, zjevující se a zanikající v obřadech vysoké magie, jejíž existence je nepopiratelná. Jsou to skutečně démoni, kteří inspirují tajné lóže a ezoterické skupiny...... Satan se nikdy nepředstavuje jako takový. Bylo by naivní tomu věřit. On se vždy vydává za anděla světla, utěšitele, ducha pravdy. Tento otec lži se náhle stává apoštolem míru, mystickým vůdcem, knížetem vědy. Ale běda těm, kteří postupujíce po stupních satanistické hierarchie, s ním navazují stále bližší kontakt. Závěr, potvrzený mimo jiné i autoritou papežskou, která nám představuje autoritu Kristovu, je tedy jednoznačný: Zednářství je jakousi anticírkví se svými dogmaty a kněžími. Anticírkví satanovou!
Co tedy z toho vyplývá? Že zednáři jsou a priory špatní lidé, kteří zasluhují naše odsouzení? Historie může uvést celou řadu členů zednářských lóží, kteří vynikli jako učenci nebo jako filantropové, vyvíjející dobročinné akce ve prospěch trpících a potřebných. Je možno jmenovat švýcarského pedagoga Pestalozziho, který se stal obhájcem náboženské výchovy mládeže, amerického podnikatele a utopického socialistu Owena, kterému přes všechny kardinální omyly v přístupu k řešení sociální otázky není možno upřít lidumilnost a lásku k trpícím. V naší historii známe jména šlechtických rodů, úzce spjatých se zednářstvím, které prosluly svojí podporou vědy a kultury, jakož i zakládání dobročinných ústavů (Nosticové, Černínové, Salmové, Kinští atd.). Začíná část našich národních buditelů včetně katolických kněží byla organizována v zednářských lóžích. Nalezli bychom tam i tak zvučná jména jako premonstrát Rafael Ungar, jezuita Ignác Cornova, Josef Dobrovský. Členy zednářských lóží byli také prokazatelně Bernard Bolzano, František Palacký, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Rieger, František Ladislav Čelakovský. Jako katolíci máme samozřejmě k těmto osobnostem a jejich činnosti vážné kritické výhrady, někdy dokonce značné, nicméně nelze popřít jejich zásluhy o rozvoj českého národa, české vědy, literatury a v neposlední řadě i jejich mravní odkaz (zejména u Palackého). Šlo o osoby, které rozhodně nesmýšlely satanisticky a u kterých lze těžko předpokládat účast v satanistických rituálech. Jejich názory, i když často značně mylné, přece jen vycházely z poctivé snahy prospět, být užitečný dobré věci. Ano, s plnou odpovědností je možno říci, že mezi zednáři existovalo a existuje mnoho lidí přirozeně dobrých, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že jejich lóže praktikují jen humanismus a lásku k bližnímu. Stejně tak lze ale k tomu dodat, že právě v tomto tkví ďábelská rafinovanost a obrovské nebezpečí. Už námi citovaný rabín Toaff udává, že magie, vzývání satana a další okultní praktiky, z nichž je jasná služba zlu, jsou známy pouze zednářům vysokého stupně zasvěcení a titulem ,,mistr komandor", ,,rytíř Kádoš" apod. Ti ostatní na nižším stupni zasvěcených plní roli tzv. ,,užitečných idiotů" (termín Leninův), svými humánními a kulturními akcemi, budícími všeobecné poznání, vytváří clonu pro své vedení (třebas i nevědomky, což naopak mají velmistři lóží nejraději), aby svět nepostřehl tajné okultní a zločinné pikle zednářstva jako celku.
Toto tvrzení dokazuje následující událost. Roku 1785 jistý Lanz, zednář vysokého stupně zasvěcení lóže pod názvem ,,Osvícení Bavorska", byl na cestě zabit bleskem. Policie našla u něho tajné dokumenty lóže, které byly tak kompromitující, že bavorská vláda nařídila soudní proces, v němž byli její předáci odsouzeni k vysokým trestům, velmistru Weisshauptovi se podařilo uprchnout. Mimo jiné byly předmětem soudního líčení i satanské rituály. Dokumenty o tom jsou uloženy v mnichovském archivu. Podobný důkaz existuje i z našeho století z Maďarska. Roku 1919 po pádu komunistické tyranie Bély Kuna se vláda zmocnila archivu budapešťské Velké lóže. Úloha zednářů v revoluci byla tak jasná, že šéf státu velkoadmirál Horthy se rozhodl uzavřít všechny maďarské lóže a postavit zednářství mimo zákon. Úřední zpráva i tady konstatuje okultismus a satanismus jako hlavní ideové zdroje zednářství. Ostatně toto máme černé na bílém i v oficiální příručce svobodného zednářství pro stupeň zasvěcení ,,mistr Terminator", kterou v roce 1871 vydal v USA Albert Pike, dodnes považovaný a uctívaný jako největší zednářský filozof. Jeho práce se jmenuje ,,Morálka a dogma" (Morals and dogma). Píše se tam mimo jiné třeba toto: ,,Svobodné zednářství je dědicem tradice starověkých mystérií a zachovává původní podání prvotní víry. Nejstarší pravdy jsme převzali ze zend-avetismu a védismu (zoroastrismu), od Platona a Pythagora, z Indie a Persie, od Féničanů, Řeků a Egypťanů, jakož i ze svatých knih židovských. Zednářství je náboženstvím se vším všudy. Všechny tyto uvedené doktríny tvoří náboženství a filozofii zednářství....... Proto do kompetence zednářství patří nejen výuka morálních, politických a filozofických pravd, ale také náboženských...... Svět brzy k nám přijde hledat své vládce a velekněze."
Může snad být jasněji řečeno, že svobodné zednářství není žádnou světskou racionalistickou ryze praktickou, nýbrž výhrad-ně náboženskou a okultní organizací? Zoroasterismus, pythagorismus, fénické a egyptské náboženství jsou neodmyslitelné od okultních mystérií a úcty nejen dobrých, nýbrž i zlých duchů. Svobodné zednářství je tedy něčím zcela jiným, než za co se vydává. To je ostatně taktika zlého ducha od prvopočátku. Nejde o nic jiného než o to, co je dnes již dostatečně známo ze života Karla Marxe. Ten vůbec nebyl ateistou a sociálním reformátorem, nýbrž členem okultní sekty a ctitelem satanovým. Veškerý jeho dialektický materialismus, ateismus, socialismus a komunismus nebyly ničím jiným než nástrojem ke zničení křesťanství, potaž-mo k vymýcení Boha a Ježíše Krista z mysli lidí a nastolení království satanova. K tomu Marx cíleně pracoval - jeho tak zvaně ateistická nauka byla jen prostředek. Totéž platí i o zednářích. Je-jich racionalismus, deismus, liberalismus a humanismus jsou pouze nástroji k dosažení konečného cíle - nastolení satanova království na této zemi v jeho jménu vlastní světovlády.
2. Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná
V minulé kapitole jsme se snažili dokázat na základě faktů, že zednáři, alespoň ti s vyšším stupněm zasvěcení, nectí Boha, nýbrž satana a v jeho službách bojují proti Bohu, Ježíši Kristu a Jeho Církvi. S tím souvisí magie a okultismus, které jsou od prvopočátku s katolickou vírou neslučitelné. Katolík se má vždycky a za všech okolností vyvarovat čar a kouzel. S okultismem souvisí i další bludy: panteismus, reinkarnace, systém trojího světa a spiritismus. Toto všechno je v zednářství pevně zakotveno.
a) Panteismus je filosofický systém, který zastírá hranici mezi Stvořitelem a stvořením. Bůh je rozpouštěn v přírodě, jak učil v 17. století Baruch Spinoza. Podle katolického dogmatu je Bůh transcendentní bytostí, to znamená stojící nad tímto stvořeným světem a vesmírem. Panteismus ho naopak umísťuje dovnitř tohoto světa a vesmíru, je to Hegelova "světová duše" (Welgeist), která prochází vývojem spolu s živou a neživou přírodou a dosahuje vyvrcholení v člověku jako nejvyšším vývojovém stupni. Zbožštění člověka je tedy hlavním nebezpečím tohoto učení, které přineslo neblahé plody v ideologii německého nacismu, která byla jednoznačně panteistická, o čemž se lze snadno přesvědčit pouhým nahlédnutím do "bible" hitlerismu, Rosenbergova "Mýtu 20. století". Ovocem panteismu je Nietsheův zpupný a milosrdenstvím pohrdající nadčlověk, spoléhající na svou vlastní sílu a považující sama sebe za Boha. Svobodné zednářství vyznává tzv. emanační panteismus. Svět je chápán jako emanace Boha, jako výrn "Nejvyššího architekta" (tak označují zednáři Boha), jako jeho nedílná součást. To se týká nejen světa, ale i vesmíru, neživé a živé přírody, přirozena i nadpřirozena. Zednářský bůh není osobním Bohem, není v pravém smyslu živou a konkrétní bytostí, které mohu říkat "Ty", je neosovním tajemným rozumem, někým nebo něčím neznámým, co nelze náležitě určit a pojmenovat. Toto božstvo je rozpuštěno ja v přirozeném světě, tak i v nadpřirozeném, zednářství jako okultní systém věří ve světy duchů a nadpřirozených bytostí v čele se "světlonošem", latinsky luciferem. Do tohot nadpřirozeného světa se lze dostat pomocí magie a okultní mystiky. Bůh se podle zednářské nauky nezjevil člověku a nedal mu žádné náboženství. Boží zjevení Starého i Nového zákona je nesmyslem, neboť stejně tak se prý mohl Bůh zjevit v kterémkoliv jiném náboženství. Bůh se prostě o vesmír, svět i člověka od chvíle stvoření nestará, to všechno se vyvíjí podle vlastních zákonů. Stejně tak se ale Bůh nestará o svět duchů, svět nadpřirozených, který má rovněž své zakonitosti. K tajům nadpřirozeného řádu vede cesta skrze okultismus. Panteisticky chápaný bůh (božstvo) zde hraje roli pouze neosobního stvořitele, architekta toho všeho, ovšem na způsob robota, pouhého rozumu bez lásky, citu a charakterových vlastností. Rozpouští se ve svém stvoření a tajemné s ním splývá. Tato zednářská nauka má příbuzné rysy s východními náboženstvími, nikoliv však s křesťanstvím. Čtenář, který se orientuje alespoň trochu v religionistice, zde pozná společné prvky s budhismem, hinduismem, konfucianismem, zoroasterismem apod., nikoliv však s křesťanstvím, nikoliv s katolickou naukou, zjevenou Boží pravdou o Bohu, který stvořil viditelné i neviditelné světy a stojí jako svrchovaný vládce nad tím vším, který se z lásky k člověku stal člověkem, aby mu svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním získal věčný život, když tentýž člověk tímto darem na úsvitu dějin pohrdl. Zednářský panteismus kombinovaný s deismem a okultismem tak odporuje základnímu a prvnímu článku katolické víry o jedniném Bohu v trojici.
b) Není sice dogmatem zednářské nauky, zato však všeobecně přijímaným přesvědčením teze o reinkarnaci, čili o převtělování duší. Podle této doktrýny lidské duše přecházejí z jednoho těla do druhého, po smrti člověka prý duše žije mimo tuto zemi, po delší nebo kratší době se však na ni znovu vrací, aby oživila nové tělo v momentě jeho příchodu na svět. Katolická Církev učí něco zcela odlišného. Už na II. Lyonském koncilu roku 1274 bylo vyhlášeno jako závazné dogma, že duše spravedlivých jsou "po smrti bezprostředně vzaty do nebe". Florentský koncil roku 1439 zase definoval další článek víry, že "duše zavržených sestupují po smrti rovnou do pekla, aby tam snášely tresty za své viny". Tridentský koncil (1545-63) se vší závažností potvrdil nauku Církve o tom, že "duše. které v okamžiku soudu nebyly zavrženy, ani okamžitě přijaty do nebe, vstupují do očistce". Ani učitelský úřad Církve ani žádný teolog nikdy neučili, že očistec spočívá v putování duší z těla do těla. Pro to ostatně není v Písmě svatém ten nejmenší podklad, rovněž tak v literatuře prvotní Církve. Jen Origenes pod vlivem platonismu tuto myšlenku připouštěl, dostalo se mu však od církevní autority příkrého odmítnutí. Reinkarnaci věřili v antice Platon a jeho žáci, tato doktrýna je dnes součástí především hinduismu. Katolické nauce striktně odporuje a také křesťanské civilazaci je něčím naprosto cizím. Reinkarnační teorie má negativní vliv na lidskou mravnost, neboť snižuje odpovědnost člověka za jeho činy tím, že ji činí závislou na předchozím životě. Člověk nemůže za své zlé skutky, neboť prý zdědil tuto náklonnost ze svého předchozího ži-vota. Důsledně vzato je prot zcela zbytečné peklo, neboť nikdo za svůj špatný život nemůže a nikdo se také nemusí bát odpovědnosti, až bude stát před tváří Boží.
c) Víra v systém trojího světa v teorii, že mezi fyzickým a duchovním světem existuje ještě jakýsi třetí, nazývaný často světem astrálním nebo psychickým, kde sídlí též démoni. Člověk podle této nauky je složen ze tří prvků: fyzického těla, prvkem nazývaného duší a vlastního ducha. Lidská duše je prý z poloviny hmotná a z poloviny duchovní. V okamžiku smrti údajně je to ona, kdo působí pozvolný přechod hmoty směrem k duchu a následně k Bohu bez přetržky. Formou tohoto přechodu je reinkarnace. Katolická nauka učí o existenci dvou světů: duchovního a hmotného, ne třech. V Credu se modlíme: "Věřím v jednoho Boha....... Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.....". Je článkem víry, že člověk se skládá ze dvou principů existence, nikoliv tří: ze hmoty a formy, fyzického těla a duchové duše. Na koncilu ve Vienne v letech 1311-12 to bylo pro katolíka závazně definováno takto: "......zavrhujeme jako bludnou a katolické pravdě odporující nauku nebo mínění, které odporují nebo zpochybňují tvrzení, že podstata rozumové čili intelektuální duše je pravdivě a sama o sobě formou lidského těla....... kdokoliv by se odvážil tvrdit, bránit nebo tvrdošíjně držet mínění, že rozumová čili intelektuální duše není sama o sobě formou lidského těla, nechť je považován za heretika".
d) Spiritismus je tajemnou naukou, která usiluje pomocí duchů vyvolaných ze záhrobí poznat skutečnosti skryté lidskému poznání, například osudy zemřelých nebo tajemnství budoucího života. Spiritisté očekávají odpovědi od speciálních prostředníků, zvaných "média". Zednářství propaguje spiritismus a některé lóže se mu přímo věnují. Kongregace Sv. Oficia (dnešní Kongregace pro nauku víry) vydala 30. března roku 1898 ohledně spiritismu toto závažné rozhodnutí: "Praktikování spiritismu je nepatřičnou pověrou, protože není Boží vůlí posílat na zemi dobré duchy jen proto, aby uspokojili lidskou zvědavost. Jestli tedy duchové odpovídají na otázky spiritistů, mohou jimi být jedině démoni, kteří usilují o to, aby vešli do kontaktu s člověkem, aby mu uškodili a způsobili zlo. Proto Církev jednoznačně zakazuje jakoukoliv účast ve spiritistických seancích........
Důležitou součástí zednářské teologie je také židovská kabbala. Ta se ovšem opírá o tzv. talmudistickou tradici a navazuje bezprostředně na Talmud, čili morální kodex. Ten náleží rovněž mezi posvátné knihy zednářstva. Talmud učí o Ježíši Kristu, že byl Mariiným nemanželským synem a podvodníkem, někým na způsob pouličních kejklířů. Talmud, i když se opírá o starozákonní tradici, nemá ve skutečnosti s ní nic společného a odbíhá od ní daleko směrem k okultismu, pochybnému mysticismu a židovskému imperia-lismu. Katolická Církev vždycky ctila a ctí starozákonní tradici starověkého Izraele, kterou převzala a přijala za svou, neboť se jedná o Boží zjevení člověku. Ortodoxní židovstvo, držící se starozákonní víry v Boha, jak je obsažena v posvátných knihách Starého Zákona, zasluhuje naši úctu, respekt a hlavně modlitbu, aby přijalo Ježíše Krista jako skutečného zaslíbeného Mesiáše. S tímto ortodoxním židovstvem však má pramálo společného talmudistická kabbala, která opouští Mojžíšovu tradici a orientuje se na perská a chaldejská mystéria, jak o tom svědčí spis "Zohar" od židovského autora Mošeho z Leonu ve Španělsku kolem roku 1300. Je to tradice zfalšovaná, zpohanštělá a zdémonizovaná. O sepětí židovské kabbaly se zednářstvím svědčí následující citáty z nejpovolanějších úst. Rabín Elie Benamozegh píše: "Je jisté, že zednářská teorie odpovídá teorii kabbaly.....". Další rabín H. Geffen zase uvádí následující: "Zednářským symbolům nelze porozumět bez studia západního mysticismu: kabbalistického, pythagorejského a jiných podobných". Další autor Bernard Lazaré zase říká: "Účast židů u zrodu zednářstva, konkrétně židů - kabbalistů, je - jak to dokazují některé zachované obřady - nepochybnou skutečností." Námi citovaný Albert Pike ve své knize, považované za bibli svobodného zednářství, sděluje: "Pravdy šířené zednářstvím se opírají o židovskou tajnou tradici, známou jako kabbalistický gnosticismus. Zednářství je náboženství, jež se opírá o tajnou židovskou filozofii obsaženou v kabbale." Celá kabbalistická tradice kategoricky vylučuje s odvoláním na Talmud myšlenku, že Ježíš Kristus byl vtěleným Bohem, počatým z Ducha svatého z Panny Marie, který za nás zemřel na kříži, aby nám umožnil věčný život, který konal zázraky a své Božství dokázal zmrtvýchvstáním. Židovští kabbalisté ve shodě s Talmudem Ježíše Krista buď jako podvodníka, nebo v lepším případě jako jednoho z mnoha tajemných mágů a osvícených můžů pronikajících tajuplnosti okultních skutečností. Že něco takového je neslučitelné nejen s katolickou naukou, ale také s každou sebepovrchnější lidovou vírou ve výlučné postavení Ježíše Krista, není snad zapotřebí dokazovat. Židovská kabbalistika, tvořící princip svobodného zednářství, je nejen nekřesťanská, nýbrž zcela jednoznačně protikřesťanská.
Dnes se katolická Církev ocitá tváří v tvář bujení nejrůznějších a často nejpodivnějších sekt, které jí vhazují rukavici. Mnohokrát se tohoto jevu dotkl sám Sv. Otec Jan Pavel II., a mnozí další vysocí církevní hodnostáři. Poslyšme, co k tomu problému říká bývalý výše citovaný zednář J. Marqués-Riviére: "Chci zvláště zdůraznit, že zednářství je místem, kde různé sekty si berou kostru svých nauk. Zednářství je pro ně mateřskou školou, filtrem i vzorem. Ze zednářství vzešlo už mnoho sekt, jejich organisace a struktura pocházejí z lóží. Některé jsou originální, jiné komické, další zas čistě satanistické a ještě další se orientují na odpadlíky od tradičních církví...." Navzdory těmto faktům se však setkáváme s nepochopitelnými reakcemi některých církevních hodnostářů. Tak například roku 1969 tehdejší prefekt vatikánské Kongregace pro jednotu křesťanů kardinál Johannes Willebrands přijal na audienci členy zednářského bratrstva a pronesl tato slova: "Chci vyjádřit svou vděčnost a uspokojení z faktu, že členství v bratrstvu spojuje katolíky s protestanty a židy ve vzájemné spolupráci k dobru lidstva. Jak konkrétně vypadá tato "splupráce k dobru lidstva", svědčí obsáhlá zpráva z amerického deníku "Times Union" vychízejícího v Albany, ze dne 1. května 1988. Deník informuje, že katolická škola Siena College přijala v roce 185 sponzorování od zmíněného Molayova bratrstva. Když se o prázdninách setkali na splečném táboře, plánovaném táboře, plánovaném sponzory, katoličtí a zednářští chlapci, "unesla skupina šesti mladých zednářů 17-ti letého katolíka, svázala ´ho a sexuálně zneužila...... Před soudem se všech šest přiznalo. Byl mezi nimi i hlavní vedoucí tábora a rádce..... To však nebránilo katolickému biskupovi z Albany mons. Howardu Hubbardovi, aby krátce potom promluvil na jednom zednářském shromáždění. Zmatek jde dokonce tak daleko, že ve městě South Bend ve státě Indiana v USA se v postní době roku 1991 pravidelně setkávali u tzv. "ekumenických snídaní" katoličtí kněží a laici z tzv. Hnutí Kolumbových rytířů s místními svobodnými zednáři. Americký spisovatel a velký bojovník za práva katolíků Paul A. Fisher píše, že tyto tzv. "ekumenické" kontakty katolíků se zednáři jsou v USA a v Západní Evropě stále častějším jevem, zatímco naopak policie, jmenovitě britský Scotland Yard, své členy varuje před kontakty se zednářskými lóžemi, které označují za semeniště organizovaného zločinu.
Italský římskokatolický kněz Don Stefano Gobbi, který už od roku 1972 slyší hlas Panny Marie, napsal ve svém spise "Panna Maria kněžím", že šelma z Apokalypsy, černá a podobná pardálu, je svobodné zednářství. Panna Maria skrze Dona Gobbiho nás o tom přesvědčuje slovy: "Jedná ve stínu, skrývá se, utajuje se, aby se mohla vměšovat v každé straně. Mocí svých deseti rohů rozšiřuje všude zákon zcela odporující zákonu Božímu. Sedm hlav vyznačuje různé zednářské lóže. Zednářství staví proti ctnostem šíření sedmi hlavních neřeřestí...... Dále Don Gobbi uvádí, že každá zednářská lóže má úkol prosazovat uctívání jiného božstva..... úkolem zednářských lóží je dnes pracovat s vel-kou lstivostí, aby všude přivedly lidstvo k pohrdání svatým zákonem Božím, k otevřené opozici vůči deseti přikázáním, k upření úcty, patřící jedině Bohu a jejímu prokazování stále většímu množství lidí, rozumu, penězům, moci, nesvornosti, násilí, rozkoši." Na soukromé zjevení, které prezentuje Don Gobbi, můžeme mít samozřejmě svůj názor. Církevní autorita se nevyslovila ani pro ani proti. Není účelem této knihy hodnotit pravost či nepravost zjevení Dona Gobbiho, nedá se však ani v nejmenším popřít, že jeho výroky o zednářích , za jejichž původce označuje Pannu Marii, naprosto "sedí" zcela korespondují s výše i níže uváděnými a doloženými fakty. Především souhlasí s naším základním zjištěním že zednářská ideologie a nauka jsou s katolickou vírou naprosto neslučitelné jako voda a oheň. Proto nelze pomýšlet na nějaký ekumenický dialog se zednáři, jak se snaží někteří teologové a církevní hodnostáři přesvědčovat. Ekumenismus se týká myšlenky sjednocení křesťanů, konkrétně křesťanů věřících v Nejsvětější Trojici a přijimajících Ježíše Krista jako Syna Božího, jako jediného Spasitele lidského pokolení, nikoli chimérické jednoty katolíků a vyznavačů pohanských okultních mýtů. S těmito nelze žádný ekumenický dialog vést a do jejich spolků vstupovat bez zrady své víry a svého přesvědčení. Samozřejmě lze s jednotlivými zednáři (jako jednotlivci, nikoli jako organisací) spolupracovat, když jde o dobrou věc, když se některý věnuje charitativní nebo vědecké činnosti bez znalosti záměrů lóží vyššího zasvěcení, právě tak, jako je možná spolupráce katolíka s kýmkoliv, když se jedná o dobro a službu bližním. Ovšem vždycky je třeba bdělosti, aby toho nebylo zneužito pro jiné, katolické víře nepřátelské cíle.
3. Organizační struktura svobodného zednářství
Svobodné zednářství vždycky mělo a má dodnes dvě složky: veřejnou a tajnou. To nepopírá ani Lennhof ve svém slovníku. Je ovšem jasné, že tak jako každá lidská organizace, prošlo i zednářství od svého vzniku začátkem 18. století určitým ideovým i organizačním vývojem, aniž by tím doznaly změny jeho základní myšlenková orientace, duch a satanské zaměření. Už ve 40. letech 18. století došlo mezi zednáři k rozkolu. Podnětem byla bula papeže Klementa XII. „In Eminenti“ z roku 1738, která znamenala první odsouzení svobodného zednářství ze strany Církve. Anglický zednář Michael Andrew Ramsey, který byl katolíkem, se snažil vyhnout konfliktu s Církví a proto se pokusil reformovat zednářské lóže tak, aby vnějškově navazovaly na středověké rytířské řády. Podle Ramseye se měli lóže zabývat jen uměním a vědou a dokonce být loajální jak vůči katolickému panovníkovi, tak i vůči Církvi. Protože největší počáteční úspěch zaznamenala Ramseyova forma ve Skotsku, hovoříme o tzv. skotském ritu. Ten se rozšířil především ve střední Evropě a poněvadž se jeho nositelé stavěli celkově pozitivně ke katolické Církvi, stali se zednářské lóže skotského ritu útočištěm celé řady jinak poctivě věřících katolíků včetně duchovenstva světského a řeholního a vysokých církevních hodnostářů, kterým nevyhovovala barokní spiritualita a potridentská podoba katolicismu.
Zednářské lóže skotského ritu se staly v německém jazykovém prostoru a vůbec ve střední Evropě hlavním nositelem tzv. církevního osvícenství. Pod rouškou halasně proklamovaného katolicismu, ztotožňovaného s osvícenským pojetím humanity a rozumu, docházelo k pomalému, zato však systematickému rozleptávání a rozmělňování katolické víry zevnitř, k popírání závaznosti dogmatu, papežského primátu, úcty Panny Marie a svatých, očistce apod. Lóže skotského ritu tedy nebyly žádnou nevinnou nebo dokonce přímo katolickou záležitostí, jak se snaží někteří historikové předkládat, ale naopak rafinovanou strategií ke zničení katolické Církve zevnitř, o čemž svědčí kupříkladu dějiny reforem císaře Josefa II. u nás a tzv. febronianistické hnutí mezi biskupy. Blíže se toho dotkneme v příslušné kapitole.
Jiné lóže však nepřijaly Ramseyův reformní plán a naopak si osvojily návrh dalšího zednáře Johna Tolanda, který zdůrazňoval na prvém místě nikoli poslušnost vůči autoritě, ale vůči rozumu. Z toho vyplývala nepřátelská nálada nejen vůči katolické Církvi, ale proti křesťanství vůbec. Hovoříme o tzv. anglickém ritu. Ten se rozšířil v 18. století hlavně ve Francii, kde vyvolal rozsáhlý odpad od katolické víry pomocí Encyklopedie a osvícenských filozofů soustředěných kolem ní (Voltaire, Diderot, d’Holbach atd.).
Toto základní rozdělení svobodného zednářství trvá dodnes. Oběma ritům je společné jedno: úmysl zlikvidovat zjevenou pravdu Kristovu a nastolit panství Antikristovo. Liší se ale ve volbě prostředků, jak to provést. Zednáři skotského ritu se navenek staví ke křesťanství přátelsky, nabízejí členství v lóžích duchovním všech církví a jsou dokonce ochotni přiznat Ježíši Kristu jakousi mimořádnou moc od Boha. Tím oklamali a dodnes klamou mnoho jinak dobrých a šlechetných lidí včetně věřících katolíků. Přitom ale vedou členy lóží k protestním akcím ve svých církvích za „demokratizaci“ církevního života, katolíky vyzývají k odmítání autority a poslušnosti s cílem destabilizovat církevní organizaci, nastolit zmatek a vyvolat vlnu odpadu. Zednáři anglického ritu naproti tomu nepokrytě dávají najevo své nepřátelství vůči křesťanství, hlásají navenek čistý deismus a „humanitu bez Boha“. Cíleně a vytrvale pracují na likvidaci katolické Církve mocenskými prostředky zvenčí a na jejich rukou lpí krev katolíků z éry Velké francouzské revoluce, španělské občanské války a částečně též bolševického panství, jak ukážeme opět v příslušné kapitole. Tomuto cíli slouží dokonalá a do detailů propracovaná organizační struktura svobodného zednářství, kterou vynikající současný znalec této problematiky Francouz Arnaud de Lassus s odvoláním na svědectví odpadlých zednářů a částečně též archivních materiálů, které se lóžovým bratřím nepodařilo ukrýt, nazývá „pyramidálním systémem“. Světové zednářství je rozděleno na velké množství samostatných regionálních jednotek, tzv. obediencí, které jsou na sobě naprosto nezávislé. Mají různé názvy: Federace Velké lóže Anglie, Velký východ Francie apod. Lassus rozebírá francouzský Velký východ (Grand Orient). Uvádí, že momentálně v dnešní době se počet jeho členů pohybuje nad 30 tisíci, zorganizovanými ve 450 lóžích. Několik desítek těchto lóží je zcela veřejných, publikují adresy svého sídla i jména funkcionářů, jimiž jsou celou lóží na jeden rok volení velmistr, první a druhý strážce, tiskový mluvčí a sekretář. Delegáti jednotlivých lóží se dvakrát do roka scházejí na tzv. konventu, což je vlastně jakýsi parlament Velkého východu. Konvent volí 33-členou Radu, ta zase volí prezidenta Federace lóží Velkého východu. Tato struktura je zcela veřejná a nepodléhá ani nejmenšímu stupni utajení. Není také logického důvodu, proč by se měla skrývat. V jejím programu neexistuje nic co by mohlo být v rozporu se zákonem. Federace lóží Velkého východu se věnuje rozsáhlé osvětové práci ve prospěch vědy, sponzoruje nejrůznější výzkumy, provozuje různé sociální akce apod. Netají se samozřejmě svým negativním vztahem ke křesťanství a propagandisticky velmi tvrdě bojuje ve prospěch interrupcí, což ovšem platí též o mnoha dalších organizacích a sdruženích, nemající se zednářstvím nic společného.
Mnohem důležitější je ale ta druhá, utajená struktura Velkého východu. Veřejná a neutajená Federace lóží totiž sdružuje pouze lóže nižšího stupně zasvěcení s názvem „zednář terminátor“ (učeň). Ne všechny lóže tohoto nejnižšího stupně zasvěcení jsou ovšem veřejné, i tady existují už některé lóže tajné. Lóže na stupni „zednář terminátor“, mají navenek samostatnost a oficiálně je nikdo neřídí. Ve skutečnosti však v lóži utajeně působí 10 - 15 (jedna lóže má 50 - 60 členů) členů vyššího stupně zasvěcení pod názvem „zednář tovaryš“. Ti náleží k přísně utajené lóži tohoto vyššího stupně zasvěcení a mají pověření sledovat lóži zasvěcení nižšího, podávat informace o jednotlivých členech a nenápadně ovlivňovat činnost této lóže nižšího stupně, v níž mají vystupovat jako její řádní členové, aniž by se kdokoliv dozvěděl o jejich příslušnosti k vyšší lóži. Když si vytypují někoho jako „spolehlivou“ a „schopnou“ osobu, nabídnou mu v soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima členství v lóži vyššího stupně. Tato „lóže tovaryšů“ je zase stejným způsobem kontrolována a řízena některou lóží dalšího stupně zasvěcení pod názvem „zednář mistr“. Velký východ má celkem 33 stupně zasvěcení, ty nejvyšší mají exotické názvy:
30. Velký rytíř kádoš
31. Velký inspektor inkvizitor komandor
32. Vznešený kníže královského tajemství
33. Suverénní velký generální inspektor
Hlavní zásada, která ve Velkém východu platí, je ta, že zednář má mít o lóžích nižšího stupně zasvěcení a jejich členech dokonalý přehled, může mít znalosti i o lóžích stejného stupně zasvěcení a udržovat na této své úrovni kontakty, nemá však absolutně žádné právo být informován o lóžích vyššího stupně zasvěcení a o tom, kdo ho vlastně řídí. Každý stupeň zasvěcení má svůj katechismus, rituál a symboly. Zasvěcení nižšího stupně sestávají z celkem neškodných frází o humanitě a „velkém architektovi vesmíru“, od 18. stupně (Suverénní kníže růže a kříže) jsou jejich součástí magické formule, od 30. stupně (Velký rytíř kádoš) už nastupuje vzývání satana. Toto schéma s různými obměnami platí o všech zednářských obediencích. Zednářství není ničím jiným než pyramidou po sobě následujících tajných sdruženích. Jestliže ve veřejné struktuře svobodného zednářství je vedení voleno zezdola, v tajné struktuře naopak je vedení naprosto nedemokraticky určováno tak, že zednář vlastně vůbec nezná jméno toho, kdo jej řídí a kontroluje, neví ani jak vypadá.
Tato geniální důmyslnost, připomínající strukturu špionážních center, umožňuje dokonalé klamání a matení slušných lidí. Zednáři nejnižších stupňů zasvěcení skutečně zhola nic neví o magii a satanských rituálech, jimiž se zabývají lóže vysokého stupně zasvěcení, jsou informováni jen o ideologii a plánech „na své úrovni“, to znamená o sociálních, vzdělávacích, politických a jiných akcích. Neřesti a zločiny jsou vyhrazeny skutečně těm nejvyšším, kteří nenápadně manipulují pro své zločinecké a satanské cíle zednáři nižších zasvěcení, mezi nimiž tvoří i značnou část, ne-li většinu, lidé v pravém slova smyslu slušní, těšící se ve svém okolí dobré pověsti a úctě. Jen tak je možno vysvětlit, že některé obedience, zejména v anglosaské jazykové oblasti, se hlásí na nižším stupni zasvěcení dokonce ke křesťanství a že v lóžích je organizována celá řada duchovních klasických protestantských církví. A nejsou to jen pastoři racionalistické orientace, kteří považují biblické zázraky za smyšlenky, ale i upřímně zbožní a v Ježíše Krista jako Syna Božího poctivě věřící. Nemají samozřejmě tušení, že jsou manipulováni pro úplně jiné cíle a kdyby se to dozvěděli, zděsili by se. Zednářská struktura dokonalého utajení jim to však nedovoluje poznat, proto budou neustále tvrdit to, o čem jsou upřímně přesvědčeni: totiž, že zednářství je pouze humanitární institucí.
Protestantským pastorům to nezazlíváme. Jejich církve členství v zednářských lóžích bohužel nezakazují, ano, v některých případech dokonce doporučují. Pokud jsou ale v zednářských lóžích organizováni katoličtí věřící nebo dokonce i duchovní, jde v každém případě o neposlušnost církevní autoritě. Jistě, i o katolických knězích, pokud jsou členy lóží nižšího stupně zasvěcení, platí totéž, co o duchovních evangelických církví: neví nic o satanských rituálech a zločinech nositelů nejvyšších stupňů zasvěcení. Na rozdíl od protestantů je to však neomlouvá, neboť v tom případě ignorují hlas svého nejvyššího pastýře, který jim to jasně říká a informuje je. To je třeba říci pravdivě bez ohledu na osobu. Vážíme si zajisté českých národních buditelů, mezi nimiž bylo i mnoho katolických kněží, světských i řeholních. Jestliže však nemůžeme vytknout členství v zednářské lóži evangelíkovi Františku Palackému nebo jeho souvěrci Pavlu Josefu Šafaříkovi, neboť jejich církev jim to nezakázala, potom naopak musíme prohlásit o exjezuitech Ignáci Cornovovi a Josefu Dobrovském, že byli vůči církevní autoritě neposlušní, což neschvalujeme a nepovažujeme za vhodný příklad k následování, i když Cornovovy „Církevní dějiny“ jsou naprosto pravověrné, seriózní a pro katolíka i dnes vhodné k četbě. To ovšem neospravedlňuje jeho neposlušnost vůči papeži, kterou projevil svým vstupem do zednářské lóže. Tím spíše je nutno vyzvednout pravověrné katolické vlastence, kteří členství v zednářských lóžích odmítali: exjezuita Stanislav Vydra, piaristé Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt atd.
Členství katolíků v zednářských lóžích vždycky bylo a je smutnou záležitostí; katolík, který tam vstoupí, zpochybňuje své katolické smýšlení a přesvědčení v nejvyšší míře. Zednářská rafinovanost jde až tak daleko, že nabízí katolíkům členství v lóžích podvodem přes organizace, které zdánlivě nemají se zednářstvím nic společné. Takovými jsou u nás po listopadu 1989 hojně rozšířené Rotary Club a Lion’s Club. Osobně znám mnoho praktikujících katolíků a duchovních, kteří se svých členstvím v těchto organizacích naprosto netají, jsou mezi nimi i politikové křesťansky orientovaných stran. Prý rotaryáni a lionálové nemají se zednářstvím „nic společného“. Jaká je pravda? Ročenka Velkého východu Francie z roku 1976 informuje o 93 tzv. „zednářských bratrstvech“ mezi nimiž na čelném místě uvádí Rotary Club a Lion’s Club. Tatáž ročenka zároveň vysvětluje, co to jsou tzv. zednářská bratrstva: „Shromažďují v místníh nebo na regionální rovině bratry ze všech zednářských obediencí“.
Je tedy nepochybné, že členem těchto klubů, naprosto veřejných a navenek bez nejmenšího vztahu k zednářství, se ve skutečnosti může stát jen zednář nebo alespoň člověk, s nímž se v budoucnu v zednářské lóži počítá. Tomu odpovídá i historie obou klubů. Rotaryány založil v r. 1905 Paul Harris, bohatý advokát z Chicaga, který se netajil svou příslušností k zednářské lóži. Účelem bylo a je sdružovat ke společným akcím podnikatele a příslušníky svobodných povolání. První Lion’s Club byl založen r. 1917 rovněž v Chicagu a sice Melvinem Jonesem, také svobodným zednářem. Lion’s je zkratka, jež znamená „Liberty inteligence our nations safety“ (svoboda a porozumění jsou nebezpečí našich národů). Lionálové sdružují především řídící a vedoucí pracovníky ze všech oborů. Francouzský Slovník svobodného zednářství (Dictionare universel de la francmaconerie) z roku 1974 píše o obou klubech toto: „Všeobecně se soudí, že tyto kluby jsou anglosaským výronem zednářství. Tak tomu sice není, avšak nelze popřít, že co do své podstaty jsou oba kluby zednářské...“. Je možno hovořit jasněji? Vedle Rotary a Lion’s Clubu jmenuje citovaný slovník též tzv., „Francouzskou ligu pro výuku a výchovu“, známou pod zkráceným názvem „Ligue de l’enseignement“. Také ona je počítána k zednářským bratrstvům. Francouzskou veřejnost oslovila svým prohlášením ze dne 24. dubna 1980, uveřejněným v pařížském Figaru proti návštěvě Sv. Otce Jana Pavla II.: „Ostře odsuzujeme výzvu francouzského prezidenta, jež požaduje po francouzském národu, aby vřele a srdečně přijal papeže Jana Pavla II. v naší vlasti. Nikdo z nás, kteří neuznáváme papežovu autoritu, nesmí být vtahován do akcí, jež podporují mravy a sociální názory katolíků...“.
Ne, katolík nesmí být naivní. Nelze zaujímat postoj typu: zednářem být nesmím, na to je exkomunikace, ale rotaryánem nebo lionálem ano, to přece nejsou zednáři. Výše uvedené citace snad jasně dokazují, že oba kluby jsou jednoznačně zednářskou záležitostí a jestliže je zednářský slovník řadí k rámci tzv. zednářských bratrstev vedle „Francouzské ligy pro výuku...“, jež se staví ke katolicismu přímo agresivně, potom jak daleko je od toho, aby rotaryáni či lionálové nevyrukovali příležitostně s podobným prohlášením? Ale i kdyby nevyrukovali, jak mohu být jako katolík na „stejné lodi“ s lidmi, kteří mají na návštěvu Sv. Otce názor, který je výše uveden? Zednářská struktura je rafinovaná a člověk bez patřičných informací je proti ní bezmocný. Proto jako katolík rád přijmu varující výroky papežů proti tomuto moru novověké společnosti a budu vděčný církevní autoritě za to, že mne brání před nástrahami pekla.
4. Církevní dokumenty o svobodném zednářství
Názor církevního magisteria na svobodné zednářství zůstává 250 let naprosto nezměněn. Totéž, co platilo o svobodném zednářství v 18. století, platí i dnes. Katolicismus a členství v zednářských lóžích se vzájemně vylučují. Dokážeme to na prostém výčtu závažných církevních dokumentů o zednářství.
Prvním papežem, který odsoudil svobodné zednářství, byl Klement XII. v bule "In Eminenti" r. 1738. Papež zde píše: "Ustanovujeme a nařizujeme odsoudit a zakázat sdružení, shromáždění, sjezdy, konvence či jiné, které obsahují termín "svobodozednářský". Dále papež přikazuje věřícím "neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace, která bude naložena na bedra všech, kdo neposlechnou toto naše nařízení." Dále Klement XII. v téže bule rozhodl, že "nikdo s vyjímkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchů příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému". To tedy znamená, že členství v zednářské lóži je zlem tak obrovských rozměrů, že jedině papež může tady udělit rozhřešení.
O třináct let později r. 1751 papež Benedikt XIV. ve své bule "Providas" označil svobodné zednářství jako " zaslouženě se těšící špatné pověsti" a dodal, že členství v této sektě "vede ke zlu a nepravostem".
Klement XIII. vydal hned dvě buly proti zednářství: "A quo die" r. 1758, "Ut primum" r. 1759 a encykliku "Christianae republicae salus" r. 1766. V encyklice "Christianae republicae..." odsuzuje "troufalost nepřátel, lidí odsouzeníhodných, kteří se oddali mýtům, aby vzkřísili z popela absurdity bezbožnosti, které byly již tolikrát pohřbeny...".
Další papež Pius VI. v encyklice "Inscrutabile" z r. 1775 ostře odsoudil "lidi, kteří jsou posedlí šílenstvím přizpůsobení se nové době a ohrožují tím samou podstatu racionality přírody a pokoušejí se obrátit ji v trosky. Dále tentýž papež píše: "... tito lidé skrývají ničemnost své doktríny v půvabných slovech krásných formulací, aby zlákali a oklamali mnoho lidí mezi slabými, aby nakonec všichni odmítli svou víru nebo alespoň v ní byli zvikláni." A pokračuje: "Tvrdošíjně se hlásá, že člověk je svobodný a není nikomu poddán, čili že společnost je zástupem hloupých lidí, kteří se bez rozmyslu podřizují kněžím...".
Jeho nástupce Pius VII. v bule "Ecclesiam a Jesu Christo" tvrdě odmítl zednářskou organizaci tzv. karbonářů a napsal, že její členové " přicházejí v rouše ovčím, ale fakticky nejsou ničím jiným než dravými vlky...".
Pius XII. rovněž odsoudil jejich výzvy k výstupu z Církve, k náboženské lhostejnosti a k nahrazování svátostí vlastními zednářskými obřady.
Lev XII. vydává r. 1824 bulu "Ubi primum", kde odsuzuje "ta sdružení, která s pohrdáním odsuzují myšlenku o Božím zjevení a vyznávají čistý deismus nebo dokonce čistý naturalismus". O rok později vydává tentýž papež další bulu "Quo graviora", v níž jmenuje zednáře a další tajné sekty, které "veřejně hlásají své pohrdání autoritou, nenávist k vládcům, agresivitu ke vztahu k myšlence Božství Ježíše Krista a samotné existence Boha. Otevřeně se chlubí svým materialismem, svými kodexy a statuty, z nichž je zřejmý záměr svržení zákonitých hlav států a totální destrukce Církve...".
Pius VIII. rozeslal r. 1829 všem biskupům apoštolský list "Traditi humilitate", v němž požaduje "vyplenit tato tajná sdružení buřičů, kteří se stavějí proti Bohu i pozemským autoritám, zejména pak v duchu ďábelské ideje chtějí zničit Církev i pozemská království a vyvolat celosvětový chaos...". Dále papež připomíná výroky svých předchůdců o zednářích a odvolává se ve vztahu k nim na slova sv. Lva Velkého na adresu manichejských: "Jejich pravdou je lež, jejich bohem je satan a jejich obřadem neřest."
Následující papež Řehoř XVI. vydává r. 1832 svou pověstnou encykliku "Mirari vos", kde obviňuje zednáře, že způsobili současný stav, "který sami vidíte vlastníma očima: Zkáza mravů triumfuje, věda se stává drzostí a svoboda bezuzdností...". Pokračoval: "Akademie a školy se rozeznívají ozvěnou názorů otevřeně napadající katolickou víru. Tato ďábelská a ničemná válka se vede zcela otevřeně před zraky veřejného mínění. Skrze tyto instituce a příkladem učitelů se tak kazí myšlení mládeže, dávají se těžké rány náboženství a propaguje zkáza mravů. Odhazují se všechny brzdy, všechny zábrany, které nabízí náboženství, jež jsou jediným jistým základem pozemských království. Pozorujeme úplnou destrukci veřejného pořádku, pád celých knížectví a svržení veškeré zákonné moci. Tato překvapující množství neřestí má svůj původ v těchto heretických sdruženích a sektách (svobodném zednářství, pozn. autora), v nichž všechno, co je svatokrádežné, ničemné a rouhavé, se spojilo dohromady v obrovskou stoku nečistoty." Dále zaujímá Řehoř XVI. k tehdy (a zvláště dnes) módní myšlence přizpůsobení se současnému světu toto stanovisko: "...Církev podle nauky Tridentského koncilu je založena na Ježíši Kristu a Jeho apoštolech. Veškerá pravda je jí předávána každého dne z inspirace Ducha svatého.Je tedy naprostým absurdnem a křivdící nespravedlností sugerovat jí obnovu a obrození, což je prý nezbytné pro její bezpečnost a rozvoj, jako by se Církev mohla smířit s bludy, zpátečnictvím či jinými neštěstími." Tyto názory se podle Řehoře šíří pod vlivem zednářství, které "osnuje ohavně spiknutí proti kněžskému celibátu, žádá zmírnění požadavků týkajících se nerozlučitelnosti manželského svazku a hlásá náboženský indiferentismus, podle něhož může dosáhnout věčné spásy každý bez ohledu na náboženskou příslušnost...".
Pius IX. hned ve své nástupní encyklice "Qui pluribus" r. 1846 varuje před "velmi tvrdou a nebezpečnou válkou, kterou celému katolickému společenství vyhlásili mužové spojení nezákonnou a tajnou přísahou. Dále tentýž papež píše, že cílem zednářů, které nazývá "tajnými sektami", je "zničení jak duchovních, tak i světských společenství" a připomenul všechny výroky svých předchůdců počínaje Klementem XII., odsuzujícím svobodné zednářství. Zednářům věnoval Pius IX. i další své dokumenty. V apoštolském listu "Nostis et nobiscum" r. 1849 je obvinil, že usilují "převrátit veškerý řád lidských věcí a přetáhnout lidi na stranu ničemných teorií socialistických a komunistických". V encyklice "Exultavit cor nostrum" z r. 1851 vytýká papež zednářům "zhoubnou náklonnost k bezbožným konspiracím za účelem likvidace náboženství a rozervání všech svazků občanské společnosti". V listu "Apostolicae nostrae caritatis" r. 1854 Pius IX. vystupuje s obžalobou proti "synům temnoty", kteří bojují s Církví a šíří "smrtelnou nákazu lhostejnosti a nevěry...a udělují svou podporu neshodě, vášním a hnutím bezbožných rebelií". V proslulé encyklice "Quanta cura" r. 1864 vytkl zednářům učení naturalismu a obvinil je ze snahy "smést z povrchu zemského základy katolického náboženství a občanské společnosti".
Nejostřeji a zároveň s nejdůkladnější analýzou vystoupil proti svobodnému zednářství papež Lev XIII. v encyklice "Humanum genus" r. 1884. Uvádí zde kupříkladu toto: "Tajný svaz zednářů se během půldruhého století překvapivě úspěšně, drze a lstivě zachytil na všech místech státní správy a získal moc, která se rovná moci vládní.....
I když tato sdružení v současné době zdánlivě vůbec nechtějí zůstat utajena, konají své schůze před zraky veřejnosti a vydávají vlastní časopisy, přesto - sledujeme-li je vcelku - shledáme, že si uchovávají povahu a podstatu společností tajných, protože jejich nauka je utajena, a to nejen před veřejností, nýbrž i před mnoha vlastními členy. Vstupující člen musí slíbit, často dokonce i potvrdit slavnostní přísahou, že nikdy nikomu a žádným způsobem nevyzradí jména členů, symboly a učení..... Jejich konečným cílem je vyvrátit mravnost z náboženských kořenů a veřejného života a nahradit vše naturalismem. Naturalismus popírá božské Zjevení, vznešenost víry a všechny prostředky spásy, obracejí se útoky proti ní......Všude tam, kde se zednářům ve věcech víry a mravů nestaví do cesty žádné překážky, důsledně prosazují naturalismus do všech podrobností. Soustavně pracují na tom, aby ve státním životě zbavili Církev jakéhokoliv vlivu na výchovu, omezili její majetek a podkopali její autoritu.....Žádáme, abyste se především snažili strhnout zednářům masku a ukázat jejich pravou tvář! Poučujte lid v pastýřských listech o ohavnosti jejich triků a skutků". Dále Lev XIII. uvádí na pravou míru údajnou "víru v Boha" svobodných zednářů. Píše: "Ačkoliv tato sekta vyznává obecně víru v existenci Boha, svědectví jejich vlastních členů naopak ukazují, že tato víra není pro každého z nich předmětem stálého přesvědčení a nenarušitelné jistoty.....Zednáři sledují jeden cíl: důkladné a úplné zničení náboženského a společenského pořádku, zrozeného z křesťanských institucí a jeho nahrazení novým pořádkem, zformovaným podle jejich idejí, jehož hlavní zásady a zákony jsou převzaty z naturalismu..... První zásadou naturalismu je přesvědčení, že ve všech záležitostech příroda, čili lidský rozum, musí být učitelem a pánem. Přijetí této zásady znamená buď zanedbávat povinnosti vůči Bohu nebo je skrze mylné a proměnlivé mínění znehodnotit. Zednáři též popírají jakékoliv zjevení ze strany Boha. Podle jejich mínění neexistuje žádná pravda, jež by přesahovala lidský rozum ani žádný učitel, který by byl oprávněn mocí svého úřadu vyžadovat od nás naslouchání.....V oblasti politického života naturalisté přijímají jako hlavní zásadu, že všichni lidé mají stejná práva a všichni v každém ohledu jsou si rovni..... Zdroj veškerých práv a také státních institucí spočívá buď v masách nebo ve vládě ustanovené podle nových zásad. Stát má být nenáboženský čili ateistický. Tentýž papež vydává r. 1892 list italským biskupům, kde tvrdí: "Připomínáme, že křesťanství a zednářství jsou se sebou neslučitelné, členství v jednom se rovná zrušení členství v tom druhém. Nelze sloučit slova Evangelia s hesly revoluce, Krista a Beliala, Církve Boží s církví bez Boha. V encyklice nazvané "25. Jubileum" r. 1902 dává svobodnému zednářství tuto charakteristiku: "Tato temná sekta je zárodkem smrti současné společnosti. Jako trvalé zpřítomnění Francouzské revoluce stojí proti naší společnosti. Jejím cílem je tajná nadvláda nad legální mocí a důvod její existence spočívá zcela na boji s Bohem a Jeho Církví. O této sektě, zvané zednářství, jsme mluvili v naší encyklice "Humanum genus"..... Zahrnuje svými sítěmi všechny národy a spojuje se s mnoha dalšími sektami, které nenápadně vede. Získala si vlády a infiltruje všechny společenské vrstvy. Stává se v legálním státě neviditelným a od odpovědnosti osvobozeným ilegálním státem. Tato sekta je plná ducha satanova, který - jak tvrdí apoštol - je schopen v případě potřeby se proměnit v anděla světla. Staví na přední místo humanitární cíle, ale všechno věnuje pro uskutečnění svých sektářských záměrů. Popírá jakékoliv politické záměry, ve skutečnosti však výrazně ovlivňuje ústavodárnou i administrativní činnost států. Navenek nešetří slovy plnými úcty vůči autoritám, dokonce i vůči samotnému náboženství, svůj nejvyšší cíl však vidí, jak o tom svědčí její vlastní statuta, v odstranění veškeré vlády a kněžství, v nichž vidí nepřátele svobody."
Analýza svobodného zednářství, provedená Lvem XIII., byla tak důkladná, že jeho nástupci už nepotřebovali k tomu příliš co dodávat. Proto výroky dalších papežů již nepřinášejí ohledně svobodného zednářství nic nového, jen potvrzení toho, co již bylo řečeno dříve. Tak papež sv. Pius X. v apoštolském listě "Vehementer" proti modernismu r. 1906 se zmiňuje o svobodném zednářství jako původci těchto bludných nauk, o rok později v listě francouzskému episkopátu "Une fois encore" považuje zednářstvo za úhlavního nepřítele Církve. Pius XI. r. 1932 v encyklice "Caritate Christi compulsi" se odvolává na Lva XIII. a považuje zednáře za původce revolucí a světových zmatků ve službách satanových, zmiňuje se o nich v tomtéž duchu i ve své pověstné protikomunistické encyklice "Divini redemtoris". Pius XII. r. 1946 a 1949 podepisuje odpověď Kongregace Sv. Oficia (dnes Kongregace pro nauku víry) na otázky italských biskupů, týkajících se vztahu ke svobodnému zednářství. Italský episkopát zajímalo, jestli nadále platí ustanovení buly "In Eminenti" Klementa XII. z r. 1738 a instrukce Sv. Oficia z r. 1884, které prohlašují každého katolíka, který by se stal členem zednářské lóže, za exkomunikovaného "latae sententiae" (tzn. automaticky již tímto samotným činem, proto není třeba zvláštního vyhlášení takového člověka za exkomunikovaného). Kongregace Sv. Oficia odpověděla, že všechna tato ustanovení z dřívějška platí bez jakékoliv změny, zdůraznila jen, že toto se netýká pouze svobodných zednářů, nýbrž všech tajných společností, bojujících proti Církvi.
Po Druhém vatikánském koncilu začala světová média hlásat, že názory katolické Církve ve vztahu ke svobodnému zednářství se změnily, že Církev přinejmenším zmírnila svůj jednoznačně negativní soud o zednářství, že je připravena vést s ním dialog. Nic z toho není pravdivé. Faktem je, že papež Druhého vatikánského koncilu Jan XXIII. se o zednářství nikdy nezmínil, rovněž tak dokumenty Druhého vatikánského koncilu nevěnují tomuto problému pozornost. Nepřekvapuje nás to, neboť víme, že kromě mnoha dobrých a požehnaných změn, které koncil přinesl, došlo též ke snaze - bohužel v mnoha směrech úspěšné - formulovat koncilové texty tak, aby vyznívaly dvojznačně a mohly se protikladným způsobem vykládat, což platí hlavně o pastorální konstituci "Gaudim et spes", deklaraci o náboženské svobodě "Dignitatis humanae", dekretu o ekumenismu "Unitatis redintegratio" apod. V dalších kapitolách si ukážeme zákulisní vliv vnitrocírkevního zednářstva, které napjalo všechnu svou snahu k tomu, aby rozleptalo Církev zevnitř.
Nikde však nepadla ani zmínka, že by vztah Církve ke svobodnému zednářství měl být revidován. Všechno zůstalo právně v platnosti, i když se o tom v pokoncilové euforii "dialogu se světem" a nehovořilo. Svobodné zednářství se octlo v pozornosti církevních autorit jen kratince v r. 1964, kdy papež Pavel VI. na přání některých biskupů, zúčastněných na Druhém vatikánském koncilu, předal právo rozhřešovat kajícníky, kteří byli členy zednářských lóží, místním biskupům, což bylo dosud vyhrazeno jen papeži.
R. 1983 vyšel nový Kodex kanonického prává. Starý kodex z r. 1917 uváděl výslovně, že katolíci, kteří vstoupí do zednářské lóže, propadají exkomunikaci. Nový kodex již zednářství výslovně nejmenuje a uvádí: "Kdo vstoupí do sdružení, které intrikuje proti Církvi, má být potrestán spravedlivým duchovním trestem, kdo však takové sdružení propaguje nebo osobně řídí, má být potrestán interdiktem." Proti původnímu znění předchozích ustanovení nového kodexu se týká také svobodného zednářství, odpověděla 26. listopadu 1983 takto: "Někteří se ptají, jestli nauka Církve o zednářství se nezměnila, když o něm není výrazné zmínky v novém Kodexu kanonického práva, jak tomu bylo dříve. Kongregace pro nauku víry na to odpovídá, že tento fakt vyplývá z kritéria, jež se projevilo při redakci textu a které lze uplatnit i vůči četným jiným sdružením. O nich se také kodex nezmiňuje, i když je v širších kategoriích zahrnuje.
Negativní soud Církve na téma zednářství zůstává naprosto nezměněn, neboť jeho zásady byly vždycky považovány za neslučitelné s naukou Církve. Proto nadále zůstává v platnosti církevní zákaz vstupu katolíků do zednářských lóží. Katolíci, kteří náleží k zednářství, zůstávají v těžkém hříchu a nesmějí přistupovat ke sv. přijímání." Prohlášení podepsal prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Joseph Ratzinger a schválil ho Sv. Otec Jan Pavel II. Tentýž papež se vyslovil proti zednářství ještě jednou a sice 12. října 1993 na generální audienci na náměstí sv. Petra v Římě, kdy upozornil na neslučitelnost hnutí "New Age" a jeho nauky s katolickou vírou. New Age (v překladu "Nový věk") je v současnosti nejnovější a nejmodernější podobou svobodného zednářství, což ukážeme opět v dalších kapitolách. Oficiální orgán Vatikánu "I ´Osservatore Romano" venoval v r. 1985 několik zásadních článků svobodnému zednářství, v nichž potvrdil linii předcházejících papežů jako správnou a upozornil na to, že podstata, taktika a cíle svobodného zednářství se nezměnily a je třeba vůči nim postupovat se stejnou rozhodností a odmítavostí jako dosud.
Zednářství tedy zůstává tím, čím vždycky bylo: vedle komunismu úhlavním nepřítelem katolické Církve a zjevené pravdy Kristovy. Ono vyvolalo značnou část krvavých pronásledování Církve v uplynulých 250 letech, ono dnes volí jinou taktiku: likvidaci Církve zevnitř rozmělněním a zředěním její Božské pravdy a zjevené nauky.
5. Zednáři pronásledují katolickou Církev
O tom, že katolická Církev v dobách své vrcholné slávy a moci pronásledovala státním násilím nekatolíky, bylo už napsáno dost, pravdivého i nepravdivého. Málo se už ovšem píše o tom, že stejně tak, ne-li mnohem hůř, pronásledovali státním i nestátním terorem středověcí heretikové a později protestanté katolíky. Buď jak buď, lze hovořit ve vztahu katolíci - protestanté o oboustranném pronásledování. To se nedá říci o vztahu katolíci - ateisté, přesněji katolíci - stoupenci osvícenského bezbožectví,
