Bude to dobrý rok, nepodvolení!
Co si přát do roku, na jehož počátku stojíme? Do roku, který budeme po dvanáct příštích měsíců psát se šestkou na konci?
No… přát si můžeme leccos. Zvlášť, když se každému z nás pochopitelně mísí přání osobní s těmi takříkajíc společenskými. Někdy se člověku zdá, že spolu nesouvisejí. Ale to je iluze. Stav společnosti nakonec všechno ovlivňuje.
Je přece rozdíl žít třeba v obavách z války, nebo s pocitem klidu, že všechny hrůzy skryté za tím pojmem, jenž člověka provází celými dějinami, jsou protentokrát opět vzdálené.
Je rozdíl mít či plánovat rodinu s dětmi v hospodářské krizi, nebo za podmínek, které umožňují slušný život s alespoň některými možnostmi, které ten přeludný svět kolem nás nabízí.
Nikoli jen s těmi materiálními, ačkoli mnozí si myslí, že jsou jedinou mírou jejich klidu. Jenže pak třeba náhle k něčemu nečekanému osobnímu dojde a všechno se vykolejí ztrátou, kterou žádné peníze ani statky nemohou kompenzovat. Kdo z nás to nezažil?
To je právě ten střet osobního se společenským. Ale zase: I tu největší osobní ztrátu lze unést lépe, když žijeme mezi přáteli. Mezi lidmi, s nimž si rozumíme a sdílíme něco společného. Rodina je jistě základ, ale nemusí to být jen ona.
Myslím, že takové společenství se vytvořilo i kolem Protiproudu. A vzniká kolem jeho sestřičky Hvězdy. Odvažuji si říci, že pro nás všechny, kteří toto společenství vytváříme, je to něco mimořádného. Ostatně – prošli jsme spolu nejednou krizí, okamžiky, kdy nám chtěla státní moc toto místo setkávání vzít a zlikvidovat, protože se hrozila naší nepodvolenosti zlému.
Odpovědí byla vzájemnost: Jen díky obrovské solidaritě a pomoci jsme tím společně prošli vítězně. Pomoci nediktované, solidaritě nepovinné. To ti, kteří diktují či doufají, že solidaritu lze vymoci násilím, nikdy nepochopí.
A tak jsme tu stále. A díky vaší vytrvalé pomoci a solidaritě dokonce sílíme. Akademie a Hvězda jsou toho výrazem. Protože si nechceme předávat jen důležité informace, které nám moc chce zamlčet, nebo s nimi manipuluje. Už jsme dál. Nejen poznání, znalosti a vyzbrojovat se pravdou o realitě. Ale začínáme si předávat a sdílet zakazovanou radost.
Co si přát do nového roku víc? Vlastně ještě něco. Něco, co spojuje ono společenské s osobním. Co je nad tím vším. Co je svorníkem JÁ a MY. Skvěle to vyjádřil už před dávnými časy jeden pozoruhodný muž, který prošel také nesčíslnými nástrahami a krizemi. A pak náhle říká:
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však neměl, byl bych jako měď zvučící, jako zvonec znějící. A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a veškerou vědu a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel, lásky však kdybych neměl, ničím bych nebyl.“
Hm. Nic většího vám neumím popřát za sebe a všechny, kdo Protiproud, Akademii a Hvězdu připravují. A z vašich nesčíslných dopisů a našich rozhovorů vím, že i v tom si s naprostou většinou nepodvolených rozumíme. Že je to vzájemné.
Tak si přejme, abychom si tento největší štít udrželi i v roce, který přichází. Štít nehmotný, a přece nezničitelný. Zázrak, který propojuje nejen náš svět, ale i světy zcela odlišné. I ten, do kterého jednou zamíříme bez výjimky všichni. Protože zázračně můžeme milovat i ty, kteří tam již odešli.
Co si přát jiného, než abychom tento štít udrželi i v roce, který má na konci šestku. Naštěstí jen jednu, ne tři. Abychom ten zázrak uměli používat v tom osobním i společenském. Je totiž tajemným kódem, s nímž si žádné násilí neporadí. Ani to proti každému jednomu z nás, proti jeho rodině, státu a vlasti.
Když se ho pevně podržíme, můžeme si s jistotou říci: Bude to dobrý rok ten šestadvacátý!
