Slavnost Těla a Krve Páně (Boží tělo)
Na 4. června letos v katolickém kalendáři připadá Slavnost Těla a Krve Páně (Corpus Christi), v lidové tradici známá jako Boží tělo. Tato slavnost má hluboké kořeny v Písmu svatém. Nejobsáhlejším biblickým základem je šestá kapitola Janova evangelia, takzvaná „řeč o chlebu života“: Ježíš po zázračném nasycení pěti tisíc lidí prohlašuje, že on sám je živý chléb, který sestoupil z nebe, a že kdo jí jeho tělo a pije jeho krev, má život věčný. Tato slova byla pro mnohé posluchače tak pohoršující, že řada učedníků od Ježíše odešla. Ustanovení eucharistie pak zaznamenávají všechna tři synoptická evangelia v líčení poslední večeře: Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dal učedníkům se slovy „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ a podobně nad kalichem vína „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“. Nejstarší písemný záznam těchto slov podává apoštol Pavel v Prvním listu Korintským, napsaném kolem roku 55.
Ačkoli církev slaví eucharistii od svých počátků při každé mši, samostatný svátek zasvěcený výhradně tajemství Kristovy přítomnosti v eucharistii vznikl až ve 13. století. U jeho zrodu stála augustiniánka Juliána z Cornillonu u Lutychu (asi 1192–1258), která od svých šestnácti let mívala vidění měsíce v úplňku s temnou skvrnou na jeho povrchu. Pochopila je jako znamení, že v liturgickém roce církve chybí svátek oslavující dar eucharistie – Zelený čtvrtek sice připomíná její ustanovení, ale slavnostní radost z tohoto tajemství je zastíněna začínajícím Kristovým utrpením. Po letech úsilí přesvědčila lutyšského biskupa Roberta de Torote, který roku 1246 zavedl svátek Božího těla ve své diecézi. Shodou okolností nebo spíše zásahem Prozřetelnosti se pozdější papež Urban IV. s touto myšlenkou osobně setkal. Impulzem k rozhodnutí se stal i eucharistický zázrak v Bolseně roku 1263, kdy při mši celebrované knězem, který pochyboval o reálné přítomnosti Boží v chlebu, začala hostie krvácet. Roku 1264 tak papež rozšířil svátek na celou církev a pověřil sv. Tomáše Akvinského, aby složil liturgické texty. Akvinský vytvořil hymny patřící dodnes k nejkrásnějším pokladům křesťanské liturgie: Pange lingua, Tantum ergo, Lauda Sion, Adoro te devote a antifonu O sacrum convivium. Povinně pro celou církev byl svátek potvrzen až na koncilu ve Vienne mezi lety 1311–1312.
Slavnost Těla a Krve Páně se slaví ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice, tedy jedenáctý den po Letnicích, v mnoha zemích však bývá přeložena na následující neděli. Liturgická čtení sahají od Melchizedechovy oběti chleba a vína v knize Genesis přes Pavlovo svědectví o ustanovení eucharistie až po Lukášovo líčení zázračného nasycení zástupů – texty, které ukazují nepřerušenou linii od starozákonních předobrazů přes Kristův dar k životu církve. Neodmyslitelnou součástí slavnosti jsou od středověku eucharistické průvody, při nichž kněz nese Nejsvětější svátost v monstranci ulicemi měst a vesnic za zpěvu hymnů, zvuku zvonů a pod nebesy – baldachýnem. Průvod je výrazem víry, že Kristus je skutečně přítomen pod způsobou chleba, a zároveň gestem, jímž církev vynáší tuto přítomnost z chrámových zdí do světa. V Římě dodnes vede tradiční průvod od baziliky sv. Jana na Lateránu k bazilice Panny Marie Větší.
Všemohoucí věčný Bože, ustanovil jsi svého jednorozeného Syna Vykupitelem světa a chtěl jsi být usmířen jeho krví a tělem; prosíme tě proto: dej, ať tak uctíváme tuto cenu své spásy a její mocí jsme uchráněni všeho zla v životě časném, abychom se mohli radovat z jejích plodů v nebi. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
