Svatý Jeroným
Jeroným se narodil kolem roku 347 ve Stridonu na pomezí Dalmácie a Panonie, na území dnešního Chorvatska. Z křesťanské rodiny si odnesl solidní výchovu. V Římě studoval rétoriku, jako dospělý tam přijal křest a pod vedením nejslavnějších učitelů se stal horlivým čtenářem latinských klasiků. Po studiích putoval do Trevíru, kde poprvé poznal východní mnišství. Kolem roku 374 odešel do pouště Chalkis nedaleko Antiochie, aby vedl přísně asketický život a učil se biblickým jazykům. Hebrejsky ho naučil jeden obrácený Žid. Na poušti také prožil zlom, který rozhodl o jeho životě. Onemocněl a v horečce se mu zdálo, že stojí před soudnou stolicí, a když prohlásil, že je křesťan, soudce odvětil: „Lžeš! Jsi ciceronián, a žádný křesťan.“ Jeroným totiž od mládí lpěl na kráse klasické latiny a biblické texty mu zprvu připadaly hrubé a neuhlazené. Od té chvíle se rozhodl sloužit plně Kristu a jeho slovu.
V Antiochii přijal kněžské svěcení a kolem roku 379 odešel do Konstantinopole, kde se seznámil s Řehořem Naziánským. Překládal z řečtiny Origenova kázání a Eusebiovy dějiny a zažil ovzduší koncilu v roce 381. Roku 382 se vrátil do Říma a papež Damasus, který rozpoznal jeho mimořádné schopnosti, si ho vybral za blízkého spolupracovníka. Na Aventinu kolem něho vzniklo společenství urozených Římanek, Marcely, Pavly a její dcery Eustochie, které chtěly žít radikálně podle evangelia a zasvětily se studiu Písma. Z Damasova podnětu se Jeroným pustil do revize dosavadních latinských překladů evangelií. Po papežově smrti však musel Řím opustit; podle Františkova listu ho odtud vyhnaly závist a nepochopení. Přes Egypt, kde se setkal s teologem Didymem Slepým, dorazil do Palestiny a roku 386 se natrvalo usadil v Betlémě. U jeskyně Narození založil dva kláštery, mužský a ženský, a vedle nich také útulek pro poutníky.
Zde prožil nejplodnější léta. Pustil se do díla, které ho proslavilo: překladu Starého zákona přímo z hebrejštiny. Dotud se latinští křesťané museli spokojit s částečnými překlady pořízenými z řecké Septuaginty. Jeroným spojil znalost řečtiny, hebrejštiny i vytříbené latiny a opíral se také o Origenovu Hexaplu; výsledný text byl věrnější hebrejskému originálu, a přitom zachoval eleganci latiny. Po počátečním odporu se jeho překlad stal společným majetkem učenců i prostého lidu, a proto dostal jméno Vulgata. Tridentský koncil ho později prohlásil za autentický text církve. Jan Pavel II. roku 1979 vydal jeho revidovanou podobu, Neovulgatu. Vedle toho psal komentáře k prorokům, žalmům a Pavlovým listům a vedl rozsáhlou korespondenci, jejímž prostřednictvím se stal duchovním vůdcem mnoha lidí. Z klidu Betléma sledoval otřesy své doby; vyplenění Říma Góty roku 410 jím hluboce otřáslo. Jeho nejznámější výrok by se dal shrnout větou Ignoratio Scripturarum ignoratio Christi est, neboli kdo nezná Písmo, nezná Krista. O svém příteli Nepotianovi napsal, že si četbou a rozjímáním udělal ze svého srdce Kristovu knihovnu. Totéž platí o něm samém.
Jeroným nebyl světec mírných slov. Ve sporech s bludaři byl podle papeže Františka někdy až přehnaně a nepřiměřeně horlivý, vždy však veden upřímnou touhou hájit pravou víru. Jeho polemiky připomínají starozákonní proroky, jejichž slovo pálí jako oheň. Zároveň po pokoji toužil: ne však po míru, který přikrývá nenávist, ale po takovém, jenž z protivníků činí přátele.
Umělci ho zobrazovali dvojím způsobem, buď jako kajícníka na poušti, vyhublého postem, s kamenem v ruce, kterým se bije do prsou, hledícího na Ukřižovaného – tak ho namaloval Leonardo da Vinci, nebo jako učence u psacího stolu mezi knihami a pergameny, jak ho několikrát zachytil Albrecht Dürer. Caravaggio obě podoby spojil v jediném obraze asketického starce s lebkou na stole a perem v kalamáři. Často bývá oděn v kardinálském purpuru; jde o anachronismus, který však připomíná jeho službu po boku papeže. K jeho nejznámějším atributům patří lev. Podle pozdější legendy totiž Jeroným vytáhl zraněnému lvu trn z tlapy a zvíře mu pak zůstalo věrné. Příběh je patrně převzat z vyprávění o poustevníku Gerasimovi, jehož jméno se se jménem Jeronýmovým snadno zaměňovalo. Sám Jeroným ve svém prvním spisu poznamenal, že lvi umějí nejen mocně řvát, ale i plakat – což vystihuje i jeho vlastní povahu. Zemřel 30. září 420 v Betlémě, uprostřed společenství, které založil nedaleko jeskyně Narození. Jeho památku slaví katolická církev v den jeho smrti, pravoslavná tradice 15. června.
S Jeronýmem se pojí i jedna česká stopa. Karel IV. založil roku 1347 v Praze klášter Na Slovanech pro benediktiny z Chorvatska, kteří užívali staroslověnskou liturgii. Klášterní kostel, vysvěcený roku 1372 a známý jako Emauzy, zasvětil Panně Marii, svatému Jeronýmovi, Cyrilu a Metodějovi i českým patronům Vojtěchovi a Prokopovi. Že se Jeroným ocitl mezi slovanskými patrony, vysvětluje středověká tradice chorvatských hlaholášů, která mu připisovala autorství hlaholského písma. Jeronýmovo jméno žije i v současném světě. Je patronem překladatelů a tlumočníků, a také knihovníků, archivářů, archeologů, biblistů a studentů. Den jeho smrti se od roku 1991 slaví jako Mezinárodní den překladatelů, který roku 2017 převzala mezi své připomínky i OSN. Čeští tlumočníci a překladatelé pořádají tradiční Jeronýmovy dny.
Bože, Tys otevřel mysl svatého Jeronýma, aby rozuměl Písmu svatému a zamiloval si ho celým svým srdcem; naplň i nás láskou k Tvému slovu, aby bylo naším stálým pokrmem a zdrojem života. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
