Francouzský mírotvůrce z nouze
Emmanuel Macron vždy působil dojmem, že Evropa je jeho osobním jevištěm a Ukrajina jen kulisou pro velká gesta. Když se však zvedla opona a francouzské publikum začalo hlasovat v průzkumech, zjistil, že jeho velká role válečného vůdce má ve vlastním hledišti sotva jedenáctiprocentní rating – číslo, které v páté republice značí spíš politickou frašku než prezidentské charisma. Někdo v Elysejském paláci zřejmě konečně pochopil, že s takovým skóre se nehraje o potlesk, ale o vypískání.
A tak přichází Macronovo nejnovější „napoleonské tažení“: objevuje kouzlo dialogu s Vladimirem Putinem. Týž muž, který ještě včera v čele „koalice ochotných“ pomáhal blokovat jakékoli náznaky mírových jednání a stavěl se po bok rusobijců Keira Starmera a Friedricha Merze, náhle zjišťuje, že by bylo „užitečné“ s Putinem opět promluvit. Ne snad proto, že by ho trápili mrtví vojáci či zničená země, ale proto, že Američané – konkrétně prezident Trump – si dovolili rozjet vlastní mírovou diplomacii, takže hrozí, že se tento historický spektákl odehraje bez pomocného francouzského režiséra.
Tato náhlá láska k dialogu má samozřejmě i praktický rozměr. Pokud mír začnou domlouvat USA, Rusko a Ukrajina, hrozí, že Evropě – a hlavně Paříži – zůstane jen role komentátora v přenosovém voze. Proto je třeba co nejrychleji přilepit francouzskou trikolóru na jakýkoli stůl, kde by mohl vzniknout dějiny tvořící podpis – protože bez ní by se už nedalo déle skrývat, že Francie pod Macronovým velením nemá na víc, než jen zoufale odolávat čím dál tím hlubší politické a ekonomické krizi na svém vlastním písečku.
Zbytek už je jen rutinní choreografie: Kreml vzkazuje, že Putin je připraven k dialogu, Elysejský palác odpovídá, že to vítá a v příštích dnech prý rozhodne, „jak nejlépe postupovat“. Když se vše dobře podaří, budou jednou učebnice psát, že právě francouzský prezident přinesl do ukrajinského konfliktu „evropský hlas“. Už se raději nedodá, že šlo o hlas, který doma poslouchá už jen hrstka skalních fanoušků.
Macronův náhlý obrat k rozhovorům s Putinem proto nepůsobí jako prozření státníka, který po letech pochopil cenu kompromisu, ale jako reflex politika, jenž zjistil, že hrát si na Churchilla s popularitou Françoise Hollanda je dlouhodobě neudržitelné. Válka byla výborným pozadím pro velké projevy – mír by mohl být ještě lepším pozadím pro záchranu reputace. Otázka nezní, zda chce Macron mír, ale co si ve skutečnosti přeje víc – zda konec války, nebo oslavné palcové titulky se svým jménem na předních stránkách novin.
