Svatý Mojžíš
Mojžíš pocházel z rodu Levi a narodil se na počátku třináctého století před Kristem, patrně za vlády Ramesse II. V době jeho narození platil faraonův příkaz topit izraelské chlapce v Nilu; proto ho jeho matka tři měsíce skrývala, a když už to nešlo dál, vzala košík, vymazala ho smolou a vložila do něj synáčka a ukryla ho v rákosí u břehu, kam chodila faraonova dcera. Ta se nad plačícím dítětem slitovala, ponechala si je a vyžádala si kojnou. Přivedena byla chlapcova vlastní matka. Egyptské jméno, které mu princezna dala, znělo v pohebrejštěné podobě „vytažený z vody“, takže už v něm někteří biblisté vidí symbobický náznak jeho pozdějšího úkolu. Byl vzděláván v egyptské moudrosti, ale protože se považoval za Žida, stalo se, že zabil Egypťana, který ubíjel Hebreje. Musel uprchnout k Midjáncům. U studny se zastal dcer kněze Jetra a zůstal v jeho domě. Oženil se se Siporou a mladým manželům se narodil syn Geršom. Když pak hnal stádo k hoře Choréb, promluvil k němu Bůh z keře, který hořel a přesto neshořel. Poslal ho, aby vyvedl svůj lid z otroctví, a sdělil mu své jméno: „Jsem, který jsem“. Na Mojžíšovu prosbu mu dal za mluvčího bratra Árona.
Aby Izraelité byli propuštěni z otroctví a mohli být vyvedení z Egypta, bylo zapotřebí deseti „ran egyptských“, z nichž poslední – smrt prvorozených – se vyhnula domům, jejichž dveře byly označeny krví beránka, kterého Izraelité na Boží příkaz zabili, aniž mu zlomili kost, a snědli jako pokrm na cestu. V tomto beránku vidí křesťanská tradice předobraz Beránka velikonočního. Na útěku Izraelité prošli suchou nohou Rudým mořem, které po zdvižení Mojžíšovy hole nechal Bůh rozestoupit – a pak moře zaplavilo faraonovo vojsko. Církevní výklad v této epizodě od nejstarších dob spatřuje předobraz křtu.
Protože lid reptal a nedokázal důvěřovat svému Bohu, putování pouští se protáhlo na celých čtyřicet let. Ale Bůh je na jejich pouti provázel a když se ocitli v nouzi, vždy zasáhl: hořká voda v Maře zesládla, ze skály vytryskl pramen, z nebe padala mana – předobraz „pravého chleba z nebes“, a nakonec přiletěly křepelky. Když se Izraelité utábořili u Refidimu, napadl je místní kmen Amálekovců. Boj byl lítý. Izrael vítězil, dokud Mojžíš držel ruce pozdvižené v modlitbě, když mu umdlévaly, převažoval nepřítel, a tak mu podložili kámen k sezení a Áron s Hurem mu podpírali paže z obou stran až do západu slunce, a tak Izrael nakonec zvítězil.
Třetího měsíce po odchodu z Egypta Izrael dorazil k Sínaji a Hospodin lidu nabídl smlouvu. Mojžíš měl vystoupit na horu a uzavřít smlouvu s Bohem. Jeho lid slavnostně přislíbil, že bude dělat všechno, o čem Hospodin mluvil. Mojžíš pak všechna Hospodinova slova zapsal, postavil pod horou oltář a dvanáct posvátných sloupů podle dvanácti kmenů a pokropil oltář krví obětních býčků. Pak vystoupil na horu a pobyl tam u Boha. Dostal kamenné desky s přikázáními. Jenže právě když pobýval na Sinaji v oblaku a přijímal Desatero, lid si dole zhotovil modlu – zlaté tele a začal se mu klanět. Když to Mojžíš po návratu zjistil, rozhněval se a roztříštil desky. To znamenalo zrušení vztahu se zpronevěřivším se lidem, a smlouva musela být uzavřena znovu. Když Izraelité i nadále reptali, seslal Hospodin jako trest hady. Mojžíš pak na Boží pokyn zhotovil bronzového hada na žerdi, na nějž stačilo uštknutému pohlédnout, aby zůstal naživu – obraz, k němuž se Kristus výslovně přihlásil, když mluvil o vyvýšení Syna člověka.
Ani Mojžíš ale nebyl dokonalý. Když lid trpěl nedostatkem vody, udeřil holí do skály, ze které vytryskl pramen. To ovšem udělal ze své vůle, nikoli na Boží pokyn. To znamenalo, že ani on nedokázal plně důvěřovat Bohu. Za to byl potrestán – do zaslíbené země vejít nesměl. Vystoupil z moábských plání na horu Nebó, na vrchol Pisgy proti Jerichu, a Hospodin mu odtud ukázal celou zemi od Gileádu až po Dan a od Judska k moři se slovy, že ji smí vidět, ale nevstoupí do ní. Zemřel ve sto dvaceti letech, se zrakem nezkaleným a silou neochablou; byl pohřben v moábském údolí naproti Bet-peóru, ale jeho hrob dodnes nebyl objeven. Lid ho oplakával třicet dní, vedení pak převzal Jozue, syn Núnův.
Závěr Deuteronomia shrnuje Mojžíšův příběh konstatováním, že v Izraeli již nepovstal prorok jako Mojžíš, který směl hledět Hospodinu tváří v tvář. Nový zákon na něj odkazuje jednašedesátkrát; na hoře Tábor se zjevuje po Kristově boku spolu s Eliášem jako zástupce Zákona vedle zástupce proroků. Že směl zemi odpočinutí spatřit jen zdálky, chápe křesťanská tradice rovněž jako předobraz – odpočinutí věčné otevřel teprve Kristus. V umění ho poznáme podle desek zákona, hole, hořícího keře, bronzového hada a pramene ze skály.
Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Ty jsi povolal svatého Mojžíše, aby vyvedl Tvé syny z domu otroctví a přijal pro ně Tvůj Zákon; dej, ať i my jdeme za Tvým slovem, ať se cestou nezpronevěříme jako lid pod Sinajem, a doveď nás do země, kterou nám tvůj Syn otevřel svou obětí. Skrze Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
