Neposkvrněné Srdce Panny Marie
Hned druhého dne po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova slaví Církev památku Neposkvrněného Srdce Panny Marie — a toto sousedství v kalendáři není náhodné. Vyjadřuje hluboké pouto mezi Srdcem Syna a Srdcem jeho Matky. Po liturgické reformě se památka slaví v sobotu po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, tedy třetí sobotu po Letnicích.
Předmětem této úcty není pouze tělesné srdce, nýbrž celý vnitřní život Panny Marie. Kult se vztahuje k jejím radostem i starostem, jejím ctnostem a skryté dokonalosti, a především k její panenské lásce k Bohu Otci, mateřské lásce k Synu a mateřské lásce ke všemu lidstvu. Úcta přímo navazuje na dogma o Neposkvrněném Početí: Maria byla jako Bohem vyvolená Matka Vykupitele uchráněna od dědičného hříchu, a proto je její Srdce „neposkvrněné“.
Kořeny úcty sahají hluboko do dějin. Již u svatého Lukáše nacházíme první náznaky tajemných pokladů tohoto Srdce a ve středověku byla tato jemná zbožnost zjevena svaté Mechtildě a svaté Gertrudě. Rozhodující podnět však dal v 17. století svatý Jan Eudes (1601–1680) — tentýž, který stál i u zrodu úcty k Srdci Ježíšovu. Zajímavá je i proměna samotného názvu: v minulosti se hovořilo o „nejčistším“ či „nejsvětějším“ srdci Mariině, a teprve po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí roku 1854 se ujal výraz „Neposkvrněné Srdce Panny Marie“.
Druhý velký impuls přišel ve 20. století z Fatimy. Při zjevení 13. června 1917 Panna Maria řekla: „Bůh chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci“ – a žádala, aby jí bylo zasvěceno Rusko. V dramatickém kontextu druhé světové války pak papež Pius XII. dne 31. října 1942 prostřednictvím Vatikánského rozhlasu zasvětil lidstvo Neposkvrněnému Srdci a slavení svátku ustanovil na 22. srpna; závazným pro celou církev jej učinil roku 1944. Velké zasvěcení pak zopakoval 24. března 1984 papež Jan Pavel II., když Neposkvrněnému Srdci svěřil Rusko i celý svět.
Liturgie památky se vrací k evangelijnímu obrazu rozjímající Matky: „Maria všechno, co slyšela, uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ V tom je i jádro celé úcty — pozvání následovat Mariinu čistotu, důvěru a ochotu spolupracovat s Bohem na díle spásy. A nad vším se klene fatimský příslib, který této památce dává tón naděje: „Mé Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí.“
13. červen je také tradičně svátkem Svatého Antonína z Padovy (1195–1231). Byl to rodák z Lisabonu, pokřtěný jménem Fernando. Vstoupil nejprve k augustiniánům, ale když spatřil těla pěti františkánů umučených v Maroku, přestoupil k menším bratřím a přijal jméno Antonín. Zatoužil po misiích a mučednictví. Stal se z něho jeden z nejproslulejších kazatelů své doby – papež Řehoř IX. ho pro jeho znalost Písma nazval „archou Zákona“ – a jeho kázání obrátila tisíce lidí, čímž si vysloužil titul „učitel evangelia“. Zemřel předčasně 13. června 1231 v Arcelle u Padovy ve věku pouhých šestatřiceti let a papež Řehoř IX. ho svatořečil již 30. května 1232 — pouhých jedenáct měsíců po smrti; jeho ostatky dodnes spočívají v mohutné padovské bazilice, kterou tam každý zná prostě jako „il Santo“.
Sv. Antonín je patronem františkánů, cestujících, horníků a pekařů, snoubenců, manželů a rodin; je vzýván za šťastný porod i proti neplodnosti a horečce; při hledání ztracených věcí; proti dobytčímu moru, pekelným mocnostem i katastrofám a obecně jako pomocník v nouzi. V Českých zemích je to velmi oblíbený světec, důvěrně se k němu obracíme jako ke „svatému Antoníčkovi“.
Bože, Tys připravil v srdci blahoslavené Panny Marie důstojný příbytek Ducha Svatého; na její přímluvu přebývej i v nás, abychom se stali chrámem Tvé slávy. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
