Nejsvětější Srdce Ježíšovo
Mezi pohyblivými svátky liturgického roku zaujímá Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova zvláštní místo. Podle římského liturgického kalendáře se slaví v pátek po druhé neděli po Letnicích – letos tedy připadá na pátek 12. června. Není to úcta k pouhému tělesnému orgánu: zdůrazněním Kristova Srdce se podtrhuje skutečnost opravdového lidství Božího Syna Ježíše Krista, jeho nezměrná láska ke všem lidem a tajemství vykoupení vytrysklé z probodeného boku na kříži.
Kořeny této úcty sahají hluboko do středověké mystiky. Setkáváme se s ní již u Anselma z Canterbury a Bernarda z Clairvaux a v bohatší míře pak ve 13. a 14. století — u Alberta Velikého, Bonaventury a u velkých mystiček, jako byly svatá Luitgarda, Mechtilda Magdeburská či svatá Gertruda Veliká. Nové impulzy přinesli v 17. století francouzští oratoriáni; svatý Jan Eudes (1601–1680) slavil s dovolením svého biskupa svátek ke cti Ježíšova Srdce 20. října 1672 a sestavil k němu mešní texty i oficium.
Rozhodující obrat však přinesla zjevení, jichž se dostalo francouzské řeholnici svaté Markétě Marii Alacoque v klášteře Navštívení Panny Marie v burgundském Paray-le-Monial. Po sedmnáct let, počínaje rokem 1673, se jí vracelo vidění Ježíšova Srdce na planoucím trůnu, ovinutého trnovou korunou, jež symbolizovala rány způsobené lidskými hříchy. Ježíš ji požádal, aby přistupovala ke svatému přijímání každý první pátek v měsíci a aby byl pátek po slavnosti Božího Těla připomínán jako svátek jeho Nejsvětějšího Srdce. Horlivým zastáncem pravosti těchto zjevení a šiřitelem úcty se stal jezuita, později rovněž svatořečený, Claudius de la Colombière. Cesta k všeobecnému uznání byla pozvolná. Slavení svátku nejprve schválil roku 1765 papež Klement XIII., jako závazný pro celou církev byla slavnost ustanovena až roku 1856.
S touto úctou je úzce spjata zbožná praxe devíti prvních pátků a smírné modlitby za hříchy světa. Liturgie slavnosti se vrací ke svědectví evangelisty Jana: „Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.“ Ježíšovo srdce je tedy otevřené – a jak zní vstupní modlitba slavnosti, my prosíme, aby nám bylo „nevyčerpatelným zdrojem darů a milostí“.
12. června má také svátek sv. Onufrius. Svatý Onufrius Veliký (asi 320 – asi 400) byl jedním z největších egyptských poustevníků; v touze po dokonalosti opustil klášter a usadil se v jeskyni uprostřed pouště, kde podle legendy strávil celých šedesát let zcela sám, snášeje chlad i horko a často trpě nedostatkem jídla i pití. Asi po třiceti letech mu před jeskyní vyrostl fíkovník a poblíž vytryskl pramen čisté vody a anděl mu prý přinášel trochu chleba — Boží péče o toho, kdo se cele odevzdal jen Bohu. Krátce před smrtí jej navštívil asketa Pafnutius, jenž vyslechl jeho příběh, pomodlil se s ním a po jeho odchodu k Pánu — právě dvanáctého dne měsíce června — pohřbil jeho tělo a sepsal jeho životopis, čímž se začala šířit úcta k tomuto „velikému patronu v životě i umírání“.
Podle tradice putoval Jindřich Lev, bavorský vévoda a legendární zakladatel Mnichova, roku 1172 do Jeruzaléma, kde navštívil klášter uchovávající ostatky svatého Onufria. Když mu mniši vyprávěli o životě a svatosti velkého poustevníka, vyprosil si část jeho ostatků a hned prohlásil svatého Onufria patronem svého vojska, aby je provázel při bezpečném návratu. Po příchodu do Mnichova ho pak prohlásil patronem města a relikvii uložil do zvláštního relikviáře v kapli mnichovského paláce. Sv. Onufrius je také patronem tkalců a bývá vzýván i na ochranu dobytka.
Všemohoucí Bože, oslavujeme Srdce Tvého milovaného Syna, s vděčností si připomínáme veliká dobrodiní jeho lásky k nám a prosíme Tě: dej, ať je nám jeho Srdce nevyčerpatelným zdrojem Tvých darů a milostí. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
