Svatý Januárius
O životě svatého Januária toho s jistotou víme jen velmi málo – což je u mučedníků za Diokleciánova pronásledování spíše pravidlem než výjimkou. Jeho jméno, latinsky Ianuarius, znamená „zasvěcený bohu Janovi“ a dávalo se dětem narozeným v lednu, tradice klade jeho narození do roku 272. Sporné je rodiště: uvádí se Neapol i Benevento, přičemž druhá možnost převažuje. Jisté je to, co dosvědčují obě nejstarší pasijní vyprávění, totiž že jistý Januárius, biskup beneventský, podstoupil mučednickou smrt roku 305 za císaře Diokleciána. Biskupem se stal podle podání ještě mladý, sotva třicetiletý, a v úřadu ho zastihla nejtvrdší a poslední vlna pronásledování, jakou církev v římské říši zažila.
Okolnosti jeho smrti jsou zachovány shodně. Januárius se dozvěděl, že v Misenu byl uvězněn jáhen Sossius, představený tamní křesťanské obce, a vydal se za ním, aby ho ve vězení posílil. Doprovázeli ho Festus a Desiderius. Sotva dorazili, byli všichni tři zatčeni soudcem Dragontiem. Solu s nimi uvěznili ještě puteolského jáhna Procula a laiky Eutychia a Acutia. Rozsudek zněl: roztrhání dravou zvěří v puteolském amfiteátru. Prameny se rozcházejí v tom, proč nebyl vykonán – podle jedněch se nad odsouzenými slitoval lid, podle druhých Januarius medvědy požehnal a ti mu ulehli k nohám. Rozhněvaný Dragontius pak dal biskupa i všech šest jeho druhů 19. září 305 stít u Solfatary nedaleko Puteol, tedy na místě sirných výparů, které Neapolským odedávna připomínalo blízkost pekla i sopky. Podle tradice zachytila jeho krev do dvou nádobek žena jménem Eusebie.
Úcta k němu se začala šířit takřka okamžitě a jeho ostatky se staly předmětem zájmu po celá staletí. V 5. století byly přeneseny z Puteol do neapolských katakomb, roku 831 se jich zmocnil beneventský lombardský kníže Sico a odvezl je do Beneventa, odkud putovaly roku 1154 do kláštera Montevergine, kde upadly v zapomnění. Znovu byly nalezeny až roku 1367 a kardinál Oliviero Carafa je vrátil do Neapole, kde pro ně dal zbudovat kryptu pod hlavním oltářem katedrály, tam spočívají dodnes.
Nejproslulejším rysem jeho úcty je ovšem zkapalnění krve v ampulích, k němuž dochází třikrát do roka: v sobotu před první nedělí květnovou na památku prvního přenesení ostatků, 19. září v den mučednictví a 16. prosince na výročí výbuchu Vesuvu roku 1631, který se podle přesvědčení Neapolských zastavil, když město vyneslo světcovy relikvie v procesí naproti proudu lávy. První písemný doklad prodigia pochází z roku 1389. Zde je namístě přesnost: církev tento jev nikdy oficiálně neprohlásila za zázrak, byť s ním spojenou úctu schválila; mluví o něm zdrženlivě jako o jevu podivuhodném, ale nikdy z něj neučinila předmět víry. Neapolský arcibiskup Battaglia to shrnul slovy, že relikvie není orákulum, jež by se dalo konzultovat, nýbrž ukazatel směru k evangeliu. Vedle církevní linie běží po staletí i linie občanská: o ampule pečuje laická Deputazione di San Gennaro, ustavená roku 1527 slibem města a řízená neapolským starostou. Januárius je hlavním patronem Neapole a bývá vzýván proti sopečným výbuchům a živelním pohromám vůbec, dnes také dárci krve; jeho svátek s velkou okázalostí dodnes světí italská komunita v New Yorku.
Bože, Ty jsi svého biskupa Januária posilnil, aby neopustil vězněného bratra a aby vydal svědectví krví; na jeho přímluvu dej i nám odvahu neopouštět ty, kdo trpí pro spravedlnost, i když nás to má něco stát, a zachovej nás ve víře, která nehledá znamení, nýbrž Tebe samého. Chraň nás před ohněm a před katastrofami a nedopusť, abychom v hodině zkoušky zapřeli Tvé jméno. Prosímě o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednot Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
